Tři karafy, tři cenová patra, a co je od sebe dělí

Na spodním stupni stojí ambrová karafa Moser z československé produkce třicátých let. Značená sklárnou, elegantní, v intaktním stavu. Cena: 21 400 Kč. Hodnotu tu nese především jméno Moser, sklárna, jejíž výrobky podle oficiálních stránek nesou neodstranitelnou značku, která se v průběhu dekád proměňovala. Kovová montáž chybí, a tím pádem schází i druhá a třetí vrstva atribuce.

O stupeň výš najdeme párové karafy se stříbrnou montáží z Londýna, rok výroby 1984, v nabídce pražského Antique Cinolter za 78 000 Kč. Broušené sklo doplňuje sterling 925/1000 o hmotnosti 4,6 kilogramu. Na kovu jsou vyraženy anglické puncy: sponsor’s mark IF&SON LTD (firma Israel Freeman & Son Ltd), značka ryzosti, označení zkušebního úřadu i datové písmeno. Každý z těchto otisků řeší jinou otázku: kdo předložil kov k ověření, jaká je jeho ryzost, kde proběhlo zkoušení a kdy.

Na vrcholu pyramidy sedí ruská karafa z let 1908–1917, vydražená u Christie’s 27. listopadu 2017 za 27 500 liber. Při kurzu ČNB 28,292 Kč za libru ke dni 7. 8. 2026 vychází přepočet na 778 030 Kč. Broušené sklo tu obepíná pozlacená stříbrná montáž s figurálním víkem v podobě hlasatele a ruským nápisem. A klíčový detail: popis lotu u Christie’s uvádí mistrovskou značku Mariana Sokolovského, stříbrníka spojeného s moskevskou pobočkou Fabergé.

Proč značka, punc a rytina mění pravidla hry

Každá z těchto tří stop ověřuje jinou vrstvu autenticity. Značka sklárny připisuje předmět konkrétní dílně; u Moseru jde o vypalovaný nebo leptaný identifikátor, jehož podoba se v čase měnila. Puncovní označení garantuje materiál a jeho ryzost; v britském systému navíc prozrazuje místo zkoušení i rok. Mistrovská značka nebo rytina pak dodává autorství, a tím i sběratelskou provenienci.

Teprve souhra všech tří vrstev vytváří silný tržní příběh. Ilustruje to cenová mapa českého trhu:

• Starší karafa bez výrazné atribuce: 1 600 Kč
• Broušená karafa s německým puncem Ag 800/1000 a osvědčením Puncovního úřadu: 8 300 Kč
• Karafa se stříbrnou aplikací Ag 800/1000, puncovaná, intaktní: 10 600 Kč
• Značená Moser, art deco, bez kovové montáže: 21 400 Kč
• Párové karafy, sterling 925, anglické puncy, identifikovaná firma: 78 000 Kč
• Autorsky připsaná montáž s vazbou na Fabergé: 778 030 Kč

Samotné stříbro cenu zvedá, ale na aukční násobky nestačí. Teprve čitelná autorská stopa, jako Sokolovského značka, kterou Christie’s odvozuje z memoárů Franze Birbauma, hlavního designéra Fabergé, katapultuje předmět do jiné kategorie.

Jak doma rozpoznat potenciální sběratelský kus

Podle nás zvládne první filtr provést kdokoli s fotoaparátem a trpělivostí. Osa je jednoduchá: kdo vyrobil sklo, kdo garantuje kov, kdo dělal montáž. Pokud na jednom kuse najdete odpověď na všechny tři otázky, máte důvod jít dál.

Praktický postup vypadá takto:

1. Hledejte značku sklárny – bývá na dně, u hrany nebo na patce. U Moseru jde o neodstranitelný identifikátor; v případě nejistoty sklárna doporučuje zaslat fotografie svým specialistům.
2. Nafotografujte každý punc zvlášť i v celku – makro snímek kolmo k povrchu, při bočním denním světle, z více úhlů. Přidejte měřítko. U britského stříbra pozor: londýnský zkušební úřad upozorňuje, že sponsor’s mark nemusí označovat skutečného výrobce, pouze osobu odpovědnou za předložení kovu ke zkoušce.
3. Ověřte kompletnost – chybějící zátka nebo poškozená montáž snižují hodnotu dvojím způsobem: esteticky i důkazně, protože s chybějící částí někdy mizí i část značek.
4. Obraťte se na specialistu – u podezření na Moser přímo na zákaznický servis sklárny, u stříbrné montáže na starožitníka se znalostí punců nebo na spotřebitelskou poradnu Puncovního úřadu. Antique Cinolter i Czechantik popisují totožný vstupní krok: fotografie e-mailem, poté osobní schůzka. Cenu z pouhého snímku určit nelze.

Proč vazba na Fabergé vystřelí cenu do statisíců

Trh starožitností neoceňuje pouhou starobylost. Oceňuje zařazení předmětu do konkrétního autorského a historického okruhu. Marian Sokolovský pracoval pro moskevskou pobočku Fabergé; tuto informaci Christie’s opírá o vzpomínky Franze Birbauma, a právě ona proměňuje anonymní „ruské stříbro“ v kus navázaný na jedno z nejsilnějších jmen světového sběratelství. Figurální víko v novoruském stylu, parciální zlacení a ruský nápis pak dotvářejí řemeslnou i kulturní výjimečnost.

Srovnejme to s londýnským párem: ten má úředně ověřený sterling, identifikovanou firmu i datové písmeno z roku 1984. Přesto zůstává v pásmu desítek tisíc korun. Chybí mu autorský příběh, konkrétní jméno řemeslníka a vazba na legendární dílnu.

Článek 780 000 Kč za starou karafu. Značka, punc a rytina rozhodují, zda máte doma sklo, nebo malé jmění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žena, která rozbila baletní korzet

Aby člověk pochopil, proč zpráva o nehodě obletěla svět během hodin, musí vědět, kým byla Isadora Duncan ještě za života. Nebyla jen tanečnice. Byla kulturní exploze. Na přelomu století vzala klasický balet – tuhé špičky, korzety a přesné pozice – a odhodila z něj všechno, co považovala za umělé. Místo toho tančila bosá, v lehkých tunikách inspirovaných antickým Řeckem, s pohybem vycházejícím z trupu a solárního plexu. Běhala, skákala, vlnila pažemi, nechávala tělo reagovat na Chopina, Beethovena nebo Wagnera.

