Cesta těla: Babylon, Memfis, Alexandrie

Alexandrovo tělo se po smrti vydalo na pouť, která sama o sobě připomíná dobrodružný román. Pausaniás zaznamenal, že pohřební vůz mířil původně do Makedonie, ale Ptolemaios I. ho přesměroval do Egypta. První zastávkou se stala Memfis, tehdejší tradiční hlavní město. Teprve později, snad za Ptolemaia II., byly ostatky přesunuty do Alexandrie, města, které makedonský dobyvatel sám založil.

Tam pro ně vzniklo mauzoleum zvané Soma nebo Sema, zasazené do královské čtvrti mezi paláce a hrobky ptolemaiovských panovníků. Strabón ho v 1. století př. n. l. popisuje jako součást ohrazeného areálu královských hrobek. Pozdější tradice Zenobiova mluví o velkém mauzoleu „uprostřed města“. Nejde nutně o rozpor: moderní badatelé čtou oba popisy jako různé perspektivy téže širší zóny.

Zajímavý je i detail o sarkofágu. Původní zlatý sarkofág byl v určitém okamžiku nahrazen průhledným, skleněným nebo alabastrovým. Antická tradice připisuje roztavení zlata jednomu z pozdních Ptolemaiovců, který potřeboval financovat nouzovou ražbu mincí. Alexandrovo tělo tak sloužilo nejen jako symbol legitimity, ale doslova jako pokladnice.

Proč hrob zmizel, když o něm všichni věděli

Ještě v římské éře byl hrob plně funkční. Suetonius popisuje, jak Augustus po dobytí Alexandrie roku 30 př. n. l. navštívil Alexandrovu hrobku, nechal si otevřít sarkofág a položil na mumii zlatý věnec. Caligula si údajně vzal Alexandrův náprsní pancíř, zatímco Caracalla tam obětoval svůj plášť – místo bylo veřejně známé, navštěvované, živé.

A pak se ztratilo. Ne naráz, ale postupně, vrstvu po vrstvě:

• Přírodní katastrofy. Rok 365 n. l. přinesl ničivé zemětřesení a tsunami, které zasáhly alexandrijské pobřeží. K tomu se přidala dlouhodobá subsidience, pokles terénu, který postupně potápěl celé čtvrti královského přístavu pod hladinu moře.
• Proměna náboženského prostředí. Ve 4. století slábl pohanský kult. Křesťanská Alexandrie neměla důvod udržovat mauzoleum makedonského dobyvatele.
• Ztráta městské paměti. Kolem roku 400 n. l. už křesťanský autor Jan Zlatoústý v jedné ze svých homilií používá Alexandrovu hrobku jako příklad místa, jehož polohu lidé neznají. Rétorická otázka, ale výmluvná.
• Moderní překrytí. Na troskách antického města vyrostla středověká a novověká Alexandrie. Ulice, domy, mešity: vrstvy zástavby, které dnes sahají metry nad úroveň helénistického terénu.

Žádný kronikář nezapsal okamžik, kdy hrob definitivně zmizel. Spíš šlo o pomalé zapomnění, které trvalo generace.

Přes 140 pokusů a stále žádná jistota

Moderní pátrání po Alexandrově hrobu má za sebou dlouhou a většinou frustrující historii. Podle Archaeology Magazine egyptské úřady zaregistrovaly přes 140 hledání. Žádné ale nevedlo k průkaznému výsledku.

Nejznámější populární teorie váže hrob k mešitě Nabí Dánijál v centru Alexandrie. Legenda je stará, ale moderní výzkum ji nepotvrdil. Vážnější stopa vede do oblasti zahrad Šallalát, otevřené plochy v zóně někdejší královské čtvrti. Řecký Hellenic Research Institute of Alexandrian Civilization tam od roku 2006 provádí systematické vykopávky kombinující geofyzikální průzkum, hluboké vrty a cílené sondy. Výsledky jsou slibné: ptolemaiovské struktury, římské komunikace, helénistická socha připisovaná Alexandrovi. Ale samotný hrob? Zatím ne.

Zásadní limity jsou fyzické. Hladina podzemní vody stoupá vysoko nad úroveň helénistických vrstev. Moderní navážky sahají do hloubky několika metrů. A část královské čtvrti dnes leží pod mořem; podmořská archeologie tu rekonstruuje zaniklou pobřežní topografii pomocí sonarů a profilovačů dna.

