Noční test, který měl proběhnout za dne

Odstavování bloku pro plánovanou údržbu začalo 25. dubna odpoledne. Výkon klesl na 1 600 MWt, jenže kyjevský dispečink požádal o pokračování dodávky elektřiny do sítě. Test se posunul o devět hodin. Po půlnoci jej převzala nová směna, která podle SÚJB na experiment nebyla připravena.

Při dalším snižování výkonu operátor nezvládl přechod na automatickou regulaci a tepelný výkon propadl až k přibližně 30 MWt. V jádře se hromadil xenon-135, silný absorbér neutronů, takzvaná xenonová otrava. Předpisy přikazovaly reaktor v takovém stavu odstavit. Místo toho se tým rozhodl výkon znovu zvýšit vytahováním regulačních tyčí. Podařilo se dostat jej na zhruba 200 MWt, ale za cenu extrémní konfigurace: operační zásoba reaktivity (ORM) klesla na pouhých 6–8 tyčí, přestože minimum bylo stanoveno výrazně výše. Automatické ochrany byly zablokovány, aby test nepřerušily. Všechna hlavní cirkulační čerpadla běžela naplno.

Dvě konstrukční slabiny, které rozhodly

Reaktor RBMK-1000 spojoval grafitový moderátor s vodním chladivem. V lehkovodních reaktorech západního typu plní voda obě role: moderuje neutrony i chladí palivo. Když se v nich tvoří pára, klesá moderace a výkon se sám tlumí. V RBMK moderoval grafit, voda jen chladila a absorbovala neutrony. Více páry znamenalo méně absorpce, ale stejnou moderaci, a tím více volných neutronů, vyšší reaktivitu a další růst výkonu. Tato vlastnost se nazývá pozitivní dutinový koeficient reaktivity.

Druhá slabina se skrývala přímo v regulačních tyčích. Jejich spodní část tvořily grafitové vytlačovače, pod nimiž byl vodní sloupec. Při zasouvání tyče grafitový hrot nejprve vytlačil vodu ze spodní části kanálu, a protože grafit absorbuje neutrony méně než voda, v prvních sekundách tyč reaktivitu v dolní části jádra paradoxně zvýšila. Efekt dostal přezdívku „pozitivní scram“.

Obě slabiny byly na technické úrovni známy. Podle World Nuclear Association byl „pozitivní scram“ identifikován už v roce 1983 na litevské elektrárně Ignalina. Zamýšlená opatření ale nebyla zavedena a záležitost „byla zapomenuta“. Operátoři o nebezpečných vlastnostech reaktoru nebyli dostatečně informováni.

Osudová sekunda: AZ-5

V 1:23:40 místního času operátor stiskl tlačítko AZ-5, tedy havarijní odstavení. V normálním reaktoru by to byl konec příběhu. V RBMK dovedeném do extrémně nestabilního stavu to byl začátek katastrofy. Tyče s grafitovými konci začaly vjíždět do jádra a v prvních okamžicích přidaly reaktivitu tam, kde ji reaktor už nezvládal absorbovat. Výkon vystřelil podle odhadu OECD NEA až na zhruba stonásobek nominálu. Následovaly dvě exploze, které zničily reaktorovou budovu a rozmetaly hořící grafit i fragmenty paliva do okolí.

RBMK navíc postrádal plnohodnotnou ochrannou obálku (containment), jakou mají západní reaktory. Právě proto se radioaktivní materiál dostal přímo do atmosféry, a právě proto byly důsledky nesrovnatelné s havárií v Three Mile Island (1979), kde containment zadržel většinu úniku, i s Fukušimou (2011), kterou nezpůsobil test, ale tsunami a ztráta chlazení.

Systém, ne jednotlivec

Rané sovětské i mezinárodní interpretace kladly vinu především na operátory. Pozdější analýzy, zejména zpráva INSAG-7 z roku 1992 a hodnocení OECD NEA, přesunuly značnou část odpovědnosti na konstrukční nedostatky RBMK a na absenci bezpečnostní kultury. Pojem „kultura bezpečnosti“ byl ostatně poprvé použit právě ve zprávě MAAE k Černobylu z roku 1986.