Pro ženské publikum začátku 20. století to byl akt osvobození. Duncan nejen tančila jinak, ale také jinak žila. Odmítala konvence, měla milence místo manžela, rodila děti mimo manželství, cestovala po Evropě jako hvězda, která nepotřebovala souhlas žádné akademie. Publicistka Janet Flanner o ní napsala, že na evropském kontinentu byla známější než kterýkoli jiný Američan s výjimkou Chaplina a Douglase Fairbankse. A právě tato ikona svobody zemřela kvůli kusu látky zachycenému ve stroji, který symbolizoval moderní rychlost.

Poslední večer na Azurovém pobřeží

Okolnosti posledních minut Duncanové jsou dobře zdokumentované, i když pozdější biografie k nim přidaly vrstvy legend. Ověřitelný rámec vypadá takto: byl večer, zhruba kolem 21:40, Duncan právě povečeřela a vydala se na zkušební jízdu v novém otevřeném automobilu. Přesný výrobce vozu v soudobé agenturní zprávě chybí, konkrétní značka, která koluje v pozdějších textech, pochází z biografických rekonstrukcí, ne z prvotního zpravodajství.

Spolehlivě jsou doloženy šála s dlouhými třásněmi, poryv větru, namotání na kolo, okamžité smrtelné poranění. Svědectví blízké přítelkyně Mary Desti, citované později v eseji Joan Acocelly, potvrzuje, že smrt nastala prakticky v okamžiku škubnutí. Žádné drama, žádné poslední slovo. Jen ticho.

Otevřené primární i archivní zdroje pracují výhradně s nešťastnou nehodou. Konspirace o cizím zavinění žijí v pozdějších legendách, ne v dobových materiálech. Tragický paradox je prostší a krutější: žena, jejíž celá estetika stála na tekoucí, splývavé látce, zemřela právě proto, že se taková látka dostala do kontaktu s rotujícím strojem.

Smrt, která změnila způsob přežití umění

Isadora Duncan v době smrti neměla nikoho z nejbližší rodiny. Její dvě děti se utopily při automobilové tragédii už v roce 1913, když vůz sjel do Seiny. Manžel, ruský básník Sergej Jesenin, zemřel v roce 1925. Zůstaly žákyně.

A právě tady začíná méně známá, ale zásadní kapitola. Duncan po sobě nezanechala kodifikovanou techniku, systematickou notaci ani dostatek filmových záznamů. Její umění existovalo v tělech lidí, kteří s ní tančili. Šest jejích nejbližších žákyň, Anna, Erika, Irma, Lisa, Margot a Maria-Theresa, přezdívaných „Isadorables“, se po její smrti ocitlo před volbou: tvořit vlastní dílo, nebo zachránit to její.

Většina zvolila záchranu. Anna Duncan slíbila, že zasvětí život uchování Isadořina umění, a objížděla s ním Spojené státy. Irma psala klíčové knihy o technice a učila další generace. Maria-Theresa v roce 1977 spoluzaložila Isadora Duncan International Institute. Lisa učila v meziválečné Paříži, než skončila v chudobě. Erika odešla od tance k malířství už v roce 1920. Margot zemřela ještě před Isadorou, v lednu 1925.

Choreografka Valerie Durham to pojmenovala přesně: Isadořina smrt byla pro duncanistky výzvou především k zapamatování choreografií, protože do té doby vytvářely i vlastní choreografie. Bez autorky a bez záznamu se priorita přesunula od tvorby k uchování. Vznikla „živá archivní tradice“, řetězec těl předávajících pohyb z generace na generaci.

Odkaz, který žije i v Praze

Ve srovnání třeba s linií Marthy Graham, která už v roce 1926 založila vlastní soubor i školu a systematicky rozvíjela vlastní techniku i institucionální zázemí, je duncanská tradice křehčí. Drží se rodokmenově, ne byrokraticky. Ale drží se.

V New Yorku dodnes funguje Isadora Duncan Company s pravidelnými kurzy a veřejnými vystoupeními. Washingtonský Smithsonian připomněl odkaz Duncanové už v září 2009 tanečním debutem „The Four Sylvan Sounds“. A pak je tu česká stopa, překvapivě silná. Isadořina sestra Elizabeth vedla v letech 1931–1932 taneční školu v Praze. Její metodu převzala Jarmila Jeřábková a z této linie vyrostla pražská Konzervatoř Duncan Centre, která duncanský přístup k pohybu učí dodnes.

Není to muzeum. Je to živá pedagogická praxe založená na bosém tanci, práci s dechem a pohybu z centra těla – v zemi, kde Isadora Duncan podle dostupných zdrojů osobně nikdy nevystoupila.

Jeden poryv větru na jihofrancouzské promenádě ukončil život, ale spustil něco, co jeho oběť nemohla předvídat: proměnu umění v živě předávanou tradici, která přežila celé století. Šála zabila tanečnici. Tanec ne.

Článek Isadoru Duncanovou připravila o život šála zachycená do kola automobilu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

El Colacho: Skok přes miminka, který není křest

Každou neděli po svátku Corpus Christi se v Castrillo de Murcia u Burgosu koná slavnost dokumentovaná od roku 1621. Rodiny, jimž se během uplynulého roku narodilo dítě, položí miminka na matrace rozmístěné v ulicích. Maskovaná postava zvaná Colacho, zosobňující ďábla, přes ně přeskočí. Poté přichází kněz s požehnáním.

Lidový výklad říká, že skok očistí děti od zla. Zkratka „koupání v hříchu“ je metafora: žádná voda, žádná svátost. Katolický katechismus přitom výslovně spojuje odpuštění prvotního hříchu výhradně s křtem, který je neopakovatelný. El Colacho tedy není alternativní křest, ale folklorní akt existující vedle oficiální církevní nauky, a podle opakovaně citovaných zpráv Vatikán rituál kritizoval právě kvůli tomuto rozporu. Regionální instituce Kastilie a Leónu ho přesto dál propagují jako tradiční slavnost svázanou s Corpusem.

La Tomatina: Od pouliční rvačky k ticketované atrakci

V roce 1945 se na náměstí v Buñolu strhla potyčka při průvodu obřích figur. Někdo sáhl po rajčatech ze stánku a municí se stala zelenina. Incident se opakoval, byl na čas zakázán a nakonec institucionalizován do podoby největší rajčatové bitvy na světě.

Dnes je La Tomatina přísně organizovaná akce:

• Kdy: Poslední středa v srpnu (příští ročník 26. 8. 2026).
• Kde: Buñol, asi 40 km od Valencie.
• Vstup: Povinná vstupenka, výměna za náramek na místě, bez náramku žádný přístup.
• Zákazy: Batohy, sklo, keramika, kovové předměty, profesionální kamery.

