Vstupné za pár pencí a show plná šílenství: V Bedlamu bylo mučení pacientů vyhledávanou atrakcí

Londýnský Bethlem Royal Hospital otevíral po staletí dveře zvědavcům, kteří za drobný příspěvek do kasičky mohli pozorovat spoutané duševně nemocné. Charita a voyeurismus šly ruku v ruce.

Foto: Look and Learn

Představte si monumentální budovu v Moorfields, jednu z nejokázalejších staveb Londýna konce 17. století. U vchodu dvě alegorické sochy, „Raving Madness“ a „Melancholy Madness“, lákají kolemjdoucí dovnitř. Za dveřmi žádné divadlo, žádný program. Jen chodby plné lidí v okovech, křik, zápach a návštěvníci, kteří procházejí kolem jako v galerii. Tohle byl Bedlam: místo, kde se péče, charita a veřejná zábava propojily do jednoho znepokojivého celku.

Kolik stála vstupenka do pekla

Populární představa říká, že vstup do Bedlamu stál jeden penny. Realita je složitější. Historické prameny bezpečně dokládají, že u vstupu stály takzvané poor boxes, kasičky na dary, a že návštěvy byly až do roku 1770 v zásadě neomezené. Pevný oficiální tarif „penny za vstup“ ale moderní historiografie považuje spíš za pozdější zkratku než za doložené tarifní pravidlo. Prakticky šlo o atrakci dostupnou téměř komukoli: chudým stačil drobný příspěvek, movitějším návštěvníkům se naopak dávalo najevo, že štědrost je vítaná. Vedle institucionální kasičky existovaly i servants‘ boxes, z nichž profitoval přímo personál. Ekonomika návštěv tak živila celý ekosystém, od správy ústavu po jednotlivé dozorce.

Co návštěvníci skutečně viděli

Žádná inscenovaná show se nekonala. Návštěvníci procházeli přímo oddělením a pozorovali pacienty v jejich každodenním režimu, tedy v režimu, který zahrnoval okovy, řetězy, pouta na ruce i nohy. Doložené jsou i bolestivé humorální léčby: pouštění žilou, purgování, přikládání puchýřů. Pacienti nebyli herci; byli vystaveni pohledům cizích lidí ve stavu, který bychom dnes označili za mučení.

Případ Jamese Tilly Matthewse, drženého v Bethlemu na přelomu 18. a 19. století, ukazuje tento mechanismus zvlášť ostře. Podle svědectví jeho příbuzného před parlamentním výborem trpěl Matthews roky v poutech, v podmínkách vlhka a chladu, s abscesy na těle. Návštěvníci k němu byli přímo voděni jako k exponátu.

Proč to společnost považovala za normální

Raně novověký Londýn žil veřejnými spektákly. Popravy, pranýře, zvířecí štvanice, to vše patřilo k městskému životu. Návštěva Bedlamu zapadala do stejného vzorce, jen se navíc halila do jazyka charity a morálního poučení. Kdo přišel, mohl si říct, že přispěl na chod nemocnice. Kdo se díval, mohl se utěšovat, že vidí varovný obraz lidského úpadku.

Důležité je, že instituce tento režim nejen tolerovala, ale aktivně z něj těžila. Po přesunu do nové budovy v Moorfields roku 1676, navržené Robertem Hookem, se Bedlam stal jednou z londýnských „sights“, zastávkou na trase městského sightseeing. Architektura budovy byla záměrně reprezentativní: měla přitahovat pozornost, zvyšovat prestiž a generovat dary. Formálně nemocnice, v praxi něco mezi vězením a kabinetem kuriozit.

Konec otevřených dveří

V roce 1770 guvernéři Bethlemu rozhodli o ukončení neomezených veřejných návštěv. Důvody byly pragmatické i ideové: ústav už nebyl tak závislý na návštěvnických darech díky příjmům z pozemkových rent a atmosféra kolem veřejného vystavování pacientů se začala měnit. Návštěvy úplně nezmizely, ale ztratily charakter volného přístupu.

Definitivní zlom přišel až po roce 1815, kdy parlamentní vyšetřování odhalilo rozsah krutosti vnitřního režimu. Svědectví o podmínkách v Bethlemu pomohla nastartovat širší reformu psychiatrické péče v Británii. Sám Bethlem principy non-restrainta moral treatment výslovně přijal až po jmenování Charlese Hooda hlavním lékařem v roce 1852.

Co z Bedlamu zbylo

Slovo „bedlam“ vstoupilo do angličtiny jako synonymum chaosu už kolem roku 1522, dávno předtím, než ústav dosáhl vrcholu své pochybné slávy. Bethlem Royal Hospital přitom existuje dodnes. Funguje jako psychiatrická instituce v rámci South London and Maudsley NHS Foundation Trust a v jeho areálu sídlí Bethlem Museum of the Mind, kde je vstup zdarma.

Místo, které po staletí vydělávalo na vystavování lidského utrpení, dnes ukazuje dějiny psychiatrie jako varování. Kasičky u vchodu už nestojí.