V roce 2026 připomněla Bibliotheca Alexandrina dvacet let vykopávek v zahradách Šallalát. Nešlo o oznámení nálezu, ale o důležitý signál: seriózní, institucionálně podepřený výzkum pokračuje a přináší nové body do mapy královské čtvrti.

Co víme jistě, a co je jen hypotéza

Při téhle záhadě je klíčové rozlišovat vrstvy jistoty. Město je jisté: antické prameny se shodují na Alexandrii. Čtvrť je velmi pravděpodobná: královský okrsek, oblast Basileie. Konkrétní parcela? Čistá hypotéza.

Egyptolog Zahi Hawass i archeoložka Calliopé Papakostová, která vede výzkum v zahradách Šallalát, zůstávají optimističtí. Historik Paul Cartledge naopak připomíná, že hustá zástavba moderní Alexandrie může klíčové místo jednoduše zakrývat navždy. Podle nás je nejpravděpodobnější scénář postupného zpřesňování: každá sezóna přidá další dílek do mozaiky ptolemaiovské topografie, ale dramatický objev typu „tady je sarkofág“ by vyžadoval mimořádnou shodu okolností, otevřenou plochu, nízkou vodu a štěstí.

Pokud by k nálezu přece jen došlo, právně by šlo o egyptský majetek. Zákon č. 117/1983 o ochraně památek stanoví, že starožitnosti nalezené na egyptském území jsou veřejným majetkem pod správou Nejvyšší rady pro starožitnosti. Řecko by sice mělo silný symbolický zájem, ale nikoli automatický právní nárok.

Paradox, který drží záhadu při životě

Síla Alexandrovy záhady neleží v jedné senzační teorii. Leží v paradoxu. Ve starověku byl hrob natolik slavný, že k němu chodili římští císaři. Dnes neznáme ani správný blok zástavby. Každý nový nález v zahradách Šallalát zatím zpřesňuje mapu Alexandrie víc než samotný hrob, a právě to z pátrání dělá příběh, který nekončí.

Augustus se Alexandrova těla dotkl rukou. My se k němu zatím dokážeme přiblížit jen georadarem a sondou. Vzdálenost mezi těmi dvěma gesty měří dva tisíce let a pár metrů hlíny, vody a betonu, a nikdo zatím neví, kterým směrem kopat.

Článek Hrob Alexandra Velikého přestěhovali přes půl světa, dnes se jeho poloha stále hledá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak vypadá obřad, který šokuje i dojímá

Famadihana se koná v suché sezoně, obvykle mezi červnem a zářím. Rodina ji plánuje měsíce dopředu, nejen kvůli logistice, ale kvůli nákladům. Průměrná slavnost dříve hostila i tisíc lidí – dnes se sice čísla zmenšila na stovky, ale princip zůstává.

Průběh má přitom pevný řád. Nejprve se otevře kamenná rodová hrobka. Ostatky předků, zabalené ve starých rubáších, se opatrně vyjmou. Ženy je přebalí do nového hedvábného plátna zvaného lambamena, někdy je parfémují a zdobí květinami. Pak přichází klíčový moment: rodina ostatky zvedne a nese je v tanci mezi hosty. Objímá je. Mluví k nim. Hudba hraje, jí se, pije se, děti běhají kolem. Po slavnosti se předkové vracejí do hrobky, v novém rouchu, „zahřátí“ pozorností živých.

Důležitý detail: nikdo nemanipuluje s odhaleným tělem. Ostatky jsou po celou dobu pevně zabalené v látkách. Nejde o makabrózní podívanou, ale o rituální gesto péče.

Předkové, kteří odměňují i trestají

Pro pochopení famadihany je zásadní pochopit, čím jsou předkové, razana, v malgašském světě. Nejsou to jen vzpomínky. Jsou to aktivní účastníci rodinného a morálního řádu.

V tradičním pojetí etnik Merina a Betsileo smrt není konec vztahu, ale změna statusu. Zemřelý se „uvolní z materiálního světa“ a povýší do společnosti předků, odkud dál zasahuje do života rodiny. Když jsou předkové uctíváni, poskytují ochranu, přízeň a úrodu. Když jsou zanedbáni, mohou podle místní víry seslat nemoc, neštěstí nebo zničit sklizeň. Určují také fady, systém zákazů a pravidel, jimiž se řídí každodenní chování.