Katastrofě šlo zabránit na několika místech řetězce: ukončit test po propadu výkonu, neblokovat ochrany, nepokračovat s ORM pod limitem, nebo vůbec neprovozovat RBMK bez konstrukčních úprav, které přišly až po havárii. Žádné z těchto rozhodnutí nepadlo ve vakuu; každé bylo produktem systému, v němž chyběla koordinace mezi týmem testu a bezpečnostním personálem, v němž se varovné signály ztrácely v byrokratické hierarchii a v němž operátoři nevěděli, že jejich reaktor může v dané konfiguraci explodovat.

Český rozměr: měřitelný, ale nízký dopad

Radioaktivní mrak dorazil nad tehdejší Československo koncem dubna 1986. Podle přepočtů SÚRO činila průměrná efektivní dávka pro obyvatele ČR asi 0,20 mSv v roce 1986 a odhadovaná celoživotní kumulativní dávka (1986–2056) přibližně 0,54 mSv. Pro srovnání: roční dávka z přírodního pozadí v Česku se pohybuje kolem 3 mSv. Přijatá opatření zahrnovala vyřazování mléka s aktivitou nad 1 000 Bq/l jódu-131, přesuny výroby dětské mléčné výživy a doporučení ponechat dojnice ve stájích.

České jaderné elektrárny Dukovany a Temelín používají reaktory typu VVER, tlakovodní konstrukce, kde voda slouží jako moderátor i chladivo a kde pozitivní dutinový koeficient nehrozí. Černobyl přesto změnil i domácí jaderný program: posílil institucionální dohled, zavedl evropské zátěžové testy a národní akční plány. Globálně pak havárie vedla ke vzniku mezinárodních konvencí o včasném oznamování a pomoci (obě přijaty v září 1986), ke vzniku Světové asociace provozovatelů jaderných elektráren WANO v květnu 1989 a k zavedení stupnice INES pro komunikaci závažnosti jaderných událostí.

Článek Černobylskou havárii vyvolala kombinace chyb při testu a vadné konstrukce reaktoru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odlišné zbarvení psů v Černobylu okamžitě vyvolalo pozornost

Někteří lidé hned začali spekulovat o mutacích způsobených radiací z havárie jaderné elektrárny z roku 1986 – a vlastně se není čemu divit. V minulosti totiž bylo v okolí podobných míst údajně pozorováno více anomálií (šlo například o různé deformované obojživelníky nebo ryby). Jenže vědci mají pro podivný jev mnohem obyčejnější vysvětlení. Podle odborníků nejde o žádné „radioaktivní psy“, ale spíš o poněkud nechutnou náhodu.

Psi dělali to, co vždycky – a skončili modro

Snímky modrých psů, které se teď prohánějí internetem, pocházejí z října 2025 a pořídili je pracovníci projektu Dogs of Chernobyl, který sleduje populaci toulavých psů v okolí bývalé jaderné elektrárny. Veterinářka Jennifer Betz, která se o zdejší zvířata stará, pokud je to třeba, vysvětlila, že zbarvení srsti nejspíš vzniklo poté, co se psi vyváleli v modré chemické tekutině z poškozené mobilní toalety.

Jinými slovy: dělali to, co dělají nejraději, a vzbouřili tím internet. Takže místo radioaktivní mutace, jak vystřižené z nějakého sci-fi hororu, šlo pravděpodobně o barvivo z dezinfekční směsi, která se používá v přenosných záchodech. „Nemáme žádné důkazy, že by barva souvisela s radiací,“ uvedla Betz pro média a za svými slovy si stojí.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Clean Futures Fund (@cleanfuturesfund)

Podivně zbarvení psi nejsou novinkou

Zajímavé je, že podobné případy se už objevily i jinde v bývalém Sovětském svazu. Například v roce 2021 se ve městě Dzeržinsk objevila smečka jasně modrých psů – a asi nepřekvapí, že se to stalo poblíž opuštěné chemické továrny. Tam se pravděpodobně vyváleli v síranu měďnatém, což je chemická látka světle modré barvy, ovšem jinak naštěstí vcelku neškodná. Tak velkým hitem jako psi z Černobylu se však ti dzeržinští nestali. Nepobíhali zkrátka dobře v té správné lokalitě a senzace se tudíž nekonala.

