Rychlost, která zabíjí i zachraňuje

Celý příběh stojí na jednom paradoxu. Totéž rozhodnutí, které výpravě zajistilo prvenství, ji nakonec zničilo. V prosinci 1860 Burke u Cooper Creek odštípl malou údernou skupinu (sebe, Willse, Kinga a Charlese Graye) se šesti velbloudy, jedním koněm a zásobami zhruba na tři měsíce. Zbytek karavany nechal čekat.

Lehký, rychlý tah na sever fungoval. Kolem 10. února 1861 skupina dosáhla přílivových ramen u Carpentarského zálivu. Byli první Evropané, kteří přešli australský kontinent z jihu na sever. Jenže tři měsíce zásob znamenaly, že na cestu zpět zbývalo minimum. Gray cestou zemřel. A když zbylí tři konečně dorazili k Cooper Creek, depot byl prázdný.

Řetězec minutí, který nemá v dějinách průzkumu obdobu

Samotné devítihodinové minutí by nemuselo být smrtelné. Fatální bylo to, co následovalo. Burke, Wills a King vyzvedli zakopané zásoby, ale nezměnili označení na stromě. Když se Brahe o několik dní později vrátil s Williamem Wrightem, viděl nedotčený nápis a odjel v přesvědčení, že se nikdo neobjevil.

Pak přišla další chyba. Wills navrhoval vydat se po Braheho stopách na jihovýchod k Menindee. Burke prosadil jižní variantu přes Mount Hopeless. Ztratili velbloudy. Přežívali na nardoo, semenech kapradiny, kterou sbírali místní Yandruwandha, ale nedokázali ji správně zpracovat. Tělo z ní nedostávalo dost živin.

Wills zůstal ležet v přístřešku, příliš slabý na chůzi. Burke s Kingem odešli hledat domorodce. Podle Kingova svědectví zaznamenaného Edwinem Welchem Burke zemřel ráno 29. června 1861. Když se King vrátil k Willsovi, našel ho mrtvého už několik dní.

Země hojnosti a lidé, kteří ji znali

Nejtvrdší ironie celého příběhu: Burke a Wills umírali hlady v krajině, která místní obyvatele živila po tisíciletí. Kmen Yandruwandha u Cooper Creek měl propracovaný systém sběru a přípravy nardoo, rybolovu a hospodaření s vodou. Wills to v posledních zápisech přiznal otevřeně: hledat domorodce byla podle něj jediná šance.

Burke to ale viděl jinak. Podle materiálů State Library of Victoria špatně snášel závislost na lidech, které považoval za méněcenné, a dary jídla odmítal. Právě tady se příběh láme: King přežil, protože udělal přesný opak. Po smrti obou druhů vyhledal Yandruwandha, přijal jejich péči a postupně se stal součástí jejich komunity. Ženy mu dávaly podíl z nardoo, muži z ryb. Záchranná výprava Alfreda Howitta ho našla 15. září 1861 – živého díky lidem, které expedice původně nepovažovala za partnery.

Existuje i hmotný důkaz, že koloniální Austrálie pomoc Yandruwandha alespoň částečně uznala. Exploration Committee nechala zhotovit tři mosazné náprsní štítky s nápisem „za lidskost prokázanou průzkumníkům Burkeovi, Willsovi a Kingovi 1861″. Jeden z nich je dnes ve sbírkách Národního muzea Austrálie. Tři kusy kovu proti tisícileté znalosti krajiny: poměr, který říká víc než jakýkoli oficiální dokument.

Jak se ze selhání stal zakladatelský mýtus

Viktoriánská Austrálie nepotřebovala úspěšnou expedici. Potřebovala příběh. A ten měl všechno: první přechod kontinentu, dramatické minutí se záchranou, smrt vůdců, jediného přeživšího zachráněného domorodci a strom s nápisem DIG. Už v roce 1865 odhalil Melbourne monumentální sochu sochaře Charlese Summerse. Z logistického kolapsu se stal zakladatelský epos. Doslova.