Buñol navíc pořádá i dětskou verzi pro účastníky od 4 do 14 let několik dní před hlavní bitvou. Z původní spontánní rvačky se stal produkt s bezpečnostními koridory, přístupovými body a mapami. Ze čtyř festivalů v tomto přehledu je La Tomatina nejvíc sekularizovaná, bez náboženského podtextu, jen komunitní tradice přetavená v turistický magnet.

Kanamara Matsuri: Falus jako ochrana, ne provokace

První dubnovou neděli vyráží z šintoistické svatyně Kanayama v Kawasaki procesí tří falických mikoshi. Růžový, ocelový, dřevěný. Davy je fotografují, prodávají se falická lízátka, atmosféra připomíná karneval. Jenže původní význam je vážný.

Historicky svatyni navštěvovaly sexuální pracovnice s prosbou o ochranu před pohlavními chorobami. Později se rámec rozšířil o prevenci HIV, plodnost a úspěšné těhotenství. Organizátoři na oficiálních stránkách zdůrazňují, že jde stále o posvátnou slavnost a že „zákon stále platí“, tedy žádné obscénní chování navzdory tematice.

Pro srovnání: Honen Matsuri v Komaki stojí na nesení dvoumetrového dřevěného falu s důrazem na úrodu. V Bhútánu je falus každodenním ochranným symbolem na fasádách domů, ne jednorázovým průvodem. Kawasaki je ze všech příkladů nejvíc „eventizovaná“ verze falické tradice, městská, mezinárodně čitelná, moderně přerámovaná.

Hadaka Matsuri: Nahota, tlačenice a reálné nebezpečí

Třetí únorovou sobotu se v chrámu Saidaiji Kannon-in v Okayamě schází devět tisíc mužů v bederních rouškách. O půlnoci kněz hodí do davu posvátné dřevěné talismany, šingi. Kdo je chytí, získá rok štěstí. Tlačenice je brutální.

Oficiální chrámové materiály to říkají otevřeně: účast na vlastní odpovědnost, značné nebezpečí zranění i smrti. Pravidla pro ročník 2026 zahrnují:

• Povinnou předregistraci.
• Zákaz alkoholu a tetování.
• Zákaz určité obuvi a podpěr.
• Upozornění na dehydrataci a riziko propadnutí v mase těl.

Festival není turistická atrakce bez rizika. Je to chrámová tradice odvozená od středověkého rozdávání ochranných amuletů, s kontinuálním náboženským rámcem zahrnujícím čtrnáctidenní přípravu a novoroční modlitby. Prefektura Okayama ho vede jako významnou nehmotnou lidovou kulturní památku.

Co spojuje všechny čtyři: Pohled zvenčí vs. pohled zevnitř

„Šílenost“ je diagnóza outsidera. Z místního pohledu jde o institucionalizované slavnosti s jasnými pravidly, historií a komunitním smyslem. El Colacho chrání děti před zlem. La Tomatina oslavuje spontaneitu malého města. Kanamara prosí o zdraví. Hadaka testuje odvahu a víru.

Skutečně zajímavý střet ale není mezi „námi“ a „nimi“. Je mezi starým folklorem a dnešní citlivostí na bezpečnost, sexualitu a náboženskou ortodoxii. Španělská vesnice klade miminka pod skákajícího ďábla navzdory vatikánské kritice. Japonský chrám posílá tisíce polonahých mužů do životu nebezpečné tlačenice a upozorňuje je formulářem. Obojí přežívá, protože komunita se rozhodla, že tradice stojí za riziko.

Článek Šílené rituály světa: Proč ve Španělsku koupou děti v „hříchu“ a v Japonsku uctívají falusy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně dostanete za nula korun

Standardní prohlídkový okruh na Helfštýně zahrnuje průchod prvním až čtvrtým nádvořím, vstup do galerie, výstup na vyhlídkovou věž, prohlídku historické mincovny, archeologické expozice a palácového torza s kovářskou sbírkou. Běžné vstupné pro dospělého se pohybuje v řádu desítek korun, nejde o astronomickou částku, ale princip je jiný. Bezplatný den odstraňuje psychologickou bariéru: nemusíte zvažovat, jestli se vám to „vyplatí“, prostě vejdete.

Oficiální oznámení hradu neuvádí žádné omezení na část areálu. Zdarma má být celý běžný návštěvnický okruh. A to je podstatné, protože Helfštýn není hrad, který projdete za dvacet minut. Počítejte s hodinou až hodinou a půl pohodové chůze, víc, pokud se zastavíte u kovářských exponátů v paláci.

Proč zrovna Helfštýn a ne Bouzov nebo Špilberk

Moravské hrady se od sebe liší víc, než by napovídala společná kategorie „hrad“. Bouzov je romantizovaná pohádka, zdobené interiéry, padací mosty, 58metrová hláska. Špilberk je městská pevnost nad Brnem, známá kasematami a vězeňskou historií. Helfštýn je něco jiného. Jeho hlavní devizou není „pohádkovost“ ani temná atmosféra, ale čirá rozloha a kovářská identita.

Areál se rozkládá na ostrožně nad Bečvou a návštěvník jím prochází postupně, od vnějších opevnění přes jednotlivá nádvoří až k palácovému jádru. Právě v paláci je sbírka uměleckého kovářství, která vznikala desítky let v návaznosti na festival Hefaiston, mezinárodní setkání kovářů pořádané na hradě od roku 1982 vždy poslední srpnový víkend. Kovářské téma prostupuje celým výkladem a dává Helfštýnu charakter, který jinde nenajdete.

Pokud jste dosud Helfštýn nenavštívili, protože vám přišel „jen jako zřícenina“, 18. května je ideální příležitost zjistit, že je to spíš procházka fortifikační krajinou s překvapivě bohatým obsahem uvnitř.

Mezinárodní den muzeí: kdo ještě otevírá zdarma

Mezinárodní den muzeí zavedla Mezinárodní rada muzeí ICOM v roce 1977. Slaví se tradičně kolem 18. května, ale bezplatný vstup není plošné státní nařízení, každá instituce se rozhoduje sama. V roce 2026 to vypadá takto:

• Národní galerie Praha — volný vstup do stálých expozic v neděli 17. 5. 2026.
• Národní muzeum — bezplatný den už 10. 5. 2026, tedy s týdenním předstihem.
• Helfštýn — přímo v pondělí 18. 5. 2026, tedy přesně na den D.

Helfštýn patří k institucím, které si bezplatný režim navázaly na přesné datum svátku. A protože pondělí je jeho standardní zavírací den, jde skutečně o mimořádné otevření, ne jen o slevu v běžném provozu.

