laboratoř – VědaŽivě.cz

Jeden z mnoha hrůzných experimentů tajné laboratoře Sovětského svazu. Na vybraných vězních testovali jedy i „sérum pravdy“

Redakce VědaŽivě — Sat, 20 Sep 2025 03:58:00 +0000

Speciální toxikologická laboratoř Sovětského svazu existovala více než 20 let. Za dobu své existence vystřídala několik řídících pracovníků a rovněž byla několikrát reorganizována. Až donedávna nebyly o její činnosti dostupné téměř žádné informace. Ve světle uniklých dokumentů a svědectví je však dnes zřejmé, že se v ní odehrávaly ty největší hrůzy. Byli v ní mučeny a (v zájmu vědy) vražděny stovky vybraných vězňů Sovětského svazu. Na těch byla testována celá řada jedů a později i „sérum pravdy“.

Laboratoř smrti prošla několika reorganizacemi

První zmínky o existenci toxikologické laboratoře, které se později přezdívalo „laboratoř smrti“ či „komora“ pocházejí z roku 1926. V tu dobu měla laboratoř vzniknout na příkaz lidového komisaře bezpečnosti Vjačeslava Menžinského (v letech 1926-1934 působil jako předseda Sjednocené státní politické správy čili OGPU). Laboratoř byla součástí tajné skupiny a byla vytvořena za účelem provádění atentátů na nepřátele Sovětského svazu. Menžinského v jejím čele vystřídal lidový komisař Genrich Jagoda, který laboratoř rozdělil na dvě části.

Nově vzniklá oddělení se nazývala chemické a chemicko-bakteriologické. Jagoda nicméně ve svěřené funkci dlouho nepůsobil – v roce 1936 byl nahrazen Nikolajem Ježovem. (Oba muži byli zastřeleni v roce 1938.) Čtvrtým mužem v čele laboratoře smrti se stal Lavrentij Berija, který přistoupil k její druhé reorganizaci. Celkové fungování svěřil farmaceutovi Michailovi Filimonovi. Do čela prvního oddělení uvedl Grigorije Mairanovského a druhé oddělení svěřil Sergeji Muromcevovi.

Mairanovský se v čele svého oddělení „činil“ – za dobu jeho působení se pro laboratoř vžilo označení „Komora“, což evokovalo její uspořádání. Mělo se jednat o jednu velkou místnost s 5 komorami, do nichž téměř každý den přiváděli na smrt odsouzené vězně. Ti byli využíváni pro pokusy, kdy se jejich trýznitelé snažili experimentálně zjistit účinnost a zjistitelnost jednotlivých jedů, hypnózy či drog. Vstup na toto oddělení měl pouze Ministr státní bezpečnosti a 4 nejvyšší důstojníci tohoto ministerstva.

Snaha o nalezení pitvou nezjistitelného jedu

Samotná aplikace jedu zpočátku probíhala jako výstup předstíraného lékařského vyšetření. Vězni byli podrobeni tělesné prohlídce a poté od „lékaře“ dostali „léky“ na své neduhy. Těmi byly různé jedy – například. yperit, ricin, digitoxin, thalium či kolchicin. Oběti umíraly různě, některé zemřely během několika minut, jiné se trápily i dva týdny. Snaha sovětských výzkumníků slavila úspěch, když nalezli jed karbylamincholinchlorid (zvaný taktéž K-2). Oběti, jimž byl aplikován, umíraly do 15 minut a při následné pitvě nebyl jed zjištěn.

V roce 1942 Mairanovský objevil netušené účinky ricinu. Ten v určitých dávkách způsoboval, že subjekty, na nichž byl testován, začaly velmi otevřeně odpovídat na položené dotazy. Poté, co získal souhlas Národního komisariátu vnitřních záležitostí, začal pracovat na novém projektu. Během 2 let se mu podařilo experimentálně docílit „upřímných“ a „pravdivých“ výpovědí. (Ricin se později používal při výsleších zajatců). Po odvolání Mairanovského z funkce v roce 1946 byla laboratoř opět reorganizována. Její činnost poté údajně skončila v roce 1951.