Článek V Černobylu se objevili modří psi. Rozuzlení celé záhady překvapilo i vědce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaderná elektrárna v Bohunicích mohla představovat český Černobyl

Začátky jaderné energetiky v Československu rozhodně nebyly jednoduché. Jednu z těch temných kapitol představuje utajovaná elektrárna A-1 v Jaslovských Bohunicích. Tahle elektrárna se nacházela pouhých 20 kilometrů od slovenské Trnavy. Vyvíjet se začala v roce 1958 a mělo se jednat o první jaderný reaktor vyvinutý na území Československa.

Redakce VědaŽivě

7 března, 2022

Černobyl. Nejhorší jaderná katastrofa v historii lidstva. Panuje kolem ní stále mnoho nevyjasněných otázek a okolností

Vývoj trval dlouhých 14 let a mnohé poznatky poté daly vzniknout další elektrárně v Dukovanech. Elektrárna, které se dnes přezdívá český Černobyl, však nebyla typickým jaderným reaktorem. Jednalo se spíše o experimentální konstrukci, která jako palivo využívala těžkou vodu (D2O) a přírodní neobohacený uran. K chlazení se zase používal oxid uhličitý, což představovalo základní kámen úrazu.

Problémy od samého začátku

Jaderný reaktor v Bohunicích byl v provozu pět let, během kterých se potýkal s četnými problémy. Inženýři tak museli neustále řešit časté netěsnosti parního generátoru a úniky oleje v primárním okruhu. Během svého provozu musel být blok celkem třicetkrát odstaven, aby se zabránilo naprosté katastrofě. K tomu všemu elektrárna nevykazovala plánované výkony. O neúspěchu se však v tehdejším režimu nemluvilo a tak fungovala dál, dokud nedošlo na tragédie, které z elektrárny činí český Černobyl.

Redakce VědaŽivě

7 července, 2024

Černobylská sloní noha: Jen 5 minut vedle nebezpečné hmoty znamená konec života

To byl konec všech nadějí

V roce 1976 došlo ke dvěma tragédiím, které jednou pro vždy ukončily veškeré experimentální počiny na poli jaderné energetiky. Obě nehody přitom souvisely s rutinní výměnou palivových článků, při které však přišli o život dva inženýři. Při výměně totiž z tlakového kanálu nečekaně vystřelil pětimetrový válec. Tím došlo k úniku oxidu uhličitého, který otrávil dva pracovníky bez ochrany dýchacích cest. Teprve dalším zaměstnancům s dýchacími přístroji se povedlo kanál znovu utěsnit a zabránit tak jisté katastrofě.

Podruhé však byly následky závažnější a připomínají český Černobyl. Mezi palivové tyče se tentokrát dostaly kuličky průhledného silikagelu, který sloužil k pohlcování vlhkosti. Došlo k zablokování toku chladícího oxidu uhličitého, což vedlo k přehřátí systému a reakci uranu s oxidem uhličitým. Výsledkem byl únik radiace, který sice neohrozil lidské životy, ale kontaminoval vodní zdroje. Oba případy byly tehdejším režimem před veřejností tajeny.

Článek Český Černobyl: Atomová elektrárna v Bohunicích byla jen krůček od podobné zkázy, soudruzi o tom ale mlčeli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tragický výbuch v Černobylu

Černobyl se nachází na území dnešní Ukrajiny a do historie se zapsal jednou z nejničivějších tragických událostí v dějinách lidstva. K výbuchu čtvrtého černobylského reaktoru došlo v noci 26. dubna roku 1986. Během několika sekund byla celá přilehlá oblast zaplavena smrtící dávkou radiace, která se postupně šíří přes celou Ukrajinu až na území dnešního Ruska a Běloruska.

Výbuch jaderného reaktoru byl pět set krát silnější než výbuch jaderných bomb shozených na Hirošimu a Nagasaki. Celkem 31 lidí zahynulo bezprostředně po výbuchu. Dalších 30 až 80 tisíc lidí následně podlehlo vážným následkům silné radiace. Během jednoho dne došlo k evakuaci jednoho milionu obyvatel z přilehlého města, které bylo společně s Černobylem na následujících 3 tisíce let označeno jako místo nevhodné pro život.

Sloní noha zabíjí dodnes

Radioaktivní hmota, které se přezdívá sloní noha, představuje jeden z děsivý odkazů celé tragédie. Vědci ji poprvé objevili až v prosinci roku 1986, téměř osm měsíců po tragédii. Hmota obsahuje zbytky grafitu, ze kterého bylo postaveno jádro reaktoru. Silnými teplotami a působením radiace se hmota zformovala do několika na sobě naskládaných vrstev, které svým tvarem připomínají sloní nohu. Nebezpečná hmota se nachází zhruba šest metrů nad zemí, v koridoru pod čtvrtým reaktorem.

