Osm dní ve tmě, která žije

Expedici organizoval Schmidt Ocean Institute a na palubě se sešli vědci z Portugalska, Británie, Chile, Německa, Norska, Nového Zélandu a USA. Robot SuBastian, schopný operovat až do 4 500 metrů, se tentokrát pohyboval v relativně mělčích vodách pod místem, kde ještě před pár dny leželo přibližně 150 metrů silné ledové víko. Tým pořídil stovky hodin záznamu a odebrané vzorky naznačují několik dosud nepopsaných druhů. Přesný počet zatím nikdo nepotvrdil, taxonomické zpracování teprve běží.

Označení „kilometry dlouhé lesy“ je vizuální metafora, ne změřený parametr. Oficiální materiály mluví o „kvetoucích ekosystémech“ a „rozlehlých krajinách“ na nově odkrytém dně. Jisté je, že porosty pokrývají značnou část plochy, kterou ledovec uvolnil. A právě ten rozsah překvapil i zkušené polární biology.

Záhada, kterou nikdo neumí vysvětlit

Skutečná záhadnost nálezu nespočívá ve vzhledu organismů. Houby a koráli nejsou mimozemské tvary, na vyšší taxonomické úrovni patří ke známým skupinám. Šokující je kontext, ve kterém přežívaly. Pod 150 metry ledu nepronikne sluneční světlo. Běžný „déšť“ organické hmoty z osvětlené hladiny, který živí většinu hlubokomořských komunit, sem nemá jak doputovat. A přesto tu po staletí fungoval bohatý ekosystém.

Pracovní hypotéza expedice říká, že živiny pod led dopravují hluboké oceánské proudy. Tým v okolí zkoumal i metanové vývěry a chemosyntetické mikroby, ale veřejné zdroje zatím netvrdí, že právě tyto porosty pohání chemosyntéza. Mechanismus zásobování zůstává otevřenou otázkou, a právě ta dělá z nálezu vědeckou senzaci.

Od jednoho balvanu k celé krajině

Objev u George VI není první svého druhu, ale dramaticky posouvá měřítko. V roce 2021 tým British Antarctic Survey narazil pod šelfem Filchner-Ronne na přisedlou komunitu na jediném balvanu, 260 kilometrů od okraje ledu a až 1 500 kilometrů od nejbližší oblasti fotosyntézy. Šlo o průlom, ale bodový. Teď máme osm dní přímého průzkumu celé krajiny s mobilní faunou, rybami a predátory.

Podle studie publikované v Current Biology leží pod antarktickými šelfy téměř 1,6 milionu čtverečních kilometrů mořského dna, z něhož jsme dosud viděli jen zlomky přes několik úzkých vrtů. Dá se čekat, že podobné komunity existují i jinde, a možná jsou ještě bohatší.

Paradox, který by měl znepokojovat

Nejsilnější moment celého příběhu je paradox: ekosystém, který bychom jinak nikdy neviděli, nám odkryla ztráta ledu. Odlomení plovoucího ledovce A-84 samo o sobě hladinu oceánů nezvedá, led už na moři plul. Jenže oslabení šelfu může snížit jeho brzdící funkci vůči pevninským ledovcům za ním. A George VI podle NASA zadržuje největší objem navazujícího pevninského ledu ze všech šelfů Antarktického poloostrova.

Jižní oceán přitom pohlcuje odhadem 40 % lidmi vyprodukovaného CO₂ a téměř tři čtvrtiny přebytečného tepla v atmosféře. Co se děje pod jeho ledem, se týká celé planety, a konkrétní ochrana této lokality zatím formálně neexistuje. Návrh chráněné mořské oblasti pro západní Antarktický poloostrov v rámci CCAMLR stále čeká na schválení.

British Antarctic Survey už v roce 2021 varovala, že času na studium a ochranu podobných ekosystémů ubývá. Lednový objev z roku 2025 ukazuje, jak moc měla pravdu a jak málo toho zatím víme o světě, který mizí rychleji, než ho stačíme poznat.

Článek Průzkum antarktického šelfu. Kamery pod tlustým ledem odhalily bohaté ekosystémy plné mořských hub se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je tedy tlustohlavec?

