Kolik stála vstupenka do pekla

Populární představa říká, že vstup do Bedlamu stál jeden penny. Realita je složitější. Historické prameny bezpečně dokládají, že u vstupu stály takzvané poor boxes, kasičky na dary, a že návštěvy byly až do roku 1770 v zásadě neomezené. Pevný oficiální tarif „penny za vstup“ ale moderní historiografie považuje spíš za pozdější zkratku než za doložené tarifní pravidlo. Prakticky šlo o atrakci dostupnou téměř komukoli: chudým stačil drobný příspěvek, movitějším návštěvníkům se naopak dávalo najevo, že štědrost je vítaná. Vedle institucionální kasičky existovaly i servants‘ boxes, z nichž profitoval přímo personál. Ekonomika návštěv tak živila celý ekosystém, od správy ústavu po jednotlivé dozorce.

Co návštěvníci skutečně viděli

Žádná inscenovaná show se nekonala. Návštěvníci procházeli přímo oddělením a pozorovali pacienty v jejich každodenním režimu, tedy v režimu, který zahrnoval okovy, řetězy, pouta na ruce i nohy. Doložené jsou i bolestivé humorální léčby: pouštění žilou, purgování, přikládání puchýřů. Pacienti nebyli herci; byli vystaveni pohledům cizích lidí ve stavu, který bychom dnes označili za mučení.

Případ Jamese Tilly Matthewse, drženého v Bethlemu na přelomu 18. a 19. století, ukazuje tento mechanismus zvlášť ostře. Podle svědectví jeho příbuzného před parlamentním výborem trpěl Matthews roky v poutech, v podmínkách vlhka a chladu, s abscesy na těle. Návštěvníci k němu byli přímo voděni jako k exponátu.

Proč to společnost považovala za normální

Raně novověký Londýn žil veřejnými spektákly. Popravy, pranýře, zvířecí štvanice, to vše patřilo k městskému životu. Návštěva Bedlamu zapadala do stejného vzorce, jen se navíc halila do jazyka charity a morálního poučení. Kdo přišel, mohl si říct, že přispěl na chod nemocnice. Kdo se díval, mohl se utěšovat, že vidí varovný obraz lidského úpadku.

Důležité je, že instituce tento režim nejen tolerovala, ale aktivně z něj těžila. Po přesunu do nové budovy v Moorfields roku 1676, navržené Robertem Hookem, se Bedlam stal jednou z londýnských „sights“, zastávkou na trase městského sightseeing. Architektura budovy byla záměrně reprezentativní: měla přitahovat pozornost, zvyšovat prestiž a generovat dary. Formálně nemocnice, v praxi něco mezi vězením a kabinetem kuriozit.

Konec otevřených dveří

V roce 1770 guvernéři Bethlemu rozhodli o ukončení neomezených veřejných návštěv. Důvody byly pragmatické i ideové: ústav už nebyl tak závislý na návštěvnických darech díky příjmům z pozemkových rent a atmosféra kolem veřejného vystavování pacientů se začala měnit. Návštěvy úplně nezmizely, ale ztratily charakter volného přístupu.

Definitivní zlom přišel až po roce 1815, kdy parlamentní vyšetřování odhalilo rozsah krutosti vnitřního režimu. Svědectví o podmínkách v Bethlemu pomohla nastartovat širší reformu psychiatrické péče v Británii. Sám Bethlem principy non-restrainta moral treatment výslovně přijal až po jmenování Charlese Hooda hlavním lékařem v roce 1852.

Co z Bedlamu zbylo

Slovo „bedlam“ vstoupilo do angličtiny jako synonymum chaosu už kolem roku 1522, dávno předtím, než ústav dosáhl vrcholu své pochybné slávy. Bethlem Royal Hospital přitom existuje dodnes. Funguje jako psychiatrická instituce v rámci South London and Maudsley NHS Foundation Trust a v jeho areálu sídlí Bethlem Museum of the Mind, kde je vstup zdarma.

Místo, které po staletí vydělávalo na vystavování lidského utrpení, dnes ukazuje dějiny psychiatrie jako varování. Kasičky u vchodu už nestojí.

Článek Vstupné za pár pencí a show plná šílenství: V Bedlamu bylo mučení pacientů vyhledávanou atrakcí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Naživu a mrtví zároveň

Vegetativní stav je obvykle popisován jako „bdělost bez vědomí“. Tito pacienti často otvírají oči a mají cykly spánku a bdění. Zůstávají však zcela neteční k jakékoli formě vnější stimulace nebo pobídky. V zásadě jsou tedy současně „přítomní“ i „nepřítomní“ v místě mezi životem a smrtí. Po desítky let se přitom předpokládalo, že nemají ani žádné povědomí o okolí. Nevnímají tedy, kde jsou, kdo je kolem nich a v jakých podmínkách se nachází.

Několik měsíců po své nehodě byla Carol umístěna do fMRI skeneru v nemocnici v Cambridge. Byla požádána, aby si představila, jak mává rukou ve vzduchu, jako kdyby hrála například tenis. K úžasu všech se rozsvítila ta část mozku, která má na starosti právě pohyb. Byla aktivní úplně stejně, jako se to děje u zdravých lidí, když si mají na stejném přístroji představit nějakou sérii tělesných pohybů.