Nejtvrdší sankcí, jakou rodina zná, je vyloučení z rodové hrobky. Člověk, který ztratí právo být pohřben se svými předky, ztrácí místo v celé rodové kontinuitě, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Hrobka tak není jen místo odpočinku. Je to centrum příslušnosti, dědictví a moci.

Ostrov na křižovatce dvou světů

Madagaskar je geneticky i kulturně unikátní křižovatka. Jazyk malgaština je blízce příbuzný s jazyky jižního Bornea, konkrétně s ma’anyan. Genetické studie, včetně rozsáhlého projektu MAGE, který zahrnul přes 2 700 účastníků z více než 250 vesnic, ukazují dvojí původ: východoafrický bantuský a austronéský z jihovýchodní Asie. Jedna starší studie publikovaná v Proceedings of the Royal Society B dokonce odhaduje, že mateřské linie ostrova mohou pocházet z velmi malé zakladatelské skupiny asi třiceti žen převážně indonéského původu, které připluly zhruba před 1 200 lety.

Právě jihovýchodní Asie nabízí nejbližší paralely k famadihaně. U Toradžů na indonéském Sulawesi existuje propracovaný systém sekundárních pohřbů s obětmi buvolů a megalitickými ceremoniemi. Na filipínských terasách Ifugao se praktikoval rituál bogwa, vyjmutí kostí, jejich očištění a nové zabalení. Malgašská varianta je ale svébytná ostrovní syntéza: kombinace rodové hrobky, hedvábného přebalování, tance a přesvědčení, že předkové aktivně řídí štěstí živých, nemá jinde přesnou kopii.

Rituál pod tlakem, který nezmizí

Famadihana slábne v rozsahu, ne v principu. Ekonomický tlak zmenšuje hostiny, mladší generace ve městech nemá vždy prostředky na cestu k rodině. Část protestantských církví rituál oficiálně odmítá, ale etnografické výzkumy ukazují, že se ho účastní i malgašští pastoři. Katolická praxe bývá smířlivější.

Specifický tlak přichází ze zdravotní strany. Madagaskar je endemickou oblastí moru; WHO doporučuje, aby s těly zemřelých na mor manipuloval pouze vyškolený personál. Během epidemických ohnisek se famadihana dostává do přímého konfliktu s bezpečnostními doporučeními. Není ale korektní tvrdit, že každý obřad automaticky představuje epidemické riziko; záleží na oblasti, příčině smrti a konkrétních podmínkách.

Asi nejsrozumitelnější srovnání nabízejí Dušičky. I my udržujeme vztah se zemřelými, modlitbou, svíčkou na hrobě, péčí o místo odpočinku. Rozdíl je v tělesnosti: v evropské tradici mrtvé připomínáme, ale fyzicky je do slavnosti nevracíme. Na Madagaskaru ano. A právě v tom spočívá síla famadihany: mrtví tu nejsou metafora paměti, ale přítomní členové rodiny, kterým se dluží nový rubáš a veselý den mezi svými.

Článek Na Madagaskaru rodiny vytahují mrtvé z hrobek a tančí s nimi. Rituál drží víra v předky jako živou autoritu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objevy prvních osadníků

Možná to bylo tím, že šlo o svobodného mládence, který měl dost energie. A možná i proto, že právě na jeho pozemku se nacházelo několik takových hrobů. Wright se proto ponořil do historických pramenů coby objevitel „obrů z Conneaut“, vysokých původních obyvatel Ashtabuly v Ohiu. Starodávný hřbitov se nacházel v oblasti, která se měla brzo stát vesnicí New Salem, která byla později přejmenována právě na Conneaut.

Svědectví Harveyho Nettletona uvádí: „Staré hroby byly lehce rozlišeny poklesem půdy, která tvořila rovné řady. Prostor takto uzpůsobený zabíral celou oblast a nejspíš se jednalo o 2–3 tisíce hrobů.“ Na základě průzkumu na počátku 19. století obsahovaly prohlubně lidské kosti, které časem zčernaly. Jakmile se dostaly na vzduch, prakticky ihned se rozpadly na prach. Už samotný hřbitov byl pozoruhodný svou velikostí a rozlohou.

Nejen hroby, ale také kosti

Jenže to byl právě obsah hrobů, co upoutalo Nettletonovu pozornost. Mezi běžnými kostmi v malých hrobech se totiž objevily vzorky patřící lidem s mnohem větší postavou, kteří dle něj „snad museli být příbuzní s rasou obrů“. Z hrobů byly vzaty lebky, do jejichž dutiny by se vešla celá hlava dospělého člověka, stejně jako adekvátně velké čelisti. Kosti z rukou a nohou měly stejně obří proporce.