Než získal slávu jako internetový mem, byl vědeckou kuriozitou. Jde o hlubinnou rybu a jeho populární vzhled je dosti zavádějící. Jako moučník z 80. let totiž vypadá jen tehdy, když je vynesen na povrch. Důvodem tohoto vzhledu je, že žije v nejhlubších oblastech oceánu. Tedy v hloubkách 600 – 1 200 metrů. Tam je tlak víc jak 100krát vyšší než ten atmosférický, který vnímáte zrovna teď. A tlustohlavec se tomuto prostředí musel přizpůsobit.

Jeho tělo je mačkavé, má měkké kosti a téměř žádné svalstvo. Když je chycen do sítě a následně vytažen nahoru, dekomprese způsobí roztažení těla a uvolnění kůže. To vede právě k získání onoho proslaveného vzhledu. Na pevnině nebo palubě člunu jeho želatinová tkáň neudržuje strukturu, takže se zhroutí do kašovité formy jako vyplavená medúza. „Obraz, který máme všichni zafixovaný, je opravdu hrozný, protože jde o mrtvolu.“

Jak tedy vypadá v přirozeném prostředí?

V dostatečné hloubce vypadá tento tvor vlastně jako normální ryba. Má trochu baňatou hlavu, výrazné černé oči a přední ploutve připomínající pírka. Těla tlustohlavců mají šedorůžovou barvu, dozadu jsou trochu zúžená, takže připomínají pulce. Obvykle nejsou delší než 30 centimetrů a váží pod 2 kilogramy. Zajímavé je, že plavou s minimální námahou a podobně jako další hlubinné ryby nemají plynový měchýř. Ten běžným rybám kontroluje jejich vztlak.

Pokud by tento orgán měly, pak by je tlak okamžitě rozdrtil. Místo toho přichází ke slovu složení tlustého těla. Je totiž ve skutečnosti méně husté než okolní voda. Můžeme si to představit, jako když na hladině vody plave olej. Hodně tuku v tkáni jim dovoluje fungovat podobně. Jednoduše plavou u mořského dna, většinou jsou v klidu a vynakládají jen tu nejnutnější energii. Lenost je jejich strategií pro přežití, čemuž pomáhá právě tuk.

Jaký je jejich jídelníček?

Vzhledem k základní letargii konzumují všechno, co jim voda přinese až „pod nos“. Jejich neutrální hustota způsobuje, že je voda prostě nese s sebou. Když se malí šneci, korýši a další poživatelný materiál dostane moc blízko, stane se z něj večeře. Tato strategie, tedy „lež a čekej“, je u hlubinných predátorů celkem obvyklá. Tlustohlavci jsou poměrně rozšíření v Atlantiku a Indickém oceánu. Nicméně se druhy nachází jen v malých regionech.

O čem bohužel nemáme reálné informace, je tvar a podoba mláďat. Internet je plný obrázků, jde ale výlučně o podvrhy. Stejně tak máme jen málo informací o jejich dlouhodobém chování, protože vzhledem k hloubce je jejich zkoumání velmi obtížné. Zahrnuje to i proces páření, biologové ovšem navrhují celkem jednoduchou metodu. Stejně jako se nechají nést vodou za potravou, tak si zkrátka pár vleze na sebe a spojí se.

Očekávaná délka jejich života

Tohle je další obtížná otázka vzhledem k tomu, jak málo informací o této zajímavé rybě máme. Víme však, že ryby v takových hloubkách obecně rostou dosti pomalu, trvá jim dlouho dosáhnout dospělosti a délka dožití je tak delší. Například druhy žijící ve 150–450 metrech se dožívají až 200 let. Tlustohlavec se nachází ještě mnohem hlouběji, takže by na tom měl být minimálně podobně, ne-li mnohem lépe.

Současně je těžké určit, zda je zrovna tento druh nějak ohrožený. Jednoduše totiž nevíme, kolik jich tam dole je, zda mají nějaké přirozené predátory. Taky není jasné, jak je ovlivňují měnící se podmínky v oceánech a další faktory. Ať už je ohrožený, nebo ne, dokázal k sobě fantasticky přitáhnout pozornost v hlasování o nejošklivější zvíře planety. Je nejspíš načase se na oceánské dno podívat opravdu důkladně, hlubiny toho jistě skrývají mnohem víc.

