Nejslavnější jméno tady neznamená vítězství

Nové záběry zachycují Neila Armstronga a Davida Scotta až po návratu na Zemi, ne během letu a už vůbec ne při Apollo 11. AP News píše o dosud nezveřejněných fotografiích od Rona McQueeneyho a přehled mise NASA Gemini VIII potvrzuje, že šlo o nouzově zkrácený let zakončený splashdownem v západním Pacifiku.

Gemini 8 byla Armstrongova a Scottova mise z 16. března 1966, při níž proběhlo první spojení dvou lodí na orbitě. Jenže článek nestojí na tom prvenství.

Stojí na kontrastu, že mise měla trvat asi 73 hodin, ale skončila po 10 hodinách, 41 minutách a 26 sekundách. Právě proto dnes tolik působí klidné tváře obou astronautů na fotografiích, které zůstaly mimo veřejnost až dosud.

Ve VědaŽivě na tom nejvíc zaráží právě ten posun očekávání. Armstrongovo jméno obvykle vyvolá měsíční vítězství, tady ale sledujeme jeho první kosmický let a krizi, kterou spustila porucha trysky č. 8. Ten klid na snímcích dává smysl teprve ve chvíli, kdy si připomeneme, jak rychle se z historického prvenství stal boj o přežití.

Z historického průlomu se stal boj o přežití

Nejdřív přišel průlom. Gemini se připojila k Ageně, tedy k bezpilotnímu cílovému tělesu, a zvládla první docking, mechanické spojení dvou kosmických těles ve vesmíru.

Jen asi 27 minut poté se ale spojená sestava podle historie NASA k Gemini 8 dostala do prudkého pohybu, který posádka nejdřív nemohla bezpečně vysvětlit.

Příčina ležela v OAMS, tedy v systému trysek pro orientaci a manévrování lodi Gemini. Tryska č. 8 pálila nepřetržitě. Posádka se po oddělení od Ageny neuklidnila, právě naopak.

Rotace narostla až k hodnotě blížící se jedné otočce za sekundu a s ní se rozmazávalo vidění. V tu chvíli už nešlo o technickou nepříjemnost, ale o stav, který mohl posádku rychle vyřadit.

Armstrong zasáhl rychle. Vypnul OAMS a použil RCS, tedy záložní systém trysek určený k zastavení nekontrolované rotace a k návratu. Tím loď stabilizoval, jenže zároveň spotřeboval 75 procent paliva tohoto systému, a pravidla programu Gemini pak vynutila okamžité ukončení mise, jak uvádí NASA. Zachránil loď i sebe, ale za cenu celého plánu.

Cena byla vysoká. Z původně plánovaných zhruba 73 hodin, 44 obletů Země a Scottova výstupu do volného prostoru zbyl sedmý oběh a nouzový splashdown, tedy přistání kabiny na hladině moře, v záložní oblasti u Okinawy.

Ve VědaŽivě proto mrazí právě ten úsměv po záchraně: ještě chvíli předtím seděli Armstrong a Scott v lodi, která se nekontrolovaně roztočila, a pak už mířili domů po letu zkráceném na 10 hodin a 41 minut.

Nejcennější jsou právě proto, že nejsou heroické

Až tady fotografie opravdu docvaknou.

Podle popisků obrazového souboru AP na nich Armstrong a Scott stojí mezi vojáky, pohybují se na palubě USS Leonard F. Mason u Naha Air Base a Armstrong na jednom záběru příslušníkům služby mává. Jiný snímek ukazuje Gemini 8 při zvedání k přepravě. Žádná heroická póza, jen návrat do reality.

To je na nich nejsilnější. Neukazují vrchol legendy, ale její syrový mezistupeň: dva muže, kteří se už tváří klidně, i když jejich mise před pár hodinami spadla z historického úspěchu do nouzového režimu.

Ve VědaŽivě jsme při pročítání popisků narazili i na důležitý detail: nejde o nově pořízené ani zázračně nalezené fotografie, ale o nově zveřejněné snímky, které muzeu darovala vdova po Ronu McQueeneym.

Jejich cena proto nevznikla spektáklem. Neplánovaný návrat u Okinawy sledovalo minimum médií, takže záběrů z té chvíle vzniklo málo, a právě to z nich dnes dělá vzácný doplněk k misi, jejíž originální spacecraft vystavuje Armstrong Air & Space Museum. Možná tedy platí zvláštní obrat: jedny z nejcennějších Armstrongových fotografií neukazují jeho nejslavnější krok, ale okamžik, kdy byl největším vítězstvím prostě návrat živý.