Článek Expedice Burkea a Willse se změnila v australskou legendu o odvaze, omylech a špatném plánování se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co víme jistě, a kde končí záznamy

Osu příběhu drží jediný dokument. Takzvaná Victory Point note je formulář, který posádka původně vyplnila 28. května 1847 rutinní zprávou o průběhu plavby. O jedenáct měsíců později, 25. dubna 1848, na jeho okraj někdo připsal stručný dodatek. Z něj vyplývá několik tvrdých faktů:

• Lodě uvízly v ledu u ostrova King William v září 1846 a už se neuvolnily.
• Sir John Franklin zemřel 11. června 1847. Příčina smrti uvedena není.
• K datu dodatku bylo mrtvých celkem 24 mužů včetně devíti důstojníků.
• Zbývajících 105 přeživších pod velením kapitána Croziera opustilo lodě a vydalo se pěšky na jih k řece Back’s Fish River.

Tím záznam končí. Co se dělo po 25. dubnu 1848, nemá žádný přímý písemný pramen z expedice. Sto pět mužů vyrazilo do arktické pustiny, a nikdo z nich nedošel k záchraně.

Vraky jako neotevřená kniha

Když potápěči Parks Canada poprvé systematicky prozkoumali interiér HMS Terror v roce 2019, našli scénu, která vypadala, jako by posádka odešla včera. Postele, stoly, police s nádobím, mapové skříně, vše na svém místě. Kapitánská kabina zůstává z velké části zasypaná sedimentem, a právě tam by podle archeologů mohly ležet lodní deníky nebo rozkazy, které by vysvětlily rozhodování po Franklinově smrti.

Žádný takový dokument ale dosud veřejně představen nebyl. Práce pod vodou probíhá v extrémně krátkém okně pozdního arktického léta, kdy led ustoupí natolik, aby se dalo potápět. Oblast je odlehlá, logistika nákladná a každý zásah do sedimentu musí být šetrný, právě vrstva bahna chrání to, co by mohlo být nejcennější. Od roku 2025 Parks Canada přechází od intenzivního terénního výzkumu k pravidelnému monitoringu a nové strategii. Tempo se zpomaluje, ale otázky zůstávají.

DNA, kosti a důkazy o posledních dnech

Moderní forenzika posunula příběh tam, kam se viktoriánští hledači nemohli dostat. V září 2024 oznámila University of Waterloo, že pomocí DNA identifikovala Jamese Fitzjamese, třetího muže ve velení expedice. Stal se teprve druhým pozitivně určeným členem ze 105 mužů, kteří lodě opustili. A detail, který nelze obejít: jeho čelist nese stopy odpovídající kanibalismu po smrti.

Nejde o novou spekulaci. Už v roce 1997 výzkumníci zdokumentovali řezné stopy na téměř čtvrtině kostí z jedné z pobřežních lokalit, čímž potvrdili svědectví, která Inuité podávali britským hledačům už v padesátých letech 19. století. Tehdejší Admiralita je odmítala. Dnes jsou součástí vědeckého konsenzu.

Právě inuitská ústní tradice, označovaná jako Inuit Qaujimajatuqangit, sehrála klíčovou roli i při hledání vraků. Parks Canada dlouhodobě spolupracovala s nositeli těchto znalostí, mezi nimi s Louiem Kamookakem z Gjoa Haven. Kombinace tradičních svědectví a moderní technologie (sonaru, batimetrie, autonomních podvodních dronů) nakonec vedla k oběma nálezům.

Proč neexistuje jedno vysvětlení

Lákavá je představa jediné příčiny: otrávily je konzervy s olovem, zabila je tuberkulóza, zradil je špatný velitel. Jenže současná odborná literatura takové zjednodušení odmítá. Studie publikované v Polar Record ukazují, že kolaps expedice byl nejspíš výsledkem kombinace faktorů: uvěznění v ledu, vyčerpání zásob, podvýživy, chladu a nemocí, které se navzájem zesilovaly. Hledat jednu „kouřící zbraň“ znamená podcenit, jak komplexní arktická katastrofa byla.