Z které další mořské ryby vám naskakuje husí kůže už při pohledu?

Zdroj: ScienceFocus

Článek Nejošklivější zvíře na světě? Je jím tlustohlavec tasmánský, hlubinná ryba, která se dožívá i 200 let. Co o něm doposud bylo zjištěno? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velice diskutabilní měsíční událost

Alespoň takto událost zaznamenal místní kronikář. Jak jste pravděpodobně uhodli, Měsíc se té noci ve skutečnosti nerozdělil na polovinu. Je možné, že to, co lidé viděli, byl velký asteroid, který do něj narazil. Ale taková událost by poslala k Zemi obrovské množství měsíčního materiálu. To se samozřejmě nestalo.

Měsíc je pravidelně bombardován

Pravděpodobnější možností tedy je, že se stali svědky meteoritu, který vstupoval do atmosféry a protínal jejich zorné pole přímo před Měsícem. To by vyvolalo tu iluzi rozdělení Měsíce v ohnivé podobě. Předsudky se ale nedá řídit. Pořád však existuje fakt, že Měsíc je pravidelně ročně bombardován stovkami asteroidů a meteoritů. A bez atmosféry, jakou si lidstvo užívá na Zemi, tyto objekty před dopadem neshoří. Takže i maličký meteorit o průměru 25 cm by mohl mít velký dopad na Měsíc. V roce 2006 do něj narazil jeden přibližně této velikosti.

Jak by se mohl Měsíc vlastně takhle rozdělit?

Ze Země dopad vypadal jako záblesk, který trval pouhé čtyři desetiny sekundy. Zapříčinil ale kráter asi 14 metrů široký a 3 metry hluboký. Zároveň narazil na Měsíc rychlostí 90 100 km/h, takže se jednalo o opravdu intenzivní srážku. Nicméně ani jedna z dosavadních kolizí nezpůsobila na Měsíci vážné škody. A k tomu, aby se rozlomil na dvě poloviny, by byl potřeba asteroid téměř stejné velikosti jako samotný Měsíc. A kdyby se to stalo, hned byste o tom věděli – s pohledem na řítící se trosky směrem k Zemi.

Než si ale představíte scénář vyhynutí dinosaurů, tak to nemusí být zase tak drastické. Menší kusy trosek shoří v atmosféře a Země je pokryta výhradně vodstvem. To znamená, že případné trosky o velikosti asteroidu nemusí nutně dopadnout na pevninu. Dopad by tedy nebyl zdaleka tak fatální.

Nový nejjasnější objekt na obloze

Takový meteorit může narazit na Měsíc taktéž z jeho temné strany, která není vidět. Takže byste si ani nemuseli po dlouhou dobu všimnout žádné změny. Přední strana Měsíce by stále zářila na obloze. V opačném scénáři prostě jen zmizí z oblohy a novým nejjasnějším objektem se stane Venuše. A to navzdory skutečnosti, že je 14 000krát méně jasná než kdysi Měsíc.

Následky pro život na Zemi

Faktem zůstává, že některé z drastičtějších následků zničení Měsíce by vám začaly komplikovat život. Měsíc je totiž zodpovědný za naklonění Země o 23,4 stupně na své ose. Bez něj by tento sklon mohl dosáhnout až 45 stupňů. To by zapříčinilo rapidní otočení planety. Slunce už by nesvítilo nad rovníkem, ale blíže k severnímu a jižnímu pólu. Nastaly by chladné zimy, které se vyskytují na různých částech planety jednou za několik tisíc let. A příliv a odliv už by nikdy nebyly jako dřív.