Jak se tam dostat a na co se připravit

Hrad leží u Týna nad Bečvou, přibližně 3 km od Lipníku nad Bečvou a 15 km od Přerova. Orientační dojezdové časy autem:

Veřejnou dopravou dává smysl jet vlakem do Lipníku nad Bečvou a odtud pokračovat místním autobusem nebo pěšky. Ale pozor: do 19. června 2026 probíhá II. etapa opravy příjezdové cesty na Helfštýn. Objízdné trasy mají být značené, přesto počítejte s časovou rezervou navíc.

Oficiální parkoviště leží 250 metrů od hradu a provozuje ho obec Týn nad Bečvou. Základní sazba je 120 Kč za den, ale pro tento konkrétní den, zařazený mezi „vybrané kulturní akce“, platí zvýšená sazba 150 Kč za osobní auto. Vstup je zdarma, parkování ne.

Co si vzít a komu se výlet hodí

Helfštýn není bezbariérová procházka. Terén k hradu i uvnitř areálu je svažitý, místy nezpevněný, a muzeum na to výslovně upozorňuje. Kočárky návštěvní řád připouští, ale průjezd bude fyzicky náročnější než na městské památce. Pro rodiny s dětmi, které už chodí samy, je to výborný výlet. Pro kočárkovou procházku spíš dobrodružství.

Praktický balíček na cestu:

• Pevné boty — ne sandály, ne baleríny. Kopec a nerovný povrch.
• Hotovost — hrad upozorňuje na možnou nedostupnost platebního terminálu.
• Časová rezerva — kvůli objížďkám na příjezdové cestě a případným frontám u vstupu.
• Voda a svačina — na druhém nádvoří je restaurace, ale při vyšší návštěvnosti může být plná.

Kdy přijet? Přesná návštěvnost se předem nedá odhadnout, ale bezplatný den logicky přitáhne víc lidí než běžné pondělí, které je jinak zavřené. Podle nás jsou dvě rozumná okna: hned po otevření v devět, nebo naopak po třetí odpoledne, kdy první vlna opadá.

Jeden den, nulové vstupné, čtyři nádvoří a sbírka, kvůli které sem jezdí kováři z celé Evropy. Helfštýn 18. května čeká, stačí vyrazit s pevnými botami a bez spěchu.

Článek Ušetřete stovky na vstupném! Jeden z největších hradů Evropy otevírá brány úž brzy úplně zdarma se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Amišové: Život bez elektřiny, ale s pevnými pravidly

Stýská se vám někdy po době, kdy se večer nesvítilo modrým světlem mobilu, ale petrolejkou? Kdy sousedé znali vaše jméno i všechny vaše předky a pole bylo důležitější než Wi-Fi? Pro někoho je to spíše utopická romantická představa, ovšem pro Amiše každodenní realita.

Amišové odmítají většinu moderních technologií, protože věří, že by narušily soudržnost komunity. A poznáte to u nich na první pohled. Jejich domy jsou prosté, oblečení jednoduché a rytmus jejich života je zcela podřízen plynutí ročních období.

Muže poznáte podle plnovousu (nechávají si ho narůst po svatbě), ženy nosí tradiční šaty a pokrývku hlavy. Mimochodem – manželství je závazek na celý život. Děti chodí do školy obvykle do 14 či 15 let, pak se plně zapojují do práce v rodině.

Rumspringa: zkouška moderním světem

Zajímavostí je období zvané rumspringa. Mladí lidé tehdy dostanou možnost poznat „vnější svět“, tedy to, jak se žije bez přísných pravidel komunity. Odcházejí do města, kde si mohou vyzkoušet všechny výdobytky moderní doby. A pak se rozhodnout.

Ovšem překvapivě vysoké procento z nich se vrací tam, kde to znají. Dobrovolně. Důvod? Silné rodinné vazby, jasná pravidla a pocit sounáležitosti. Dost možná jim náš svět připadá po tom, co celý život znali, moc chaotický a s příliš mnoha možnostmi. Proto raději volí ten, kde se cítí jistě.

Práce je základem jejich života

Amišové tráví většinu dne fyzickou prací. Obdělávají pole, staví domy, provozují malé dílny a farmy. Výzkumy dokonce prokázaly, že se u nich díky pohybu a domácí stravě méně vyskytují některé civilizační choroby, tak často spojované se sedavým životním stylem.

Zároveň ale nejsou od světa úplně izolovaní. V některých případech využívají moderní medicínu nebo spolupracují s okolním světem třeba kvůli podnikání (u některých komunit tvoří dokonce významný zdroj příjmů turistický ruch a prodej domácích výrobků „přespolním“). Není to tedy úplné odmítnutí světa, spíš pečlivý výběr toho, co si do toho svého chtějí pustit. Kdo se ovšem pravidlům vzpěčuje příliš, může si vysloužit i vyobcování a v takovém případě přijde o kontakt s rodinou úplně. To je druhá stránka tohoto výjimečného stylu života.

Článek Útěk od moderního světa? Amišové dokazují, že jednoduchý život má stále své kouzlo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od „divé“ k oblíbené

Čas je ale nejlepší lékař, jak se říká. A stejně, jak dokáže léčit rány, tak dokáže i skvěle vylepšovat pověst. A protože se doba změnila, tak to, co bylo kdysi výčitkou, dnes působí skoro jako kompliment. Svobodomyslná, energická, svá…. Ano, přesně tak zní jméno Barbora dnešním rodičům. A vrací se k němu čím dál častěji.

Barbor budeme potkávat čím dál tím víc

Statistiky mluví jasně. Už v roce 2024 se Barbora držela mezi nejčastějšími dívčími jmény, konkrétně na 17. místě. To už není žádný zapomenutý relikt literatury, ale regulérní hit porodnic. A nevypadá to, že by se od její obliby ustupovalo. A její zdrobnělina Bára? Ta frčí napříč generacemi.

Zajímavé je i samotné pozadí jména. Barbora pochází z řeckého slova „barbaros“, což není nic jiného než cizinka. Původně šlo o označení pro někoho, kdo nemluvil řecky – ale nám už to naštěstí dnes tak vůbec nepřijde. Mimo jiné i díky oblíbené křesťanské světici, která plní dětem punčošky v prosinci. Barbora je prostě naše – domácí.

Není divu, že Barbory dnes potkáte všude. Ve školkách, na univerzitách, v kancelářích i mezi seniorkami. A žádná z nich není jen „ta divá“, naopak. Na předsudky nikdo nedá. Naštěstí. Je zvláštní, jak se významy postupem doby mění, že?