Redakce VědaŽivě

7 března, 2022

Černobyl. Nejhorší jaderná katastrofa v historii lidstva. Panuje kolem ní stále mnoho nevyjasněných otázek a okolností

Sloní noha se skládá ze široké škály různých materiálů, které při výbuchu vznikly. Každý z nich je vysoce radioaktivní a dohromady tak tvoří smrtící směsici zkázy. Sloní noha je dodnes považována za jednu nejtoxičtějších hmot na světě. Radioaktivita v jejím okolí dosahuje 80 Grayů za hodinu. Při tomhle množství by člověku stačilo méně než 5 minut, aby dostal smrtící dávku ozáření. Sloní noha se však pomalu rozpadá a tím se snižuje i její radiace. Potrvá však ještě hodně dlouho, než bude úplně neškodná.

Článek Černobylská sloní noha: Jen 5 minut vedle nebezpečné hmoty znamená konec života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vědci odebrali vzorky stovkám psů

Výzkum populace místních psů probíhal v letech 2017 až 2019, tedy před ruskou invazí, ale má i s jistými omezeními pokračovat během současného konfliktu. Psů jsou zde stovky, ale vědcům se v té době podařilo odebrat vzorky ze 302 jedinců žijících v oblast 15 až 45 kilometrů od havarovaného reaktoru. Zkoumali vlastně 3 skupiny psů. Jednu z blízkého okolí elektrárny, druhou vzdálenější a pak několik jedinců z oblasti mimo zónu.

Aby mohli začít s výzkumem vlivu radioaktivity na psy, museli nejprve zmapovat jejich genom. Během něho zjistili, že psi žijící v karanténní zóně pocházejí z 15 základních psích rodin. Zajímavé také bylo, že skupina z bezprostředního okolí a vzdálená se téměř nekřížily, psi tedy žijí relativně odděleně a příliš nemigrují. Což je dobré, protože to popírá obavy expertů, že se kontaminovaná zvířata budou šířit mimo karanténní oblast.

Psi ze zóny jsou odlišní od běžné populace

Podle analýzy vzorků se zdá, že psi z okolí elektrárny jsou odlišní od psů žijících mimo zónu. Mají předpoklady umožňující jim přežít v prostředí se zvýšenou radioaktivitou a nepříznivými podmínkami, jakými jsou například nedostatek potravy. Teprve až pečlivá analýza a srovnávání vzorků s nezasaženou populací může odhalit, o jaké genetické mutace se jedná. Výhodou je, že základy skupin tvoří někteří psi jako němečtí ovčáci, proto bude snazší tyto vzorky porovnávat.

Výzkum může být prospěšný pro lidskou populaci, jelikož psi a lidé mají mnoho společných prvků, přijímají i relativně shodnou potravu. Výsledky tak mohou naznačit, jaký vliv může mít dlouhodobý pobyt v mírně zasaženém prostředí i na člověka, protože existují skupiny lidí takovému záření vystavené. Problémem současnosti je, že psi v minulosti často žili z potravy od turistů navštěvujících elektrárnu a její okolí, ale ti teď kvůli válce nejezdí. Výzkumníci se proto snaží, aby psi dostávali nějakou potravu i nyní a nebyli nuceni z oblasti odejít.

Článek Vědci zkoumali 302 psů žijících v Černobylu. Přežili díky tomu, že mají geny 15 „rodinných struktur“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo na příjemný pobyt

U 134 pracovníků se okamžitě projevila nemoc z ozáření, 28 nepřežilo. Zóna 2 600 kilometrů čtverečních kolem Černobylu se stala zakázanou. Časem se však právě tohle místo stalo cílem mnoha turistů. V organizovaných skupinách se jich tu každý rok vystřídají tisíce. Dnes budete jedním z nich, jenže váš pobyt bude mnohem delší a rizikovější. Takže si určitě nezapomeňte bezpečnostní oblek, tzv. atombordel, jak se mu u nás slangově říká.