Trpěli by výhradně mořští živočichové

Silné přílivy a odlivy na Zemi jsou způsobeny gravitační přitažlivostí Měsíce na oceány. Např. gravitační přitažlivost Slunce na našich mořských hladinách je jen asi polovina toho, co dokáže odtáhnout Měsíc. Nemít Měsíc na zemské oběžné dráze, tak se sníží hladina moří, což by mělo obrovský vliv na ekosystémy v přílivových zónách. Stoupání a klesání přílivu a odlivu je tedy velice důležitým faktorem, který dává výhradně mořským živočichům šanci na přežití. Přesto se však jedná o lepší scénář, než kdyby Země dostala přímý zásah asteroidem téměř o velikosti Měsíce.

Článek Co když Měsíc zasáhne obří asteroid? V roce 2006 jsme měli na mále, následující srážku nemusíme přežít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouhodobá sopečná aktivita

Jde o přirozený důsledek starověké sopečné aktivity, která se odehrávala tisíce metrů pod vodním povrchem, což badatelé sami potvrzují. „Na vrcholu mořské hory Nootka si tým všiml vysušeného tvaru jezerní kotliny a popraskaného proudu hyaloklastitu.“ Jde o vulkanickou horninu formovanou během silných erupcí, kdy si mnoho kamenných úlomků sedne na dno. Cihlová podoba je nejspíš výsledek zahřívání a ochlazování během dalších erupcí.

Střídání tepla a chladu tu trvalo víc jak milion let. Badatelé se po „dlažbě“ vydali na procházku se svým ROV (remote operated vehicle; dálkově řízené vozítko). To jelo kolem Papahānaumokuakea Marine National Monument, chráněné oblasti o velikosti 1 508 870 čtverečných kilometrů Pacifiku severozápadně od Havaje. Expedice je součástí programu Ocean Exploration Trust’s Nautilus a zkoumá starověké podmořské hory.

Průzkum ve znamení Nautila

Jedním z hlavních cílů týmu je sběr geologických vzorků právě z těchto útvarů. Tedy podvodních hor formovaných sopečnou aktivitou, přičemž cílem je lépe pochopit jejich věk a původ. Poznání tohoto procesu může také vrhnout nové světlo na formování samotných Havajských ostrovů, což autoři uvedli na stránce projektu. Vědci také sbírají mikrobiální vzorky, aby mohli studovat podivné organismy, které přežívají v takových hlubinách.

„Náš průzkum těchto dříve nepoznaných oblastí pomáhá vědcům získat hlubší poznatky o životě na skalách a uvnitř hlubinných horstev, tedy starověkých hor,“ dodali badatelé. Předchozí expedice na palubě Nautila poskytly už mnoho zajímavého materiálu. Během výpravy v roce 2018 na stejné místo byli vědci zaraženi podivnou bytostí, která při záběrech na kameře doslova měnila tvar. Později byla identifikována jako hltač.

Prazvláštní pelikání úhoř

Přesněji řečeno šírotlamka pelikánovitá (Eurypharynx pelecanoides), což je hlubokomořská ryba s extrémně širokou tlamou, která dokáže pomocí masivní čelisti spolknout i kořist, která je větší než ona sama. Vědec, který během této expedice pilotoval ROV vozítko, na první setkání s ní reagoval trefným komentářem: „Vypadá jako Mupet.“

Co vám šírotlamka nejvíce připomíná?

Zdroj: TheScientist

Článek Na vrcholku starověké podmořské hory byla objevena tajuplná cesta do Atlantidy. Sestává ze žlutých cihel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od pelikána po pozůstatek Cthulhu

Jeden z poměrně střízlivých odhadců navrhl, že by mohlo jít o lebku pelikána, i když podle dotyčného tito ptáci v oblasti New Jersey ani v okolí nežili a nežijí. Reakcí bylo, že by pelikán musel být obrovský. Pak už začaly šílenější teorie a samozřejmě se nešlo vyhnout mýtu Cthulhu, který se ujme prakticky kdekoli. Podle komentátora se: „Prastarý probudil a New Jersey si má užít posledních pár dní, než se oceán vypaří a další Prastaří se proberou ze svého spánku.“

You never know what you are going to find on the beach after a storm! Our State Park Police found this skull at Island Beach State Park on Monday. As soon as we identify it, we’ll let you know.