Vědomí a porozumění okolí

Překvapující výsledek ukázal, že Carol rozumí řečeným instrukcím a – což překvapuje ještě víc – je schopná na ně zareagovat. Ne fyzickým způsobem, jako stisknout ruku nebo mrknout okem, ale vědomou reakcí mozku. To nade vší pochybnost potvrdilo, že tato žena není vůbec vegetativní. Je při vědomí a vnímá své okolí, přestože na něj už více jak pět měsíců nemůže jakkoli fyzicky reagovat. Snímání se stalo začátkem nové formy zacházení s pacienty.

Po několika dalších vylepšeních sledovací techniky se postup dostal ještě o krok dál. Bylo možné komunikovat s mladým mužem jménem Scott, který byl v témže stavu 12 let. Stejně jako u Carol u něho došlo ke srážce s autem a od té doby byl považován za vegetativního pacienta. Úpravou skeneru šlo u mozkové aktivity rozeznat signály pro „ano“ a „ne“. Scott tak dokázal sdělit, že ví, kde je, jak dlouho tu je a na co se rád dívá v televizi.

Kompletní změna ve vnímání postižení

Během roku 2016 bylo touto technikou oskenováno dalších více jak 1 000 pacientů po celém světě. Nezávislý výzkum pak ukázal, že 20–25 % z nich na tom bylo stejně jako Carol a Scott. Přes vnější vzhled byli při vědomí a dokázali skrze zařízení reagovat. Byli uvězněni ve svých nepohyblivých tělech, tiše poslouchali každý rozhovor u postele a každé rozhodnutí, které o nich za tu dobu bylo učiněno. A se kterým nemohli nic dělat.

Nikdo přesně neví, kolik vegetativních pacientů na světě existuje, odhaduje se však něco mezi 15 000 – 40 000. Tato čísla potvrzují, že desítky tisíc na tom mohou být jinak, než jak navenek působí. Navzdory sérii těchto ohromujících objevů podkopává celou snahu soubor regulačních nařízení. Jakmile je totiž pacient prohlášen za dlouhodobě vegetativního, upouští se od požadavku na opakované pravidelné sledování.

Dlouhodobě uskladněné „zboží“

Po mnoho let bývají pacienti s touto diagnózou tzv. uskladněni. Jde o nešťastný termín popisující často určitou formu odepsání. Krom jiného je jim tak odepřena podrobná analýza od odborníka, který dovede přesněji stanovit jejich mentální funkčnost po delší čas. Takový lékař může totiž zachytit i nenápadná znamení projevujícího se povědomí o okolí. Stále tedy nevíme, kolik takových pacientů je vědomých po celou dobu.

Selhání v testech tohoto typu zbavuje tisíce pacientů po celém světě důležité výhody – být slyšeni a moci komunikovat s lékaři či příbuznými. A samozřejmě se podílet na rozhodnutích ohledně život udržující léčby, rehabilitace a dalších zásahů. Nedostatečností skenování tyto životy opouštíme. Oni sami nemohou mluvit, ale tato technologie jim dává hlas. Je načase jim poskytnout možnost, jak opět zaujmout aspoň nějaké místo ve světě živých, kam patří.

S jakou formou vegetativního stavu jste se během života setkali?

Zdroj: ScienceFocus

Článek Tisíce pacientů v kómatu mohou být při vědomí, zatímco je ignorujeme. Neurovědec vysvětluje, proč je důležité na tyto lidi mluvit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hospitalizace z důvodu koronaviru

Telefonáty na úvod mají několik důvodů. V první řadě může být problém s dostupností lůžka nebo symptomy nejsou natolik závažné, že bude hospitalizace vůbec potřeba. Nebo existuje ještě jeden scénář, že to vůbec nemusí být covid-19. Držme se ale první verze, tedy skutečně koronaviru. Jakmile jste přijati, sestřičky provedou PCR test pomocí 15 centimetrů dlouhé vatové tyčinky, kterou provedou výtěr z nosohltanu. Následuje také krevní odběr.

Lékař si pak poslechne vaše plíce a změří hladinu kyslíku v krvi pomocí monitoru na prstu. Důvodem těchto ověření je fakt, že těžké příznaky covidu-19 způsobují pokles této hladiny, a to může vést k vážnému ohrožení vašich vnitřních orgánů. Proto dostanete kyslík skrze dvě tenké hadičky přímo do nosu. Dalšími testy budou rentgen a CT sken, takže budou lékaři lépe vědět, které části vašich plic jsou chorobou nejvíce ohroženy.

Jaká léčba bude následovat?

Někteří pacienti dostanou normální antibiotika. Ta nebojují přímo s koronavirem, ale pomáhají proti dalším bakteriálním infekcím ve vašich plicích. Protože ale neexistuje oficiálně schválený lék určený přímo na covid-19, budete se muset spolehnout na vlastní imunitní systém. To ve spojitosti s kyslíkovou terapií může pomoci vašemu tělu, aby se dostatečně zotavilo. V tom lepším případě začne tělo produkovat protilátky.