Nettletonova zpráva hodně kolovala a byla shrnuta ve výroční sbírce Henry Howe´s Historical Collection of Ohio z roku 1947. Howe píše o příchodu Thomase Montgomeryho a Aarona Wrighta do Ohia na jaře roku 1798. Stejně tak o následném objevu „rozsáhlého pohřebiště“ a „lidských kostí nalezených uvnitř pahorků poblíž“. V zásadě tak autor zopakoval původní zprávu s tím, že další kosti byly značně odlišné.

Starý strom a propočty

„Některé z nich patřily lidem s obrovskou postavou.“ V roce 1829 tam byl také poražen strom a podle jeho letokruhů byl nalezen další řez, který měli nejspíše na svědomí lidé z hrobů. Letokruhů bylo 350, což z roku 1829 vede do roku 1479. Je to tedy 13 let před objevením Ameriky Kolumbem. Právě tehdy nejspíš lidé této staré rasy pokáceli strom pomocí měděných seker. Ovládali tedy postupy, jak tvrdit kov natolik, že seká jako ocel.

Ve stejném roce jako Howeho historie Ohia se objevila další zajímavá kniha. Vydal ji Smithsonův institut a jmenovala se Ancient Monuments of the Mississippi Valley. Z ní pochází nejspíš první vydaný popis „Fort Hill“. Podivného předkolumbovského orientačního bodu, který se nacházel na pozemku Nehemiaha Kinga, souseda Aarona Wrighta.

Článek Průzkumník objevil rozsáhlé pohřebiště s lidskými pozůstatky. Nejděsivější na tom ale je, že velikostí odpovídají obrům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden příkop plný kostí

Ta byla obývána přibližně v letech 400–70 před Kristem a kosti pochází z minimálně 350 žab a ropuch. Příkop, ve kterém byly nalezeny, se nachází blízko kulatého obydlí. Žádné důkazy zatím nepoukazují na to, že by obyvatelé vesnice nebo jiná zvířata ropuchy snědla. Badatelé mají několik nápadů, jak vysvětlit přítomnost tolika kostí v jediném příkopu. Jedním z nich je zapadnutí – a neschopnost vylézt – během sezóny páření, která probíhá na jaře.

Další možností je infekce virem, která se mezi těmito obojživelníky rozšířila, a stala se jim osudnou. Podobný scénář se odehrál v 80. letech, kdy se velké množství žab v Británii nakazilo ranavirem. Ropuchy také mohly pomřít během zvláště tuhé zimy. Třetím možným scénářem je hejno brouků a krvesajných mšic. Ty se totiž mohly vrhnout na úrodu uvnitř obydlí a jejich přítomnost pak všechny žáby přilákala. Z příkopu pak už nevylezly.

Ozvali se i další badatelé

Objev nadchl i mnoho učenců, kteří se na něm nepodíleli. „Je to fascinující nález. Neexistuje způsob, jak zjistit, zda za to mohl virus nebo jiný patogen. Návrh, že žáby spadly do příkopu během migrace a zkrátka už nemohly vylézt, se zdá jako velmi rozumný,“ podotkl Roland Knapp, biolog z kalifornské univerzity. Obojživelníky se zabývá dlouhodobě a napsal o nich mnoho materiálů. Není jediným biologem, kterého masivní hrob žab zaujal.

„Tato zpráva je vzrušující a velmi zajímavá,“ uvedla Jamie Voyles, profesorka biologie z univerzity v Reno v Nevadě. „Dokonce i v současné době může být velmi složité určit příčinu takového masového úhynu. Takže ano, řekla bych, že infekční choroba je jedna z možností, která by měla být vzata v úvahu a dále prozkoumána.“ Archeologové provedli vykopávky na Bar Hillu před projektem, který tu má rozšířit dálnici.

Kopání hotovo, rozbor v procesu

Průzkum je momentálně dokončen a probíhá podrobná analýza všech nalezených předmětů a artefaktů. Mluvčí londýnského muzea archeologie uvedl, že u žabích a ropuších kostí není v plánu provedení analýzy DNA.

Jaký podobný hrob zvířat si vybavíte?