For now, do you have any guesses? pic.twitter.com/huuHiBl70z

— New Jersey Department of Environmental Protection (@NewJerseyDEP) June 2, 2021

Že bude zmíněn Cthulhu, bylo jasné. Další komentující zmiňovali například zobák chobotnice nebo Jimmyho Hoffa – to byl americký odborový předák zapletený do organizovaného zločinu, a v roce 1964 byl odsouzen ke třinácti letům vězení. Po necelých pěti letech byl však propuštěn, když ho omilostnil prezident Richard Nixon. Ovšem v roce 1975 se ztratil a až o mnoho let později se jeho přítel Frank Sheeran přiznal, že jej zavraždil – údajně z pověření mafie.

Ani chobotnice, ani Prastarý

Naštěstí se nakonec nejedná o nic zvláštního, i když to nejspíš některé zklame. Specialisté na mořský život potvrdili, že jde o lebku plejtváka malého, a dodali, že jí velmi rádi poskytnou domov. I když jde o nejmenší druh z rodiny velkých velryb, jsou tito živočichové obrovští. Dosahují délky 10,7 metrů a váhy přes 9 tun. Živí se tím, co zachytí v mořské vodě, a svoje čelisti dovedou rozevřít až do úhlu 90 stupňů.

Vzniká tak tlak, který stahuje jejich kořist do pusy, než čelisti velryba sklapne. Zbytek pak přefiltrují kostice, které oddělí vodu od toho, čím se velryby opravdu živí. Celá záležitost nakonec skončila zcela prozaicky, ukázala ovšem kreativitu obyvatel a krásnou interakci civilistů a úředníků chránících životní prostředí.

Kdoví, třeba se někdy Cthulhu nebo podobná bytost na březích New Jersey opravdu zjeví a pro místní to nebude tak překvapivé.

Zdroj: IFL Science

Článek Obrovská lebka vyplavená na pláži u New Jersey. Pátralo se po celém internetu, ale nikdo neuhádl, o jakého tvora šlo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chapadla plná detektorů pro všechno

Paže chobotnic jsou pokryty přísavkami, které obsahují buňky pro nervové zpracování signálů hmatu a chuti. „To jim dovoluje jen dotekem rozpoznat, zda je osahávaný tvor dobrý k jídlu, či toxický,“ uvádí Nicholas Bellono z Harvardu. Je to velmi užitečná schopnost hlavně vzhledem ke skutečnosti, že chobotnice loví „naslepo“, tedy strkají svoje končetiny do nejrůznějších děr, kde tímto způsobem hledají schovanou kořist.

Bellono a jeho tým studovali přísavkové výrůstky kalifornských chobotnic pod mikroskopem a na buněčné úrovni. Shledali, že některé části reagují na dotek a jiné na chuť chemikálií ve vodě, přičemž nalezli také rozvětvená nervová zakončení typická pro smyslové buňky. Následně použili elektrofyziologické nástroje, které měří elektrickou aktivitu zmíněných buněk, čímž zkoušeli citlivost přísavek na různé druhy chutí i vůní.

Reakce na vodní prostředí

Receptory na chapadlech chobotnic reagovaly jak na chemikálie rozpustné ve vodě – jako hořký chlor –, tak na ty nerozpustné, které vypouští například jedovatá kořist do svého okolí. Mnoho mořských živočichů včetně chobotnic detekuje pomocí svého čichu rozpustné chemikálie a v nějaké míře také ty nerozpustné, ovšem hůře. Tohle „vodní čichání“ se obvykle děje na nějakou vzdálenost, stejně jako čich ve vzduchu, jak ho známe my lidé.

Ovšem špatně rozpustné látky vyžadují detekci hodně zblízka, takže jsou snadněji zachytitelné přímým kontaktem – ideálně dotekem, což odpovídá použití jazyka. Chobotnice mají orgán fungující jako jazyk přímo ve svých ústech a jmenuje se radula. Toto ústrojí škrábe a krájí kořist, hlavně měkkýše, nemá ovšem chuť, funguje jako naše zuby. Tudíž je „ochutnávání“ koncentrováno pouze v chapadlech.

Zdroj: NewScientist

Článek Funkce chapadel u chobotnice je mnohým neznámá. Má co dočinění s kořistmi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.