Co si myslíte o činnosti toxikologické laboratoře NKVD?

Zdroj: Science

Článek Jeden z mnoha hrůzných experimentů tajné laboratoře Sovětského svazu. Na vybraných vězních testovali jedy i „sérum pravdy“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nedávný experiment ukázal fyzice novou možnou sílu vesmíru

Redakce VědaŽivě — Thu, 11 Sep 2025 04:04:00 +0000

Badatelé z Fermiho laboratoře provedli experiment, který zpochybnil zajetý model fungování fyziky na úrovni elementárních částic. Měření zde provedená ukázala, že miony, což je typ subatomárních částic, jsou ovlivněny zcela neznámou silou. Kromě gravitace, elektromagnetického pole a slabých interakcí, které se odehrávají přímo v atomových jádrech, by tak šlo o pátou, zatím zcela neznámou a nepopsanou sílu.

Máme před sebou revizi fyzikálních modelů?

Tento experiment byl zahájen během února roku 2018 a jeho cílem byl průzkum tzv. magnetického momentu mionu a odehrával se v prstencové magnetické konstrukci o průměru 14 metrů. Při předpovězené aplikaci známých fyzikálních sil měly miony v magnetickém poli kmitat v určitém rytmu. Ten je ovlivněn tzv. g faktorem s hodnotou 2 v rámci kvantové teorie, což prokázala už starší měření.

Miony sledované při tomto pokusu byly objeveny již v roce 1936 a spolu s elektrony, neutriny i tauony jde o elementární částice, které jsou 207krát těžší než elektrony a mají záporný náboj. Rovněž jsou nestabilní, tudíž se během 2,2 miliontiny sekundy rozpadnou na elektron, mionové neutrino a elektronové antineutrino. Jenže právě pokus Ferminho laboratoře ukázal, že miony kmitají v magnetickém poli rychleji, než kdokoli očekával.

Nečekaný host v magnetickém poli

Tohle by se nejlépe dalo vysvětlit právě zcela novou silou, ovšem zatím dle všeho neprojevila jinak než právě působením na miony, jejichž interakce nebyla v souladu se očekávaným modelem. Pozorování tak může vést k novým zákonům, novým částicím a silám dosud nespatřeným. Spekulace spojují tuto sílu také s dosud neobjevenými částicemi jako hypotetický leptokvark, nebo taktéž hypotetický boson Z.

Je ale ještě brzo na oslavy, protože zjištění Fermiho laboratoře zatím není možné prohlásit za objev. Pořád existuje jistá šance, že šlo pouze o statistickou chybu v měření. Pro prohlášení takového výsledku pokusu objevem musí být šance náhody jedna ku 3,5 milionu, v tomto případě je to zatím 40 ku několika tisícům. Ovšem podobné výsledky už přišly i z experimentů ve velkém urychlovači na hranicích Francie a Švýcarska, tunelu dlouhého 27 kilometrů.

Zdroj: CERN, AP

Článek Nedávný experiment ukázal fyzice novou možnou sílu vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Laboratoř atomové energie: Nebezpečná hračka z 50. let, kterou rodiče kupovali svým dětem

Redakce VědaŽivě — Tue, 11 Jun 2024 02:38:00 +0000

Mnozí rodiče se v dnešní době hrozí dopadu některých hraček na zdraví jejich dětí. Pravdou však zůstává fakt, že desetiletí vědeckého i zdravotnického vývoje významně posunuly naše vnímání toho, co je a co není pro děti nebezpečné. Zatímco v 50. letech 20. století bylo normální, že si děti hrály s radioaktivním materiálem, dnes je něco takového naprosto nemyslitelné. Hračka pojmenovaná Laboratoř atomové energie skutečně existovala.