Článek Dívali jsme se na něj skrz prsty, teď už zase plní porodnice. Tradiční české jméno se vrací do módy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jména jako zrcadlo doby

V dobách našich babiček vládla jména pevně zakořeněná v tradici. Rodily se tak třeba Marie, Anny, Kateřiny, Františkové, Přemyslové, Karlové nebo Ludmily. Byla to jména spojená s autoritou, historií a jistotou. Měla váhu a rodiče po nich sahali většinou bez většího přemýšlení, často už jen proto, že takové jméno nesl některý z blízkých příbuzných. Naopak jména spojená s neoblíbenými panovníky nebo politickými postavami zůstávala stranou, protože v lidech vyvolávala spíš pachuť než sympatie.

Jenže první polovina minulého století přinesla bouřlivé změny a s nimi i nové jmenné trendy. Společnost se postupně vzdalovala od striktních tradic a do matrik začala pronikat jména z cizích jazyků, i když zpočátku poměrně komplikovaně. Později se přidaly další vlny – jednou frčeli Janové, Evy a Hany, jindy Terezy, Petrové, Jakubové nebo Tomášové. A po pádu železné opony se rodiče přestali bát „světových“ jmen úplně a pískoviště zaplavily Emmy, Tamary, Samuelové, Kristiánové, Sofie nebo Tobiasové.

Návrat ke klidu a jistotě

Zdá se ale, že období jmenných experimentů pomalu odeznívá. Rodiče dnes častěji volí jména, která jsou srozumitelná, nadčasová a dobře fungují jak u malého dítěte, tak u dospělého člověka. A jedním z takových je i Ferdinand. Spojení s panovníky, kteří u českého lidu nezanechali zrovna nejlepší stopu, už je, jak to tak vypadá, dávnou minulostí. Dnes lidé řeší hlavně to, jak je tohle jméno krásné a důstojné. V matrikách se proto objevuje stále častěji a rozhodně je to dobře – tak tradiční jméno by totiž nemělo upadnout v zapomnění. Byla by ho totiž vážně škoda.

Článek V Česku jsme ho už skoro odepsali. Teď se už skoro zapomenuté jméno opět vrací na výsluní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Urychlený rozklad pigmentu?

Právě z toho důvodu je muzejní osvětlení dosti tlumené a naprosto přesně dimenzované. Jde o komplexní systém navrhovaný tak, aby osciloval mezi dvěma požadavky. Potřebuje totiž přítomné umění prezentovat v dostatečně kvalitním světle, zároveň je však nutné minimalizovat poškození, které světlo přirozeně způsobuje. Blesk z moderního fotoaparátu však reálně nejspíš žádné škody nezpůsobí. Proč tedy onen trvající zákaz?

Navíc k domněnce, že jasný záblesk přispěje ke zničení pigmentu, dodnes neexistuje přímý a přesvědčivý důkaz. Obecně se tedy dá mluvit o zastaralém pravidle, které přešlo spíše ve formu tradiční etikety, zatímco technologie se posunuly dopředu. O riziku se dá mluvit u fotoaparátů, které mají mnohem výkonnější blesky. I zde lze ale potenciální problém poměrně jednoduše vyřešit. Stačí totiž každý den vypnout světlo o několik minut dříve.

Marketingové hledisko a etiketa

Mnoho odborníků na marketing se domnívá, že za pravidlem stojí také čistě obchodní záměr. Jakmile totiž návštěvníkům dostatečně zkomplikují pořízení fotografie, tím spíše si koupí pohledy nebo publikace v obchodě se suvenýry. Dalším důvodem může být i snaha udržet určitou důstojnost místa. Ono „cvakání“ všeho na telefon někdy připomíná sledování atrakce někde na náměstí místo kochání se díly dávných mistrů, kterým bychom měli prokázat úctu.

Trocha ohleduplnosti k okolí

Ne každý si potřebuje obraz vyfotit, někdo si ho chce jen v klidu prohlédnout a nechat si v paměti vzpomínku, reprodukci si rád zakoupí v obchodě. Neustálé blikání tak často obtěžuje ostatní a člověk se cítí jako na rockovém koncertě místo ve stánku vysoké kultury. Světlo, pravda, neohrožuje jen plátna. Kazí se jím mléko, člověk se spálí, oblečení bledne a stejně tak hřbety knih.

Malá síla násobená množstvím

Předchozí odhady zněly celkem pozitivně, je však třeba vzít v úvahu také frekvenci takové akce u jednotlivců. Běžné muzeum je osvětleno asi 500 luxy. Pět blesků aparátu tak odpovídá asi 1 sekundě nepříliš výrazného osvětlení. V součtu by 1 500 blesků ublížilo obrazům tolik, jako kdybychom nechali běžné osvětlení prostoru svítit o 5 minut déle. Je ale třeba vzít v úvahu počet turistů u takových skvostů, jako je Mona Lisa v Louvru.

Toto muzeum je reálně nejnavštěvovanějším na světě a k nejslavnějšímu Da Vinciho obrazu nemáte šanci se dostat nablízko právě kvůli davům. Stejně je na tom třeba Sixtinská kaple. V takové koncentraci získávají i slabé záblesky zcela jiný rozměr. V první řadě už taková umělecká díla nikdo znova nenamaluje, zadruhé i kapka vody dopadající na skálu ji po nějakém čase dovede rozlomit. Tisíce blesků denně by nejspíš způsobily rychlejší zkázu takových relikvií.

Článek Proč je v muzeu přísně zakázáno focení s bleskem –⁠ má to hned několik důvodů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak jen to ti Francouzi dělají?

Ostatní národy to pravidelně nutí přemýšlet, jestli mají Francouzi jen hrozné genetické štěstí, nebo jde o nějaký zvláštní trik. Protože konzumace takové spousty másla a hermelínu by měla zákonitě vést k jasnému vychýlení jazýčku na vahách. A protože tato otázka už dlouho zajímá i vědecké kapacity, dostala i název – francouzský paradox. Navzdory vysokému příjmu tuků je zde i menší riziko ischemických a srdečních chorob.

Jako by to nestačilo, patří Francie v průměru EU k zemím s nejvyšší očekávanou délkou života a současně nejnižší úmrtností. Od dob pojmenování tohoto paradoxu se objevila nejedna verze jeho odůvodnění. Jednou z nich je, že za zdraví může právě hodně červeného vína. To totiž obsahuje mnoho velmi prospěšných polyfenolů a antioxidantů. Řada výzkumů je ovšem v rozporu s předchozími, pro víno jako elixír života tak není jasný důkaz.