Franklinův hrob nebyl nalezen. Přesná trasa ústupu po 25. dubnu 1848 není známa. Není jasné, proč se HMS Terror ocitl v Terror Bay, desítky kilometrů od místa, kde lodě uvízly; vrátil se k němu někdo z posádky, nebo se uvolnil a doplul sám? Každá odpověď, kterou moderní výzkum přináší, zatím spíš otevírá další otázku, než aby příběh uzavřela.

Článek Franklinova expedice skončila v Arktidě tragédií, jejíž detaily vědci skládají dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příběh ženy, která se setkala s mimozemšťanem

Badatelé přišli na jiný úhel příběhu. Řeč je o ženě jménem Matilda O’Donnell McElroy v hodnosti vrchní seržantky lékařského oddělení letectva ženského armádního sboru. V roce 2007 kontaktovala 83letá Matilda ufologa Lawrence Spencera a řekla mu příběh, který si s sebou do hrobu vzít nechtěla. „Mnoho lidí bylo zabito, aby se zabránilo prozrazení znalostí, které jsem až dosud pomáhala utajit před společností. Jen malá hrstka lidí na Zemi viděla a slyšela to, co jsem musela šedesát let tajit.“

Místo havárie neidentifikovaného objektu

Žena se ujistila, že svůj příběh sdílí před tím, než zemře na eutanazii. Podle ní byla v červenci 1947 řidičkou auta, které vezlo jistého vojenského důstojníka Cavitta. Účelem cesty bylo dorazit na místo havárie neidentifikovaného objektu. Matilda tam byla speciálně poslána jako vyškolená a zkušená vojenská sestra.

Mimozemšťan nejevil známky agrese

Když Matilda a důstojník dorazili do pouště Nového Mexika na místo havárie, žena tam spatřila vrak podivné lodi a těla dvou mimozemšťanů. Jeden byl mrtvý a druhý naživu. Dokonce i při vědomí. Když se Matilda pokusila promluvit s živým mimozemšťanem, najednou od něj začala přijímat určité znaky. Vyložila si to jako pokus o telepatickou komunikaci.

Pouto mezi člověkem a mimozemšťanem

Když o tom Matilda řekla důstojníkovi Cavittovi, rozhodl se v tomto experimentu pokračovat. Následně jí přidělil tvora na starost, aby ho sledovala a komunikovala s ním. Účelem bylo sestavit kompletní popis všeho, co jí řekl nebo ukázal. Kvůli tomu byla žena dokonce povýšena a její plat se rapidně navýšil. Matilda tedy trávila s mimozemšťanem nějaký čas a postupem času ho naučila anglické komunikaci. 

Jak to s mimozemšťanem dopadlo?

Mimozemšťanka – pohlaví se sice nepodařilo určit, ale vzhledem připomínala ženu – řekla časem Matildě, že jejich mise na Zemi byla expediční povahy. Zmínila, že byla důstojnicí, pilotkou a inženýrkou. Řekla, že jejich základna se nazývá Expeditionary Force a nachází se v pásu asteroidů. Dokonce podotkla, že Zemi už kdysi navštívila, před 30 000 lety šlo totiž o cosi jako vězení. Bylo to však velice dávno před lidskou existencí. Mimozemšťanka nakonec trávila s Matildou spoustu času, ale nakonec zemřela. Okolnosti smrti žena neuvedla, ale zmínila, že smrt „Airl“ ji velice zasáhla.

Článek Zdravotní sestra před smrtí prozradila, že mluvila s mimozemšťanem. Země prý byla mimozemským vězením před více než 30 000 lety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouhodobá sopečná aktivita

Jde o přirozený důsledek starověké sopečné aktivity, která se odehrávala tisíce metrů pod vodním povrchem, což badatelé sami potvrzují. „Na vrcholu mořské hory Nootka si tým všiml vysušeného tvaru jezerní kotliny a popraskaného proudu hyaloklastitu.“ Jde o vulkanickou horninu formovanou během silných erupcí, kdy si mnoho kamenných úlomků sedne na dno. Cihlová podoba je nejspíš výsledek zahřívání a ochlazování během dalších erupcí.