Hit 50. let: Laboratoř atomové energie

Laboratoř atomové energie byla druhem naučené hračky, která měla tehdejší děti vést k vědeckému vzdělání. Součástí naučné sady byly mimo jiné vzorky uranové rudy a Geiger-Muellerovo počítadlo záření. Hračka měla děti seznámit se základy jaderné fyziky a probudit v nich nadšení pro jadernou energii a pokrok, který pro lidstvo v té době představovala. Hračka byla v oběhu celé dva roky, než společnost odhalila její negativní dopad na zdraví dětí, u kterých se začala rapidně projevovat rakovina.

Nebezpečná hračka obsahovala několik vzorků radioaktivní uranové rudy.

Jiná doba, jiný pohled na hru dětí

V dnešní době by taková hračka vzbudila nemalé pozdvižení. V 50. letech však lidé nahlíželi na jadernou energii jinýma očima. Tou dobou uběhlo teprve několik let od sestrojení jaderné bomby a jaderná energie byla považována za technologický vrchol tehdejší doby. Lidstvo k ní upínalo své naděje ohledně dalšího vývoje celého světa.

Navíc se jednalo o první roky takzvané studené války, ve které hrála jaderná energie hlavní roli. Lidé tedy vnímali Laboratoř atomové energie jako adekvátní hračku, která bude pro děti prospěšná. V té době navíc nebyly všeobecně známé negativní dopady radioaktivního záření na lidský organismus. Proto nikoho neděsilo, že si děti hrály s radioaktivní rudou.

Nejednalo se o jedinou nebezpečnou hračku

Laboratoř atomové energie však nebyla jedinou nebezpečnou hračkou, se kterou si tehdejší děti hrály. Stejný výrobce, který stojí za Laboratoří atomové energie, například představil na trhu hračku, která dětem umožňovala vytvořit si vlastní foukané sklo. Děti si tak mohly bez jakýchkoliv bezpečnostních přípravků „hrát“ s rozžhaveným sklem, které mohlo dosahovat teploty několika tisíc stupňů Celsia. Hračka byla z trhu stažena až po několika případech bolestivého popálení.

Článek Laboratoř atomové energie: Nebezpečná hračka z 50. let, kterou rodiče kupovali svým dětem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nadějný výzkum Alzheimerovy choroby na zvířatech. Laboratorní myši mají zodpovědný úkol a vnáší vědcům naději na průlom

Redakce VědaŽivě — Fri, 11 Feb 2022 04:05:00 +0000

Postupem času se choroba stává devastující a obvykle vede k tomu, že postižený není schopen samostatně zvládat běžné denní úkony. Právě proto je tak klíčové jejím mechanismům lépe porozumět. To se daří Christianě Bjørkli, která se svým týmem publikovala novou studii v Journal of Alzheimer´s Disease. Principem je testování zvířat a jejich mozku, které se dá podle všeho přenést i na lidský organismus.

Zodpovědný úkol laboratorních myší

Skupina zkoumá schopnost mozku adaptovat se na zranění a aplikovatelnost rozdílných modelů a metod v klinické práci. Obecně jde o studie, které se provádí na zvířatech předtím, než jsou postupy použity na lidech. Spektrum zvířat je pestré, myši a krysy jsou nejběžnější díky podobnosti jejich mozku s tím lidským. Preklinické studie v rámci vývoje léků na Alzheimerovu chorobu ovšem zatím nejsou tak časté.

Důvodem dosud byla omezená možnost přenést jejich výsledky na člověka a také absence signifikantního pokroku. Aktuální výzkum může být ovšem změnou, protože přinesl dobré a přenositelné závěry. Metodika ukázala, že nálezy ze zvířecích experimentů mohou nabídnout velmi cenný vhled do pochopení Alzheimerovy choroby a nabídnout i nové metody léčby. Tým použil myši, které byly na tuto chorobu geneticky modifikovány.

Upravené myši a hledání biomarkerů

V použitém modelu může tým ve skutečnosti vidět obdobný průběh nemoci, jaký běžně pozorujeme u člověka. Jedním z postupů je odběr míšní tekutiny z komor v mozku. V nich vědci hledali molekuly nebo substance, které jsou běžnými znaky přítomnosti Alzheimerovy choroby. Jedná se o tzv. biomarkery, příkladem budiž tzv. amyloid beta a tau proteiny. Choroba se u myší a krys projevuje velmi podobně jako u lidí.

