Isadoru Duncanovou připravila o život šála zachycená do kola automobilu

Isadora Duncan seděla v otevřeném sportovním voze na Promenade des Anglais. Chtěla si auto vyzkoušet a šofér jí ukazoval, jak se ovládá.

Foto: Jean-Pierre Dalbéra - licence CC BY-SA 2.0

Kolem krku měla přehozenou dlouhou rudou šálu s třásněmi, součást garderoby, která ji definovala stejně jako bosé nohy a antické tuniky. Vítr šálu odfoukl přes bok vozu. Látka se ve zlomku sekundy namotala na kolo. Auto popojelo jen pár desítek centimetrů, ale prudký tah přerazil Duncanové páteř dřív, než stihla vykřiknout. Dobová agenturní zpráva AP, kterou den nato otiskl Los Angeles Times, popsala smrt jako okamžitou. Formulace „neměla šanci“ tu není nadsázkou, ale doslovným popisem situace.

Žena, která rozbila baletní korzet

Aby člověk pochopil, proč zpráva o nehodě obletěla svět během hodin, musí vědět, kým byla Isadora Duncan ještě za života. Nebyla jen tanečnice. Byla kulturní exploze. Na přelomu století vzala klasický balet – tuhé špičky, korzety a přesné pozice – a odhodila z něj všechno, co považovala za umělé. Místo toho tančila bosá, v lehkých tunikách inspirovaných antickým Řeckem, s pohybem vycházejícím z trupu a solárního plexu. Běhala, skákala, vlnila pažemi, nechávala tělo reagovat na Chopina, Beethovena nebo Wagnera.

Pro ženské publikum začátku 20. století to byl akt osvobození. Duncan nejen tančila jinak, ale také jinak žila. Odmítala konvence, měla milence místo manžela, rodila děti mimo manželství, cestovala po Evropě jako hvězda, která nepotřebovala souhlas žádné akademie. Publicistka Janet Flanner o ní napsala, že na evropském kontinentu byla známější než kterýkoli jiný Američan s výjimkou Chaplina a Douglase Fairbankse. A právě tato ikona svobody zemřela kvůli kusu látky zachycenému ve stroji, který symbolizoval moderní rychlost.

Poslední večer na Azurovém pobřeží

Okolnosti posledních minut Duncanové jsou dobře zdokumentované, i když pozdější biografie k nim přidaly vrstvy legend. Ověřitelný rámec vypadá takto: byl večer, zhruba kolem 21:40, Duncan právě povečeřela a vydala se na zkušební jízdu v novém otevřeném automobilu. Přesný výrobce vozu v soudobé agenturní zprávě chybí, konkrétní značka, která koluje v pozdějších textech, pochází z biografických rekonstrukcí, ne z prvotního zpravodajství.

Spolehlivě jsou doloženy šála s dlouhými třásněmi, poryv větru, namotání na kolo, okamžité smrtelné poranění. Svědectví blízké přítelkyně Mary Desti, citované později v eseji Joan Acocelly, potvrzuje, že smrt nastala prakticky v okamžiku škubnutí. Žádné drama, žádné poslední slovo. Jen ticho.

Otevřené primární i archivní zdroje pracují výhradně s nešťastnou nehodou. Konspirace o cizím zavinění žijí v pozdějších legendách, ne v dobových materiálech. Tragický paradox je prostší a krutější: žena, jejíž celá estetika stála na tekoucí, splývavé látce, zemřela právě proto, že se taková látka dostala do kontaktu s rotujícím strojem.

Smrt, která změnila způsob přežití umění

Isadora Duncan v době smrti neměla nikoho z nejbližší rodiny. Její dvě děti se utopily při automobilové tragédii už v roce 1913, když vůz sjel do Seiny. Manžel, ruský básník Sergej Jesenin, zemřel v roce 1925. Zůstaly žákyně.

A právě tady začíná méně známá, ale zásadní kapitola. Duncan po sobě nezanechala kodifikovanou techniku, systematickou notaci ani dostatek filmových záznamů. Její umění existovalo v tělech lidí, kteří s ní tančili. Šest jejích nejbližších žákyň, Anna, Erika, Irma, Lisa, Margot a Maria-Theresa, přezdívaných „Isadorables“, se po její smrti ocitlo před volbou: tvořit vlastní dílo, nebo zachránit to její.

Většina zvolila záchranu. Anna Duncan slíbila, že zasvětí život uchování Isadořina umění, a objížděla s ním Spojené státy. Irma psala klíčové knihy o technice a učila další generace. Maria-Theresa v roce 1977 spoluzaložila Isadora Duncan International Institute. Lisa učila v meziválečné Paříži, než skončila v chudobě. Erika odešla od tance k malířství už v roce 1920. Margot zemřela ještě před Isadorou, v lednu 1925.

Choreografka Valerie Durham to pojmenovala přesně: Isadořina smrt byla pro duncanistky výzvou především k zapamatování choreografií, protože do té doby vytvářely i vlastní choreografie. Bez autorky a bez záznamu se priorita přesunula od tvorby k uchování. Vznikla „živá archivní tradice“, řetězec těl předávajících pohyb z generace na generaci.

Odkaz, který žije i v Praze

Ve srovnání třeba s linií Marthy Graham, která už v roce 1926 založila vlastní soubor i školu a systematicky rozvíjela vlastní techniku i institucionální zázemí, je duncanská tradice křehčí. Drží se rodokmenově, ne byrokraticky. Ale drží se.

V New Yorku dodnes funguje Isadora Duncan Company s pravidelnými kurzy a veřejnými vystoupeními. Washingtonský Smithsonian připomněl odkaz Duncanové už v září 2009 tanečním debutem „The Four Sylvan Sounds“. A pak je tu česká stopa, překvapivě silná. Isadořina sestra Elizabeth vedla v letech 1931–1932 taneční školu v Praze. Její metodu převzala Jarmila Jeřábková a z této linie vyrostla pražská Konzervatoř Duncan Centre, která duncanský přístup k pohybu učí dodnes.

Není to muzeum. Je to živá pedagogická praxe založená na bosém tanci, práci s dechem a pohybu z centra těla – v zemi, kde Isadora Duncan podle dostupných zdrojů osobně nikdy nevystoupila.

Jeden poryv větru na jihofrancouzské promenádě ukončil život, ale spustil něco, co jeho oběť nemohla předvídat: proměnu umění v živě předávanou tradici, která přežila celé století. Šála zabila tanečnici. Tanec ne.