Přijedete do Pripjati, města, které leží méně než 3 kilometry od reaktoru. Tohle místo kdysi více než 50 000 lidí nazývalo domovem. Nejdříve asi narazíte na zcela opuštěný zábavní park. Samozřejmě nic nebude fungovat a vlastně nefungovalo nikdy. Po celém dni stráveném zkoumáním města budete asi unavení. Ale máte tu strávit celý měsíc, není tedy důvod se hnát rovnou do elektrárny. Můžete zůstat v hotelu nebo se vydat do okolní divočiny.

Rudý les a vzhůru k reaktoru

Krásným místem je Rudý les, jehož borovice dostaly citelný zásah jaderným spadem, což zabilo většinu vegetace. Je to výborná připomínka toho zkontrolovat si vlastní vystavení. Ať už jste totiž kdekoli, nějaké radiaci jste vystaveni vždycky. Například občan USA je ročně vystaven asi 3 mSv (milisievertům). Rentgen vás na chviličku vystaví 20 mSv a určitou radiaci chytíte i během běžného letu letadlem. Jenže Černobyl je trochu jinde.

Okolní prostředí do vás za měsíc dostane to, co v Americe za rok, jenže jste se ještě nepřiblížili k reaktoru. Tady byste dostali dávku, která je 40 000krát větší, než je normální. Musíte si proto vzít oblek, přilbu, masku a také pořádné boty. A podle pokynů průvodců se tam můžete podívat jen na 5 minut. Jestli se těchto pravidel nebudete držet, setkáte se s mnohem větším ozářením. V tu chvíli se objeví mdloby a na kůži vám naskočí pořádné puchýře.

Následky extrémního ozáření

Mohou vám začít padat vlasy. Jakmile naberete dávku 50 mSv radiace, začne se to projevovat na vašich chromozomech, což může vést ke spuštění rakoviny. Poškození tkáně snadno povede k srdečním problémům i neurologickým poruchám. To se asi projeví na vašich kognitivních schopnostech. Bezprostředně se budete nejspíš cítit dobře, potíže tohoto typu se projeví až za cca 1 rok. Vystavení dávce 2 000 – 10 000 mSv by vedlo pravděpodobně k vaší smrti.

Ale i kdybyste se vyhnuli přímo reaktoru, samotný čas strávený venku bude rizikovější, než se zdá. Když se během letošního února promenovali v této oblasti ruští vojáci, rozvířilo jejich vybavení radioaktivní půdu. To vedlo k nárůstu radioaktivity na 20násobek normálu. Když se tam tedy vypravíte dnes, dostanete dávku rovnou 3násobku radiace působící na astronauta na vesmírné stanici. Návštěva je zajímavá, ale vystavení radiaci je jedno z největších rizik světa.

Článek Pochodování ruských vojáků přes Černobyl ho docela změnilo. Co by stalo, kdyby tam nyní obyčejný člověk strávil měsíc? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Připomínka nejhorší jaderné katastrofy

Černobyl je nechvalně známý kvůli havárii ze dne 26. dubna 1986. Při ní došlo ke zničení čtvrté jednotky a obrovskému úniku radiace. Ten byl podle odhadů 400krát silnější než při explozi americké jaderné bomby v Hirošimě. Následovala rozsáhlá operace a elektrárna byla postupně odstavena. V roce 2016 byl 4. reaktor zakryt betonovým sarkofágem „Shelter 2“. V místě je momentálně uloženo asi 2 400 tun vyhořelého jaderného paliva.

Oblast 2 600 km čtverečních kolem reaktoru byla prohlášena za uzavřenou či zakázanou zónu a je pečlivě kontrolována. Je tak omezen kontakt lidí s radiací i její šíření do vzduchu, vody nebo prostřednictvím prachu. Sarkofág funguje obousměrně – kromě ochrany před radioaktivitou uvnitř brání také prostor reaktoru před vnějšími vlivy, tedy větrem či deštěm. Jedním z bodů Ženevské konvence o vedení války je pak jasné stanovisko, že „na jadernou elektrárnu se neútočí“.

Proč ji vojensky obsazovat?

Z pohledu ruských jednotek je Černobyl velmi pohodlný způsob útoku na Kyjev, který je kousek od spojeneckého Běloruska. Díky uzavřenosti prostoru jsou tu zachovalé cesty a oblast je opuštěna. V elektrárně navíc stále funguje uzel pro distribuci elektřiny, a to i do hlavního města. Samotné místo je pak jakousi ochranou před použitím bomb, dělostřelectva a další těžké techniky – každý bude mít strach ze zasažení reaktorů.