Tento postup se tak dá použít k měření dlouhodobých změn u dalších chorob, které se rovněž projeví v míšní tekutině. Jde o nemoci, které vedou k rozpadu neuronů v mozku a také dalších částech nervového systému. „Jinými slovy jsme ukázali, že tento laboratorní model je dobrým startovacím bodem, než se pustíme do dalších výzkumů u lidí,“ vysvětluje Bjørkli. Badatelé tak mají vlastně cvičnou plochu, kde mohou sledovat veškeré projevy nemoci.

Kdy a jak jste se s Alzheimerovou chorobou setkali nejblíže?

Zdroj: NCBI

Článek Nadějný výzkum Alzheimerovy choroby na zvířatech. Laboratorní myši mají zodpovědný úkol a vnáší vědcům naději na průlom se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Živý mozek v Petriho misce: Vědecké bádání na živé tkáni může odhalit i staletí staré záhady

Redakce VědaŽivě — Sat, 29 Jan 2022 04:55:00 +0000

Váš mozek je aktivní 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Právě to vám dovoluje se naučit nový jazyk, naplánovat si den, uchovat si šťastnou vzpomínku nebo snít. Otázka, jak vlastně funguje, je pro badatele přes veškerý dosavadní pokrok a technické možnosti stále záhadou. Neurovědci už studovali i zvířecí mozky, není to ale ideální řešení. Novou studii v tomto směru přináší dánská laboratoř v Aarhusu.

Přímá cesta k lidskému mozku

Je to jako studovat staré „véčko“, abychom věděli, jak opravit dnešní smartphone. Ano, mají společné vlastnosti (volání a kontakty), ale ty dnešní jsou mnohem složitější. Právě proto se v laboratoři na univerzitě v Aarhusu vydali přímou cestou. Zkoumají tam totiž dnešní hypotézy přímo na živé mozkové tkáni. A jako první v Dánsku udrželi takovou tkáň naživu po dobu celých dvou týdnů. To rozhodně není malý úspěch, protože to vyžaduje hodně koordinace.

Dánsko povzbudilo badatele a lékaře, aby pracovali společně, a konkrétně v Aarhusu existuje silné propojení s nemocnicí. Neurochirurgové tak laboratoř informují, kdy se chystají pacienti na zákroky na lebce a které části mozku budou odebrány. Pak jsou tkáně umístěny do speciálního roztoku, který udržuje neurony naživu, a jsou vloženy do inkubátoru. V něm je udržována dostatečná teplota a vlhkost, což je ideální prostředí na udržení jakýchkoli buněk naživu.

Neurální mechanismy a učení o paměti

Výzkum se soustředí hlavně na to, jak spolu neurony komunikují. Když tomuto procesu porozumíme a dovedeme jej posílit, můžeme se naučit více o mechanismech, které stojí za učením, pozorností i pamětí. Dospělé mozky u lidí i myší jsou méně plastické než ty mladší, takže spojení nejdou posílit tak jednoduše. Stejně tak je pro mozek mnohem složitější získat kontrolu nad spojením, pokud bylo za nějakých okolností ztraceno.

Za ztrátu motorických nebo řečových funkcí mohou obvykle krevní sraženiny. Děti a mladší ročníky se z takových nehod vzpamatovávají mnohem snadněji. Spojení posiluje dopamin, nicméně mechanismus je u lidí a myší nejspíš odlišný. Neurony jsou pokryty malými receptory pro nejrůznější signální molekuly, které čekají, až přijde ten správný impulz. Je to jako dvě části skládačky, které ve chvíli, kdy se propojí, předají signál dál.

Nenahraditelná role zvířecích modelů

Proč si vlastně vědci v laboratořích nechávají zvířecí modely? Zvířecí tkáně poskytují určitou specifičnost chování a vlastností, která se nedá replikovat u tkáně člověka. U geneticky modifikovaných zvířat můžeme zcela selektivně označit určitý typ neuronu. A to v kombinaci s nástroji, jako je třeba optogenetika, tedy řízení buněk pomocí světla. A aktivace neuronu pomocí světla místo chemie nebo proudu je něco, co v lidské tkáni aplikovat nelze.