Střídání tepla a chladu tu trvalo víc jak milion let. Badatelé se po „dlažbě“ vydali na procházku se svým ROV (remote operated vehicle; dálkově řízené vozítko). To jelo kolem Papahānaumokuakea Marine National Monument, chráněné oblasti o velikosti 1 508 870 čtverečných kilometrů Pacifiku severozápadně od Havaje. Expedice je součástí programu Ocean Exploration Trust’s Nautilus a zkoumá starověké podmořské hory.

Průzkum ve znamení Nautila

Jedním z hlavních cílů týmu je sběr geologických vzorků právě z těchto útvarů. Tedy podvodních hor formovaných sopečnou aktivitou, přičemž cílem je lépe pochopit jejich věk a původ. Poznání tohoto procesu může také vrhnout nové světlo na formování samotných Havajských ostrovů, což autoři uvedli na stránce projektu. Vědci také sbírají mikrobiální vzorky, aby mohli studovat podivné organismy, které přežívají v takových hlubinách.

„Náš průzkum těchto dříve nepoznaných oblastí pomáhá vědcům získat hlubší poznatky o životě na skalách a uvnitř hlubinných horstev, tedy starověkých hor,“ dodali badatelé. Předchozí expedice na palubě Nautila poskytly už mnoho zajímavého materiálu. Během výpravy v roce 2018 na stejné místo byli vědci zaraženi podivnou bytostí, která při záběrech na kameře doslova měnila tvar. Později byla identifikována jako hltač.

Prazvláštní pelikání úhoř

Přesněji řečeno šírotlamka pelikánovitá (Eurypharynx pelecanoides), což je hlubokomořská ryba s extrémně širokou tlamou, která dokáže pomocí masivní čelisti spolknout i kořist, která je větší než ona sama. Vědec, který během této expedice pilotoval ROV vozítko, na první setkání s ní reagoval trefným komentářem: „Vypadá jako Mupet.“

Co vám šírotlamka nejvíce připomíná?

Zdroj: TheScientist

Článek Na vrcholku starověké podmořské hory byla objevena tajuplná cesta do Atlantidy. Sestává ze žlutých cihel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neprozkoumané teritorium

Mikroorganismy používají složky z průduchů jako zdroj energie a vytváří organickou hmotu stejně, jako rostliny a řasy využívají fotosyntézu. Větší organismy pak žijí v symbióze s těmito mikroby. Nicméně zatím se nikdo nepodíval na faunu tohoto typu na území Arktidy. Co tedy žije ve studených a hlubokých vodách, které leží 4 000 metrů pod věčným ledem? Jak to tam vlastně vypadá a funguje?

„Chtěli jsme vidět, jestli se tento ekosystém vyvinul v izolaci. Jestli se liší od ostatních míst a hydrotermálních komínů, nebo jestli jde o propojené struktury,“ říká Eva Ramirez-Llodra. Je mořskou bioložkou v Norském institutu vodního výzkumu (NIVA). Společně s týmem mezinárodních vědců podnikla výpravu právě do této lokality. Doufali, že najdou Auroru, vulkanické pole s komíny, které jsou známé jako „černí kuřáci“.

Předchozí výprava komíny našla

Badatelé mohli použít nový norský ledoborec, na kterém byli zástupci jedenácti mezinárodních organizací. Chemické rozbory vody už dříve odhalily, že se v severním regionu nachází komíny, hlavně u pohoří Gakkel. Němečtí vědci je hledali už v roce 2014 a po pěti týdnech se jim poštěstilo. „Přejeli přes jeden z nich a získali asi minutu záznamu. To jim dovolilo se příště vypravit prakticky na jistotu,“ uvedla Ramirez.

Nový tým teď místo navštívil znovu, přičemž plán byl jak natočit video, tak odebrat vzorky organismů žijících v hlubinách. Celou expedici vedla UiT (The Arctic University of Norway) a Eva Ramirez zde byla vedoucí. Bylo však těžké cokoli plánovat, protože práce byla ovlivněna aktuálními ledovými podmínkami. Arktické moře není klidná oblast. Led se láme, opět zamrzá, a to s různou tloušťkou. Dostat se na přesné místo tak bylo velmi náročné.