Při sledování záběrů z obsazování elektrárny se u mnoha lidí dostavil strach z jaderné nehody. Jaderné elektrárny jsou obecně stavěny velmi robustně a jejich konstrukci chrání silná betonová vrstva. Černobyl byl navíc již dávno odstaven, mnoho systémů bylo rozebráno a palivo je prakticky neškodné. Za aktuálního stavu tu nejsou podmínky pro vznik řetězové reakce a palivo je ve velkých nádržích, kde ho chladí voda. Riziko tohoto typu tu tedy nehrozí.

Jaké je tedy riziko v Černobylu?

Zakázaná zóna zůstává nadále jednou z nejsilněji kontaminovaných oblastí na planetě, některé její části překračují povolenou úroveň radiace až 1000krát. Ráno 24. února 2022 zachytily senzory znatelný skok v úrovni radioaktivity. Vzhledem k tomu, že netrval dlouho, lze soudit, že samotný sarkofág nebyl nijak poškozen a tento výkyv vyvolal pouze pohyb osob a techniky v oblasti. Znepokojení odborníků způsobují možné požáry v uzavřené zóně.

I odstavená elektrárna stále potřebuje vnější elektřinu, výpadek proudu je tedy jistým rizikem. Černobyl chladí palivo v bazénu, kde voda neustále cirkuluje. Tento materiál už je ovšem za dekády odstavení v takovém stavu, že ho lze uchladit i prostým vzduchem. Nehrozí tedy, že by došlo k jakékoli explozi a případnému rozptylu radioaktivních částic do okolí. Dodávky elektřiny byly obnoveny 13. března, tedy 5. dne, a žádný incident se nekonal.

Kolik vám bylo v době, kdy došlo k černobylské havárii?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Ruská „speciální operace“ se nevyhnula ani Černobylu. Hrozí nějaké nebezpečí při bojích v této oblasti? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prakticky čistě radioaktivní jezero

Obsah s vysokou radioaktivitou sahá do hloubky 3,4 metru. Radiace poblíž místa vypouštění během roku 1990 dosahovala síly jako 600 rentgenů za hodinu. To je pro člověka jasně smrtelná dávka už během pouhé hodiny. Jezero samotné je známé už od 18. století a během let často úplně vysychalo. Pokud bylo málo vody, pravidelně zcela mizelo i z mapy. K jeho tragické úloze vedlo v letech 1945–1948 vybudování jaderného zařízení s názvem Majak.

Rusové začali v naprostém utajení a extrémním spěchu budovat první reaktor pro výrobu plutonia – pro sovětský zbrojní program. Sověti nepřekvapivě nevěnovali prakticky žádnou pozornost bezpečnosti pracovníků ani neřešili správnou likvidaci odpadu. Ten jednoduše umístili do jezera. Sucha v 60. letech vysušila část vodní plochy a odhalila cesium-137 a stroncium-90. Díky suchu byly látky vystaveny slunci a následný vítr roznesl nebezpečné částice do oblasti velké 2 700 kilometrů čtverečních.

Místo rizikovější než Černobyl

Během let nabralo jezero tolik jaderného odpadu, že voda vyzařovala více jak dvojnásobek radiace unikající těsně po katastrofě Černobylu v roce 1986. Experti se shodují na tom, že je bezpečnější nechat Karačaj v aktuálním stavu než se snažit obrovské množství odpadu přesouvat jinam. Krom toho žádná země nemá dostatek zkušeností s kontrolou a skladováním v tak nebezpečném rezervoáru. Proto bude jezero Karačaj i nadále pečlivě monitorováno.

Tradiční postupy zahrnují sledování dávek gama záření, jeho intenzitu ve vzduchu a hustotu radionuklidů v okolí vodní plochy. V letech 1978–1986 bylo do vody navezeno až 10 000 dutých betonových bloků, které mají zabránit dalšímu unikání silně radioaktivního sedimentu. Podle odborníků je jezero navzdory nutnosti neustálého sledování v rámci možností bezpečné. Oblast je zakonzervována tak, že ji dle vědců nenaruší ani tornádo.

Znáte další průšvihy spojené s jaderným odpadem?