Zdroj: ScienceNews

Článek Ve vesnici z doby železné odkryli archeologové obrovskou obojživelnou „jámu smrti“. Uvnitř nalezli 8 000 kostí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Narušitele stihne tvrdý trest

„Dobrý příteli, pro Ježíše, zdrž se vykopávání prachu, který je zde: Blahoslavený muž, který šetří tyto kameny, a proklet, kdo se dotkne mých kostí.“ Geniální dramatik se podle mnoha historických textů vandalů velmi obával. Měl za to, že jeho pozůstatky budou po smrti narušeny a odvezeny jako suvenýr. V té době byla navíc těla často exhumována kvůli průzkumu, případně nebylo na hřbitově dost místa na uložení ostatků.

Vykradači hrobek při hledání cenností nepohrdli ani kopáním, podobně jako ti v Egyptě. Shakespearovy obavy byly tedy opodstatněné, ale fungovala jeho kletba? K celé věci se váže několik zajímavostí. Zaprvé existuje názor, že kletbu nenapsal přímo on. Zadruhé je William pohřben se 4 členy rodiny, jeho náhrobek však jako jediný neobsahuje jméno mrtvého. Místo toho je na něm jen a pouze tato báseň. To vyvolává nejrůznější dohady.

Kde je dnes Shakespearova lebka?

V roce 2016 uběhlo od smrti génia 400 let a badatelé se poprvé rozhodli k průzkumu jeho hrobu. Pomocí radaru mohli bez problémů nahlédnout dovnitř, aniž by cokoli narušili. Závěry byly ovšem zklamáním. Varování se zřejmě „nechytlo“, protože v hrobce chyběla jeho lebka. Podle jednoho článku vykopal Shakespearovu lebku už v roce 1794 muž jménem Frank Chamber. Moderní archeologové pak potvrdili porušení půdy v místě hlavy.

Dnes už ovšem místo pobytu lebky nikdo nezná. Badatelé plánují provedení forenzního zkoumání, aniž by – v souladu s jeho poslední vůlí – narušili umělcovy ostatky. Otevřená je také otázka, zda Frank Chambers na vlastní kůži zažil Shakespearovu kletbu. O této zkušenosti bude ale možná v budoucnu moci vyprávět právě forenzní tým. Třeba vyřeší i otázku, zda vůbec stojí za to věnovat takovým uměleckým vtipům pozornost.

Které dílo slavného dramatika máte nejraději?

Zdroj: ScienceNews

Článek Funguje opravdu kletba velkého Shakespeara? Nebo proč nebylo možné narušit hrob velkého klasika dramatu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozůstatky historické epochy

Minimálně 51 pohřbených těl mělo uměle prodlouženou lebku, která se zdá být upravena bandážemi. Hřbitov je tak největší koncentrací právě tohoto fenoménu ve střední Evropě. Krom těchto deformovaných lebek obsahoval hřbitov také tři zřetelně oddělené skupiny lidí, kteří byli pohřbeni zvlášť, ovšem napříč dvěma až třemi generacemi. Právě tyto skupiny a jejich různorodost reflektují kolosální kulturní změny, které se tehdy projevovaly.

Během 5. století se západořímská říše rozpadala na kousky po staletích konfliktů se svými barbarskými sousedy. K tomu je nutno přidat narůstající seznam úkladných vražd, vzpour a epidemií, které impérium provázely. Jednou z výrazných ztrát Říma té doby byla Panonie, provincie na břehu Dunaje v dnešním západním Maďarsku. Ta padla kolem roku 433 do rukou nomádských Hunů, což mělo za následek lokální chaos.

Útěk a mísení populace

Mnoho různých skupin obyvatel následně prchalo při hledání úkrytu před Huny a tyto tlupy se mísily s ustálenou římskou populací. Nejstarší pohřbení z oddělených skupin na hřbitově jsou místní lidé uložení k poslednímu odpočinku v cihlových hrobech římského stylu. Další skupina, pohřbená o několik dekád později, už patří „cizincům“. Jedná se o 12 jedinců, kteří měli podle struktury kostí naprosto totožný jídelníček, ale původně přišli z jiné oblasti.

Podle nálezů také představili novou pohřební tradici spočívající ve věcech a cennostech ukládaných do hrobů, stejně jako onu deformaci lebky. Třetí skupina je tvořena lidmi, kteří se smísili s místní římskou populací a spojili s nimi i vlastní tradice, včetně oné prodloužené lebky. Zůstává nejasné, odkud lebeční tradice pochází, ale nejspíš jde o vliv zcela mimo impérium. Archeologové našli podobný tvar v hrobech od Srbska po Afriku.