Konečně na správné pozici

Dne 3. října se konečně dostali na místo, kde předpokládali přítomnost vulkanického pole. „Když se konečně objevil první komín, všichni na plavidle vybuchli nadšením.“ Byl opravdu velký a výprava záhy našla ještě dva další. Jakmile se dostali blíž, viděli černý kouř vycházející ze zejícího podvodního kráteru. „Není to kouř, je to tekutina o teplotě asi 350 stupňů Celsia. A kamera do toho najela přímo, takže všechno zčernalo a nemohli jsme nic dělat.“

Obraz se naštěstí po pár minutách opět objevil a srovnal. Badatelé mohli tedy pokračovat a měli za sebou první blízké setkání s černým kuřákem. Komín byl obklopen minerálními poli, která zářila jako zlato. Nešlo však o zlato, ale siřičitan, který se v místě usazuje právě z černého „kouře“. Je však pravda, že tekutina nese stopy jak zlata, tak i stříbra. Kolem komínu byla celá hejna bílých organismů, které odrážely světlo kamery.

Zlatá pole a skleněné houby

Oblast obklopující Auroru byla pokryta silnou vrstvou zrnitého sedimentu. Kdekoli byl povrch dost silný na to, aby se na něm něco udrželo, byly bílé a strašidelné houby. Vedle dováděly krevety, sumýši a sasanky, občas kolem proplulo hejno ryb. Největší zastoupení tu ale měly skleněné houby. Jsou poměrně vzácné, mohou narůst až do velikosti 1 metru a dožívají se i několika staletí. Většinu jich tvoří oxid křemičitý, jen část je organická.

Oblast nepochybně vyžaduje další studie, nové výpravy a také další zachycený materiál. Ramier konstatovala, že se rozhodně bude účastnit příští expedice, aby odebrala vzorky, které jsou komínům blíž. „I když jsme měli na začátku nějaké problémy a neodebrali jsme bezprostřední vzorky, všichni se těší, až budou v práci pokračovat.“ První výprava do tohoto teritoria tak nepochybně přinesla své ovoce.

Která oblast pod vodou vám nejvíce učarovala a čím?

Zdroj: ScienceNorway

Článek 4 000 metrů pod povrchem arktického ledu: Vědci objevili zvláštní oblast se sopečnou činností se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tragická expedice

Jørgen Brønlund vyrazil se dvěma kolegy na dvouletou expedici na severovýchodní pobřeží rodného Grónska. Jørgen Brønlund své druhy přežil, také jemu se však stala výprava osudnou. Na rozdíl od zbývajících dvou polárníků však byly jeho pozůstatky nalezeny, a to včetně deníků, a tak mohl být Brønlund alespoň pohřben.

Tajemství ukryté v deníku

Brønlundovy deníky už badatelé pochopitelně pečlivě pročetli a zdokumentovali, jaký osud potkal celou výpravu. Nyní však tým vědců podrobil expertíze také podivnou skvrnu, která vyvolávala řadu doposud nezodpovězených otázek. Podle chemické analýzy je tato skvrna tvořena směsí hned trojice různých druhů látek:

• spálené gumy
• petroleje
• lidských výkalů

Tyhle stopy napovídají o marných a zoufalých pokusech zapálit životadárný oheň v petrolejových kamnech poté, co petrolej úplně došel. Hladovějící Brønlund se pravděpodobně neúspěšně pokoušel zapálit některé součásti svého expedičního vybavení spolu s vlastními výkaly. Kamna, která používali polárníci, však byla při expedicích třeba předehřát alkoholem, který už Brønlund neměl.

V roce 1908, kdy Brønlundovo tělo nalezla jiná polární expedice, sice vědci podnikli pokusy rozklíčovat původ skvrny, tehdejší laboratorní analýza však nebyla vinou nedostatečného vybavení úspěšná. Moderní analýza proběhla až nyní, a vzhledem k přesnosti dnešních přístrojů dokázala odhalit, jak podivná skvrna vznikla.

Článek Skvrna na deníku polárníka odhalila, jak trávil poslední hodiny života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.