Přes velká množství menší rizika

Potenciální výhody tohoto nápoje platí pouze pro umírněnou konzumaci nejvýše sklenky denně. A Francouzi se takového množství drží jen sporadicky. Podle některých hlasů se jedná o statistickou chybu. V dobách oznámení paradoxu (v 90. letech) šlo dle nich jen o momentální situaci. Podle lékařů se totiž vysoká konzumace tuku projeví a za 10–20 let všechny proměnné statistik povyskočí. Místo Francie v úmrtnosti a délce života však trvá.

Na vrub kardiovaskulárním chorobám navíc připadne méně než 30 % úmrtí. Například ve vedoucím Bulharsku zemře až 65 % lidí ročně právě na srdeční choroby. Existuje ještě docela logická varianta, že zmíněné efekty mají příčinu v celkové kultuře francouzského stravování. Jedí více tuků než Američané, asi 171 gramů denně. Také 4krát více másla, o 60 % více sýrů a 3krát větší množství vepřového masa. Konzumují ovšem malé porce, a hlavně jedí velmi pomalu.

Zdraví v přirozeném pohybu a stravě

Pro Francouze je jídlo vždy požitek, nikoli nutnost v denním shonu, takže i menší porce je lépe zasytí. Rychlí jedlíci mají sklon polykat větší množství. Než se pak signál o sytosti dostane do mozku, trvá to cca 15 minut. Francouzi také dbají na kvalitní produkty a mají z nich radost. Jedí výhradně u stolu a soustředí se na pokrm celým tělem. Psychická stránka věci tu hraje důležitou roli, význam má také druh tuku, protože není tuk jako tuk.

Ty v másle a sýru jsou přirozené, tělo je tedy lépe zpracuje. Krom toho konzumují také hodně ryb a mořských plodů, stejně jako ovoce a zeleninu. A ačkoli si vždy dopřejí dezert, nesní tolik cukru. Nízkotučné produkty totiž kompenzují chuť cukrem, ve Francii ovšem nejsou populární. Francie zkrátka odmítla hotové a průmyslové pokrmy v zájmu přirozené, kvalitní a dobře uvařené stravy. Krom toho se nebrání pohybu, věnují se sportu a hodně chodí.

Článek Francouzi si dopřávají hory másla i sýrů, ale přitom vůbec netloustnou. Co je jejich tajnou fintou? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Medina v Tunisu

Město Medina obsahuje několik stovek monumentů. Je to fascinující místo plné paláců, mešit či fontán. Její struktura a spletitá síť ulic inspirovala autory i básníky k příběhům o každodenních přepadeních a nebezpečích. Po roce 1930 ale etnologové odhalili, že struktura města odráží komplexní kulturní a společenské normy. I domy samotné jsou stavěny podle vztahů mezi obyvateli a vyjadřují tak nejrůznější pořádky.

Italské Benátky

Možná nejslavnější italské město je známo jako labyrint úžasných kanálů, nemluvě o lagunách. Právě ono ale vzestupem hladin utrpí nejvíc. Podle mnoha názorů je během století očekávána bouře, která způsobí potopení 98 % města. Jde o jednu z nejznámějších atrakcí celé Itálie, která se rozpíná přes řadu malých ostrůvků – dohromady jich je 118.

Pisa a šikmá věž

Tohle město by jednoduše mohlo skončit pod vodou. Je samozřejmě známé kvůli zcela ikonické nakloněné věži a nachází se v italském Toskánsku. Šikmá věž je vlastně samostatná zvonice katedrály a začala se naklánět kvůli nerovnostem v základech. Došlo k tomu tedy už během samotné stavby. Výsledná konstrukce byla postupně podpírána, až si náklon zachovala.

Bílé město v Tel Avivu

Tohle město nejspíš také postihne vliv eroze. Bylo navrženo v bauhauském stylu, je tak velmi vhodné pro místní klima i kulturu. Jde o soubor více než 1 000 budov, které jsou všechny postaveny naprosto jedinečně. Město postavili němečtí Židé a bylo založeno v roce 1909.

Týr v Libanonu

Když přijde na téma půdní eroze, patří právě tohle místo mezi nejohroženější. Jde o fénické město stojící v dnešním Libanonu, což je přímo na hranici Středozemí. Půda je tu hlavně písčitá a mořské vlny tu mohou dosahovat až 70 centimetrů.

Piazza del Duomo

Hlavní městské náměstí v italském Miláně ve Florencii. Jde o srdce města a také jedno z nejnavštěvovanějších míst celého kontinentu. Může za to jednoduše přítomnost mnoha krásných staveb a monumentů. Za všechny už jen Santa Maria del Fiore neboli florentský dóm. Římskokatolická katedrála florentské arcidiecéze byla započata na konci 13. století a dokončena v roce 1436. Jde o jednu z nejvýznamnějších památek světa.

Turecká Hagia Sofia

Chrám svaté moudrosti je byzantský chrám z let 532–537 v zátoce Zlatý roh v Istanbulu. Dnes muzeum, kdysi kostel ortodoxních křesťanů, později mešita. Nízká poloha celého města znamená, že tu do roku 2100 nejspíš stoupne hladina o 60 centimetrů. Chrám postavili za 6 let a více než 1 000 let byl katedrálou pro ekumenického patriarchu Konstantinopole.

Článek Změna klimatu ohrožuje historii – 90 % těchto oblíbených světových památek navždy zmizí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Desítky tisíc dřevěných tabulek

Goryeo Daejanggyeong je korejská Tripitaka pocházející z éry dynastie Goryeo. Současné vědecké obci je známá také jako Tripitaka Koreana a je souborem buddhistických kánonů. Jde o posvátné texty zapsané ve 13. století na dřevěné tabulky. Celkově jde o 81 258 těchto dřevorytů, které si nechala vyrobit dynastie vládnoucí v letech 918–1392. Klášter Haeinsa na jihozápadě Korejského poloostrova je aktuálním místem pobytu této sbírky.

Souboru se také často říká „Phalman Taejangyon“ neboli „Osmdesátitisícová Tripitaka“ právě podle počtu destiček, které obsahuje. Jsou vyryty písmem handža a zahrnují více jak 52 milionů znaků, 1 496 titulů a 6 568 svazků. Jedná se tak doslova o studnici starověké světové moudrosti. Každá z těchto destiček je 24 centimetrů vysoká a dlouhá 70 centimetrů. Kdybyste je všechny naskládali na sebe, bude sloup vysoký jako 5 newyorských dvojčat.

Jedno zničení, následně obnova

Při seřazení podélném by zabraly destičky 60 kilometrů, hmotnost celého souboru je skoro 300 tun. Celková tvorba této sbírky zabrala něco přes 7 dekád, všechny zápisy byly dokončeny v roce 1087. Soubor však vydržel jen 150 let, pak byl zničen během mongolské invaze. Vládce Gojong pak nechal sbírku tabulek sepsat znovu v naději, že Buddha moudrost ochrání a také vyžene nájezdné mongolské hordy. Druhé kolo prací tak začalo v roce 1237.