Laboratoř už v minulosti lidskou mozkovou tkáň dostávala, byla schopná ji ale udržet naživu jen po dobu 24 hodin. Práce s ní tedy byla velmi náročná a nedovolila takové množství experimentů, jaké by bylo zapotřebí. Aktuální možnost zkoumat ji po celé dva týdny dovoluje dostat se mnohem hlouběji a získat násobně více poznatků i z jediného vzorku. Největším pokrokem nedávné doby byl objev možnosti označit specifický typ neuronů pomocí virových částic.

S jakou lidskou tkání jste se kdy setkali opravdu napřímo?

Zdroj: ScienceNordic

Článek Živý mozek v Petriho misce: Vědecké bádání na živé tkáni může odhalit i staletí staré záhady se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědci nechali v Petriho misce vyrůst pravěké minimozky. Výsledky mnohé překvapily

Redakce VědaŽivě — Mon, 03 May 2021 11:29:37 +0000

Kousky mozkové tkáně velikosti semínek a hrášků vyrostly ze směsi genů Neandrtálců, které krátkou dobu žily v Petriho misce na kalifornské univerzitě. Nabízejí napínavý vhled do mechanismů, jak se tyto organismy po tisíce let vyvíjely. Vědci totiž dlouho uvažovali o tom, jak se mohly mozky našich předků vyvinout do tak komplexních a rozsáhlých forem. Jednou z možností je srovnat moderní geny s těmi od našich dávných bratranců.

Vzorky rostoucích hybridních minimozků

Ačkoli jsme za dobu existence archeologie nalezli mnoho fosilií Neandrtálců, našich bratranců vyhynulých před asi 37 000 lety, museli vědci ještě najít zachovalý mozek pro srovnání vývoje. K přemostění této mezery ve zdrojích nechali badatelé v Petriho miskách vyrůst malinké bezvědomé „minimozky“. Některé z nich vyrostly z genů dnešních lidí, jiné byly pozměněny a dostaly genovou výbavu právě z pozůstatků Neandrtálců.

Nejde rozhodně o první případ takového laboratorního pěstování mozkové tkáně, ale jde o první případ hybridu, tedy kultivace kombinace genů současných a minulých. Konkrétně byly některé kmenové buňky nahrazeny materiálem z kosti dávno mrtvých Neandrtálců, o kterém vědci ví, že hrál roli právě v rozvoji mozkové tkáně. Rozdíly mezi čistě současným a kombinovaným mozkem byly patrné téměř okamžitě.

Hladké části versus nepravidelnosti

Lidské mozky měly tendenci tvořit hladké části připomínající kuličky, zatímco mozek Neandrtálce byl menší a více nepravidelný, navíc jeho vývoj trval delší dobu. Kdokoli, i naprostý laik, který by se podíval na oba dva vzorky v miskách, by okamžitě poznal ten rozdíl, podotkli badatelé. Podrobnější rozbor odhalil, že minimozky Neandrtálců byly chaotičtější, pokud jde o neurální aktivitu a produkovaly také odlišné sady proteinů než ty současného člověka.

Experiment se sekvencí NOVA1 získanou z kostí byl zvolen proto, že tento typ buněk hraje roli při vytváření spojení mezi neurony a jejich poškození může vést k neurologickým poruchám. Což z nich v rámci zkoumání vývoje mozku dělá zcela klíčovou složku. Podle zprávy mozky našich předků dospěly rychleji než naše dnešní, takže byly plně výkonné už v – pro nás – mladém věku. Jenže tento rychlý vývoj je okradl o pozdější rozvoj, který se projevuje komplexním myšlením a sociální interakci.

Zdroj: Livescience

Článek Vědci nechali v Petriho misce vyrůst pravěké minimozky. Výsledky mnohé překvapily se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.