Ty postupně udolají virus a vy se vrátíte do normálního stavu. Co když se ale stav naopak zhorší? V takovém případě budete mít značné problémy s dýcháním, dále vysokou horečku, bolesti hlavy a také závratě. Jestli vám kyslík v krvi klesne pod kritickou mez, lékaři vás napojí na kyslíkovou terapii. Dostanete tak 60 litrů čistého kyslíku za minutu, zatímco předchozí maska byla 15 litrů a jen 60 % kyslíku.

Jaké další možnosti lékaři mají?

Jestli není k dispozici kyslíková terapie nebo nepomáhá, přijde na řadu poslední možnost, tedy plicní ventilátor. Než k tomu dojde, budete pomocí léků uspání. Poté lékaři použijí nástroj jménem laryngoskop. Ten se skrze ústa dostane přes hrdlo až k plícím. Jakmile je na místě, nafoukne se kolem něj malý balonek, který ho udržuje v potřebné pozici. Laryngoskop je následně odstraněn a intubace je páskou upevněna ve vašich ústech.

Poté je aparát napojen na ventilátor, který nahradí činnost vašich plic – doručí okysličený vzduch do plic a stejně tak dovolí odchod z těla oxidu uhličitému. Obě hladiny budou pečlivě sledovány kvůli ujištění, že přístroj pracuje zcela správně. Nyní tedy spíte a ventilátor dýchá za vás. Bohužel podle více expertů přežívá jen třetina pacientů, kteří se kvůli covidu-19 dostanou až do této fáze léčby. Dlouhé použití ventilátoru je také rizikové.

Umírají i zcela zdraví jedinci

Po celou dobu pandemie se nabízí otázka, proč je většina případů nákazy mírná, ale zároveň koronavirus dokáže usmrtit perfektně zdravé jedince? Největší poškození může být totiž způsobeno abnormální reakcí imunitního systému člověka. Imunita reaguje na cokoli cizího – v tomto případě virus – a okamžitou reakcí buňky je sebevražda. To je základní mechanismus určený k zastavení šíření nakažených buněk.

V případě covidu-19 pak nastává to, že tkáň samotných plic se začne hroutit a jejich titěrné sklípky se zaplní tekutinou. Jestli budete mít dostatek štěstí a všechno tohle přežijete, ventilátor už nebude potřeba. Budete extrémně vyčerpaní a z jednotky intenzivní péče se přesunete na normální nemocniční oddělení. Tam zůstanete do té doby, než si udržíte bezpečnou hladinu kyslíku vlastním dýcháním. Hodně štěstí a zdraví.

Prodělali jste během pandemie covid-19? S jakým průběhem?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Průvodce hospitalizací při nákaze covidem: Jak probíhá, čeho se obávat a na co se připravit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odolná bakterie znamená riziko

Nahrazení klasického mytí rukou mýdlem právě potřením touto dezinfekcí bylo bráno jako nejúčinnější metoda v prevenci infekcí přenosných kontaktem. V roce 2009 bylo dokonce antiseptické mýdlo odstraněno jako málo efektivní a příliš dráždivé. Možnost, že si bakterie vyvinou na alkoholové dezinfekce toleranci, nebyla považována za možnou. Jenže australští vědci z univerzity v Melbourne pozorovali evoluci bakterie Enterococcus faecium během 20 let se značným znepokojením.

Jejich studie jasně ukázala, že si tento druh vyvinul odolnost právě na alkohol. Tato bakterie je zodpovědná za tzv. nozokomiální nákazy. Ty jsou spojeny s hospitalizací pacientů v nemocnicích. Jedná se tak o velmi závažnou a podloženou hrozbu, která může zasáhnout nemocniční systém v jeho základu, protože jde o narušení letité jistoty dosavadního použití dezinfekčních přípravků.

Útěk od dezinfekce

Zmíněný druh bakterie je už nyní velmi odolný, což vysvětluje jeho adaptaci právě na zařízení nemocnic. Nicméně i přesto jsou tyto bakterie běžně náchylné na dezinfekční postupy, některé mutace ovšem jejich citlivost snižují a pak na ně obvyklé prostředky nezabírají. Australský výzkum ukazuje, že se vybrané kmeny udržují právě v nemocnicích a odtud se mohou nekontrolovaně šířit do běžného prostředí.

Studie také naznačuje, že gelové dezinfekce by měly být použity vhodnějším způsobem. Je dostačující použít gel s menším obsahem alkoholu, aby některé bakterie přežily a nebyly tak silně tlačeny k adaptaci. Bylo nejspíš naivní si myslet, že by se nakonec nepřizpůsobily. Ostatně proti bakteriím bojujeme obrovskou spoustou nástrojů a vždycky si dokázaly najít nějakou skulinku, kterou utekly.

Zdroj: Nerdiest

Článek Bakterie se postupem času stávají odolné vůči dezinfekčním gelům. Jejich odolnost znamená obří riziko v dalších vlnách se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.