Tentokrát zabrala písařská operace něco přes 10 let a na řezbářské práce byly použity veškeré dostupné zdroje říše. Spolupracovaly tisíce tehdejších učenců a řemeslníků, lidé tak v jednom jediném impulsu dělali vše proto, aby byla Tripitaka obnovena. Tradičně byla použita magnolie stříbrná, třešeň a bílá bříza. Po dlouhém namáčení a dalších procesech bylo každé prkno pokryto také jedovatým lakem. To spolehlivě odradilo všechen škodlivý hmyz.

Speciální místo, které je uchovalo dodnes

Zprvu se Tripitaka nacházela v chrámu Haeins, o 200 let později vznikla zvláštní budova. Janggyeong Panjeon byla architektonickým zázrakem a její koncept plní funkci termosky. Spojuje totiž ochranu textů před zničením a současně je perfektně zpřístupňuje. Sestává ze 4 prostorných sálů rozdělených do dalších místností. Vše tvoří obdélník kolem centrálního dvora. Vlhkost z jihovýchodního větru eliminuje směřování budovy na jihozápad.

Vše je uspořádáno pro ideální ventilaci a regulaci vnitřní teploty. Podlaha je směsí hlíny a dřevěného uhlí, oxidu vápenatého, soli, vápna a písku. Během dešťů pohlcují látky nadbytečnou vlhkost a udržují správné vnitřní klima i během dlouhých suchých měsíců zimy. Střecha je také hliněná a trámy i krokve brání náhlé změně teploty. Všechna tato opatření skvělé fungují a dodnes pomáhají zachovat dědictví světové kultury v perfektním stavu.

Zdroj: LearnReligions

Článek Buddhističtí mnichové měli pro lidstvo důležité zprávy a poselství. V šifrách je ukryli do starověkých svitků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Není mrtvý jako mrtvý

Je stále v rodinném kruhu, okolí ho obléká a povídá si s ním. Na pohřeb nakonec dojde, ale až v momentě, kdy je vybrána patřičná suma na důstojnou ceremonii. Nejde totiž o ledajaký obřad, někdy trvá takový pohřeb i 10–12 dní. Součástí je mnoho hostů a obětováni desítek buvolů či stovek prasat. Dá se tedy skoro prohlásit, že pohřeb je vlastně nejdůležitějším životním momentem zemřelého a daleko předčí všechny svatby i oslavy narozenin.

Právě touto ceremonií začne cesta mrtvého do místa posledního spočinutí, to předtím je jen „zaseknutí“ mezi dvěma světy. Podivné zvyklosti ovšem tímto nekončí, protože po několika letech se mrtvé tělo opět dostane „na vzduch“. Blízcí ho převléknou, pořídí si fotky a opět s ním všichni stráví nějaký čas. Toto vyvenčení se po několika letech vždy opakuje a jde tak o radostné i bolestné setkání. Mrtvý vlastně nikdy rodinu zcela neopustí.

Co se děje v Benátkách?

V napoleonských dobách se ostrov San Michele stal oficiálním pohřebištěm Benátek. Původně tu byli mrtví často ukládáni v blízkosti zdrojů pitné vody. To vedlo nevyhnutelně k infekcím a mnoha epidemiím. Napoleon proto roku 1804 vyhlásil San Michele za oficiální pohřební místo. Brzy ovšem narazili na prostý problém omezených kapacit, se kterým se všichni zúčastnění potýkají do dnešních dnů.

Mezi umělci, známými osobnostmi i boháči se poslední spočinutí na San Michele stalo velmi oblíbeným. Ve světle zcela praktických záležitostí si ovšem průměrný člověk „užije“ takové pohřbení jen po dobu 10 let. Těla jsou posléze exhumována a uložena jinam. Místa na samotném ostrově se tak neustále uvolňují pro nové „příchozí“. Právě z tohoto důvodu jsou turisté upozorněni na víkendy nebo konkrétní časy, kdy toto probíhá.

Pohřbívání do povětří

Za zmínku stojí ještě tzv. tibetský vzdušný pohřeb, který může být pro Evropana také nepochopitelnou anomálií. Ve výšinách Himálaje ovšem jednoduše neroste tolik stromů, aby se dalo dřevo spotřebovat na pohřební hranice a kremace. Současně s tím je místní země natolik promrzlá, že se do ní dá pohřbívat jen s největšími obtížemi. Tibeťané proto praktikují „vzdušné pohřby“. Vychází z přesvědčení, že po smrti už tělo nemá žádnou hodnotu.

Jak to tedy probíhá? Mrtví jsou jednoduše naporcováni a předhozeni supům. Jakmile zvířecí hostina kosti zcela očistí, mniši je rozdrtí, smíchají s tradiční potravinou zvanou campa a opět předhodí supům. Z mrtvého následně už nezůstane absolutně nic. Z našeho pohledu se jedná o dosti neuctivou metodu. Na druhé straně ovšem sedí do východních představ, že všechno je jen cyklus. Spolu s trusem zvířat se totiž mrtvý dostane do země, ze které vše roste.

Na jakou podivnou praktiku jste sami narazili?

Zdroj: Science

Článek To je důvod, proč byste Benátky neměli navštěvovat víkendu – probíhají zde bizarní pohřby a „venčení“ mrtvých se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svůj současný název získaly až po 1 500 letech

Oba Kleopatřiny obelisky, známé také jako Kleopatřiny jehly, byly vytesány okolo roku 1450 před naším letopočtem na příkaz faraóna Thutmose III. Jde o sloupy vysoké 21 metrů, se čtyřmi plochými stěnami a zakončené špičkou, jejich stáří je přibližně 3 500 let. Materiálem, který byl na jejich stavbu použit, je červená žula z oblasti Asuánu. Pokud byste se na obelisky zadívali blíže, zjistili byste, že jsou pokryty hieroglyfy.

Ty do nich nechal vytesat Thutmos III., a později i Ramses II., jako připomínku svých vojenských úspěchů. Původně byly obelisky umístěné v egyptském městě Heliopolis, kde figurovaly jako strážci vchodu do Chrámu slunce. Z toho badatelé usuzují, že jejich zamýšlená funkce byla jak náboženská, tak obřadní. Později, za vlády Kleopatry (poslední představitelky tolomerské dynastie), byly přemístěny do Alexandrie.