Co vás při zmínce o prodloužené lebce napadlo jako první?

Zdroj: IFLScience

Článek Hřbitov plný deformovaných lebek odhaluje chaos po pádu Říma. Objevené pozůstatky děsí odborníky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdo byl tehdy pohřben?

Obsah hrobu objeveného v roce 1968 nepůsobil na první pohled nijak zvláštně. Archeologové tu našli ženský oděv odpovídající době, jenže meč ležící vedle těla byl čistě výsadou mužů. Z toho vzešla domněnka, že zbraň patřila muži, který byl do hrobky přidán až později – jenže se nenašly žádné další kosti. Další úvahy zahrnuly i možnost, že šlo sice o ženu, ovšem významnou a v pozici náčelnice, což by přítomnost meče vysvětlilo. DNA ale přišla s další variantou.

Při běžné situaci je osoba s chromozomy XX ženou, zatímco kombinace XY se vyskytuje u mužů. DNA analýza ostatků ale ukázala na netypické složení ve formátu XXY. Tuto situaci moderní věda zná, nadpočetný chromozom se objevuje v důsledku chybného buněčného dělení během vzniku pohlavních buněk či raného zárodečného vývoje. Jde o tzv. Klinefelterův syndrom, kdy jedinec má hypoplastická varlata, vysoký vzrůst, dlouhé končetiny a obvykle se vyskytne porucha růstu vousů.

Respektovaný jedinec

Pokud se tohle vyskytlo právě u pohřbené osoby, mohla mít velmi výsadní postavení právě s nebinární orientací. Navzdory odchylkám mohla být ve společnosti dobře přijata, protože už měla určité postavení – kupříkladu vlivnou rodinu. Postavení odpovídají právě předměty v hrobce, meč byl vyhraněn opravdu jen významným lidem. V souhrnu se tak jedná o jedinečný objev, který reviduje pohled na silně maskulinní středověkou kulturu.

Je ovšem pravdou – a nikoli mýtem –, že ženy měly u Vikingů obecně silnější pozici než ve většině ostatních zemí. Přijetí, a dokonce silný status nebinární osoby tak není zase přílišným překvapením. Je také třeba si uvědomit, že gender byl právě ve středověku vnímán různě a naše vnímání je mnohdy zkresleno. Ostatně celá historie je psána vítězi a vládnoucí třídou, teprve podrobné rozbory často odhalují, že skutečnost je zcela jiná než zajetý obraz.

Jak se díváte na téma nebinárních lidí?

Zdroj: Cambridge

Článek Historicky první nebinární vládce: Středověký hrob finského vladaře ukrýval léta tajemství, které může změnit dějiny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objevená hrobka

Více něž 4500 let staré ostatky mohou sloužit jako důkazní materiál, ze kterého budou vědci zkoumat způsob života tehdejšího obyvatelstva, jež se podílelo na postavení neolitické památky Stonehenge. Matt Leivers, vědecký pracovník z archeologického ústavu ve Wessexu, dodává, že vykopané předměty poskytnou podrobnější obraz o tom, jak lidé v okolí Stonehenge žili a co dělali.

Archeologické nálezy zcela jistě pozastaví hojně diskutovanou stavbu tunelu. Podle mnohých je nová podzemní silnice naprosto zbytečná a výrazným způsobem zasáhne do fungování jedné z nejstarších a nejzachovalejších středověkých krajin vůbec. I když s největší pravděpodobností ke zrušení stavby nedojde, výzkumníci mají alespoň dostatek času na prozkoumání tamní půdy, která neustále odkrývá nová tajemství.

Obavy o ztrátu vykopávek

Objevují se však i názory, že stavba nového tunelu je nezbytná. V současné době vede kolem Stonehenge rušná silnice a vedení celého projektu argumentuje tím, že nová infrastruktura zbaví slavnou stavbu nadměrné dopravy a hluku. Zlí jazykové tvrdí, že vykopání základů zcela poničí archeologické naleziště.

To by znamenalo, že ztratíme možnost zkoumat předměty, které poskytují výpovědi o minulém životě našich předků. Stavební firma ale přichází s tím, že celá práce bude provedena velmi citlivě a s respektem vůči pozůstatkům. Inženýři nastavili proces tak, aby se kopalo co nejhlouběji a co nejdál od hlavního epicentra archeologických vykopávek.

Zdroj: Science News

Článek Stonehenge opět přichází s dalším tajemstvím. Při dopravních úpravách byly odkryty starodávné hroby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.