Zdroj: RussiaBeyond

Článek Toxické jezero Karačaj je horší než Černobyl. Smrtící je už 1 hodina pobytu. Rusové devastující havárii zapírají se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sloní noha a teplo z koria

Jádro zničeného reaktoru Černobylu je z většiny prozkoumané a vydalo také ztuhlé korium. To je směsí roztavených materiálů včetně paliva a jedním z pozůstatků je mohutná hromada zvaná „sloní noha“. Uvnitř této směsi může docházet k dalším štěpným reakcím, protože obsahuje i uran a transurany, které tuto vlastnost mají. A i když může docházet k produkci neutronů, neznamená to, že jde o řetězovou štěpnou reakci, jaká probíhá v reaktoru.

Je to něco jako když ve zbytcích ohniště ještě doutnají žhavé uhlíky. Nic nikde nehoří, jen je potřeba zůstat v pozoru. V Černobylu je stále nezbytný přísný monitoring všech těchto míst, protože tyto směsi stále generují teplo, a je potřeba je chladit – pomocí bóru, gadolinia nebo kadmia. Většinu míst, kde se korium vyskytuje, už pracovníci podchytili a vybudovali monitorovací síť. Současně se také daří pomocí robotů zkoumat obtížně dostupná místa.

Procesy uvnitř bez vnějšího rizika

Monitorovací systém se neustále zlepšuje a zachytává nové lokality. Právě zvýšení toku neutronů v jednom takovém případě způsobilo novinářský poprask. Nejde však o nic náhlého, ale o změny pozorované během minulých čtyř let. Nový sarkofág je hermetický a brání také průsaku dešťové vody. A právě klesající vlhkost by měla objem neutronů snižovat, i když některé látky nahrávají i opačnému scénáři.

Celkově je třeba zdůraznit, že všechny tyto události se dějí uvnitř sarkofágu. Postupně by mohlo dojít ke zvýšené produkci a tím i úniku radioaktivních látek. Jenže právě z toho důvodu byl postaven onen sarkofág, aby všechny tyto projevy uchoval bezpečně uvnitř. S postupujícím průzkumem a neustále se zlepšujícím monitoringem máme velmi slušnou šanci, že cokoli se v Černobylu nadále stane, v něm také zůstane.

Zdroj: Osel

Článek Hrozí opravdu Černobyl novým výbuchem? Jaderná katastrofa, která neměla obdoby, za sebou zanechává známky nové štěpné reakce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

• Bezprostředně po havárii se muselo přestěhovat asi 116 tisíc lidí z okolí Černobylu
• V následujících 4 letech přesídlily úřady zhruba 10 tisíc dalších
• Po rozpadu sovětského bloku úřady jednotlivých nástupnických států přestěhovaly na čtvrt milionu lidí

Radioaktivita mimo zakázanou zónu

Výzkumný tým forenzního environmentalisty Davida Santilla z organizace Greenpeace podrobil odebrané vzorky zkoumání v laboratoři na univerzitě v Exeteru ve Velké Británii. Vzorky pocházely z let 2011 až 2019, všechny byly sesbírány v ukrajinském okrese Ivankiv. Ten leží zhruba 50 kilometrů jižně od sarkofágu, a mohlo by se tedy zdát, že zdejší pole budou před radiací v bezpečí. Laboratorní testy ale prokázaly opak.

Černobylská zakázaná zóna se přitom rozkládá jen 30 mil, tedy zhruba 48 kilometrů od elektrárny. Mimo tuto zakázanou oblast by měly být podmínky bezpečné pro život, ale podle všeho tomu tak nemusí být. Jeden z dřívějších výzkumů mimo jiné prokázal, že vyšší hladina radioaktivity je i v lesním porostu a v palivovém dřevě mimo zakázanou zónu.

Skutečnost neodpovídá počítačovým modelům

Z výzkumu vyplývá, že realita tak úplně neodpovídá počítačovým simulacím a modelům, které jsou ke sledování následků havárie běžně využívány. Podle těchto modelů by mělo být okolí Černobylu i oblast mimo zakázanou zónu téměř pětatřicet let po havárii relativně bezpečné. Proč tomu tak není, bude předmětem dalšího zkoumání.

Článek Úroveň radiace v okolí černobylského sarkofágu je nebezpečně vysoká se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.