Zde byly vztyčeny podruhé, a sice v tzv. Caesariu – chrámu, který nechala Kleopatra vystavět na počest Julia Caesara. Po její smrti, za vlády císaře Augusta, byly obelisky přemístěny ke vchodu do Kleopatřina paláce – odtud jejich název. Během následujících 1 500 let se palác rozpadl a jeden z obelisků se zřítil, přičemž ho zasypal písek. Také díky tomu se v neporušeném stavu dochoval do dnešní doby.

Británie dostala svůj obelisk darem

Jeden z obelisků daroval Muhammad Ali Pasha, který v letech 1805–1848 vládl Egyptu jako osmanský guvernér, Britům. Vstřícným gestem děkoval Velké Británii, respektive britskému námořnictvu a armádě, za poražení Napoleona Bonaparte, jenž se koncem 18. století pokusil Egypt ovládnout. Do roku 1878 nicméně obelisk setrval v Alexandrii, jelikož Británie nebyla ochotná uhradit náklady spojené s jeho přepravou do Londýna. Ty sponzoroval až sir William J. E. Wilson. Obelisk byl do Londýna dotažen ve speciální konstrukci lodí nesoucí název Olga.

Obelisk věnovaný USA měl podpořit obchod  

Druhý obelisk je v současné chvíli vztyčen v Central Parku v New Yorku, kam byl téměř 200 tun vážící kolos převezen v roce 1880 a slavnostně odhalen o rok později. Také Spojené státy dostaly obelisk darem. V roce 1869 jim jej věnoval Ismá’íl Paša (Egyptu vládl v letech 1863–1879) v naději, že podpoří dobré obchodní vztahy mezi zeměmi. Pro přepravu musel být obelisk nejprve opatrně položen a poté umístěn do nákladního prostoru speciálně zkonstruované lodi. Vzhledem k jeho váze a velikosti trvalo téměř 4 měsíce, než byl z přístavu přesunut na místo vztyčení.

Kterou z egyptských památek byste chtěli alespoň jednou vidět?

Zdroj: Science  

Článek Jedny z nejpozoruhodnějších památek starověkého Egypta jsou Kleopatřiny jehly. Před 3 500 lety je postavili pomocí primitivních nástrojů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozůstatky historické epochy

Minimálně 51 pohřbených těl mělo uměle prodlouženou lebku, která se zdá být upravena bandážemi. Hřbitov je tak největší koncentrací právě tohoto fenoménu ve střední Evropě. Krom těchto deformovaných lebek obsahoval hřbitov také tři zřetelně oddělené skupiny lidí, kteří byli pohřbeni zvlášť, ovšem napříč dvěma až třemi generacemi. Právě tyto skupiny a jejich různorodost reflektují kolosální kulturní změny, které se tehdy projevovaly.

Během 5. století se západořímská říše rozpadala na kousky po staletích konfliktů se svými barbarskými sousedy. K tomu je nutno přidat narůstající seznam úkladných vražd, vzpour a epidemií, které impérium provázely. Jednou z výrazných ztrát Říma té doby byla Panonie, provincie na břehu Dunaje v dnešním západním Maďarsku. Ta padla kolem roku 433 do rukou nomádských Hunů, což mělo za následek lokální chaos.

Útěk a mísení populace

Mnoho různých skupin obyvatel následně prchalo při hledání úkrytu před Huny a tyto tlupy se mísily s ustálenou římskou populací. Nejstarší pohřbení z oddělených skupin na hřbitově jsou místní lidé uložení k poslednímu odpočinku v cihlových hrobech římského stylu. Další skupina, pohřbená o několik dekád později, už patří „cizincům“. Jedná se o 12 jedinců, kteří měli podle struktury kostí naprosto totožný jídelníček, ale původně přišli z jiné oblasti.

Podle nálezů také představili novou pohřební tradici spočívající ve věcech a cennostech ukládaných do hrobů, stejně jako onu deformaci lebky. Třetí skupina je tvořena lidmi, kteří se smísili s místní římskou populací a spojili s nimi i vlastní tradice, včetně oné prodloužené lebky. Zůstává nejasné, odkud lebeční tradice pochází, ale nejspíš jde o vliv zcela mimo impérium. Archeologové našli podobný tvar v hrobech od Srbska po Afriku.

Co vás při zmínce o prodloužené lebce napadlo jako první?

Zdroj: IFLScience

Článek Hřbitov plný deformovaných lebek odhaluje chaos po pádu Říma. Objevené pozůstatky děsí odborníky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pád společnosti nejen díky klimatu

Rozpady Puebla ovšem neměly podle všeho na svědomí pouze klimatické změny, protože i s dlouhodobou nepřízní počasí se místní farmáři dovedli vyrovnat. Tudíž se archeologové podívali blíže na procesy, které se v těchto společnostech děly v době před rokem 1 400. Analýza letokruhů ze dřeva užívaného ke stavbě jejich domů dovolila archeologům nahlédnout do časů produktivity místní společnosti.

Vrcholná stavební období korelovala s lety dobré úrody kukuřice, ačkoli tyto časy nebyly celkově pro tuhle plodinu příliš příznivé. Nový výzkum došel k závěru, že zatímco se společnost nejprve dostávala z jednotlivých recesí celkem rychle, postupně v těchto obnovách zpomalovala a objevovalo se více a více násilí. Podobný vzorec opakujících se zpomalení lze sledovat i v dalších společnostech v neolitické Evropě.

Období bez spojitosti s klimatem

Obecně nemají tyto vzorce zpomalení růstu spojitost s klimatem či jeho změnami. Podobné tendence lze totiž pozorovat i v jiných komplexních systémech, např. v tropických lesích či lidském mozku. Varovná znamení, která předznamenávají kritické momenty, jsou naprosto univerzální. Postupem času dochází při regeneraci z malých krizí ke ztrátě odolnosti. S vývojem společnosti se postupně akumulují různé sociální problémy jako nerovnost mezi chudými a bohatými nebo rasová nesnášenlivost.

To všechno vede k obecnému nepokoji, k jakémusi tlaku, který postupně narůstá, až v jednom momentu přeteče. Tohle se lidem v Pueblech stalo kolem let 700, 900 a 1 140. Až nakonec kolem roku 1 300 donutila kombinace vnějšího konfliktu a sucha lidi region opustit natrvalo. Soudržné kultury obvykle nacházejí cesty, jak překonat klimatické změny, ale sociální konflikty jsou vnitřní, proto způsobují roztříštěnost a nestabilitu společnosti jako celku.

Zdroj: Science Alert

Článek Globální oteplování může mít pro společnost fatální důsledky. Jak historie ukazuje, kolaps starověkých společností je těsně spjat s klimatickými změnami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.