Článek Nové fotografie odhalují okamžiky po krizové misi Neila Armstronga se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Opuštěný kosmonaut Sergej Krikaljov

Sergej Krikaljov byl vyslán na svou misi do vesmíru v květnu 1991. Jako dočasný domov mu měla sloužit vesmírná stanice Mír. Původně se plánovalo, že tam stráví pět měsíců. Zatímco se Sergej ve vesmíru věnoval svému výzkumu, na Zemi se děly velké a neočekávané změny. Tehdejší prezident sovětského svazu Michail Gorbačov v roce 1991 rezignoval, a kdysi mocný sovětský blok se začal rozpadat na jednotlivé státy. Nejistá doba samozřejmě ovlivnila právě probíhající misi ve vesmíru a Sergeji Krikaljovovi kvůli tomu nemohl opustit vesmírnou stanici.

Redakce VědaŽivě

23 dubna, 2023

Astronauti by se mohli dostat do dalekých hlubin vesmíru za pomoci hibernace

Nebezpečně dlouhý pobyt

Sergej Krikaljov nakonec ve vesmírné stanici Mír stráví celkem 312 dní. Mezitím sleduje, jak přichází a odchází méně zkušení kosmonauti, kteří si vždy odbydou svoje a vrací se zase domů. On sám o návrat prosí několikrát, ale centrála jeho žádost pokaždé zamítne. Prý musí ještě chvíli vydržet. Několikrát měl možnost nastoupit do záchranného modulu a vesmírnou stanici opustit. Nikdy to však neudělal.

Nechtěl ohrozit těžkou práci svých kolegů. A tak ve vesmíru setrvával dál a čekal na povolení z centrály. Dlouhodobý pobyt ve vesmíru přitom představoval značné riziko pro jeho fyzické i psychické zdraví. Když se konečně dočkal návratu, museli mu po přistání pomoct z modulu, protože nedokázal sám chodit.

Redakce VědaŽivě

21 dubna, 2022

Astronauti ve vesmíru úspěšně opravují jeden stroj za druhým. Podívejte se, jak taková operace probíhá v praxi

Do vesmíru se ještě několikrát vrátil

Mnozí lidé by se po takové zkušenosti do vesmíru už nikdy nevrátili. Sergej Krikaljov však zůstal věrný své práci. Ve vesmíru za svůj život strávil více než 800 dní, což z něj činí třetího člověka na světě, který ve vesmíru strávil nejvíce času. Celý život se přitom potýkal se zdravotními následky svého neplánovaného dlouhého pobytu na vesmírné stanici Mír.

Článek Opuštěný kosmonaut Sergej Krikaljov: Sověti na něj zapomněli, ve vesmíru strávil 800 dní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žádné důkazy o přistání na Měsíci neexistují

Ačkoliv se nejedná o novou konspirační teorii, v uplynulých měsících jí byl vdechnut nový život. Zasloužil se o to Dmitrij Rogožin, bývalý šéf ruského vesmírného projektu Roskosmos. Podle vlastních slov nedokázal dohledat žádné důkazy o tom, že by kdy Američané na Měsíci přistáli.

Navíc prý nikdy nedokázal pochopit, jak mohli američtí astronauti z přistávacího modulu vystoupit čilí a plní energie, zatímco ruští astronauti se ze svých výprav vždy vracejí naprosto vyčerpaní. Automaticky to tak musí znamenat, že bylo přistání na Měsíci zfalšováno, přestože byla tato konspirační teorie už několikrát vyvrácena.

Na falšování tehdy nebyla dostatečná technologie

Zatímco dnes by fingování podobné kolosální události nebylo nic složitého, na konci 60. let to bylo zhola nemožné. Jenom pořízení falešného video záznamu přistání na Měsíci by bylo příliš složité, ne-li nemožné. Všichni známe slavné záznamy poskakování astronautů v pětinové gravitaci po povrchu Měsíce. Konspirátoři často tvrdí, že byly tyto záběry pořízeny ve studiu Stanley Kubrick. K simulaci pomalého poskakování by však bylo potřeba pořídit zpomalený záznam, který by imitoval nízkou měsíční gravitaci.

Takový záznam by musel být natočen na vysokorychlostní kameru a následně zpomalen tak, aby se zároveň nesekal. V 60. letech však žádné vysokorychlostní kamery neexistovaly, takže by tento efekt nešel nijak vytvořit. Nehledě na to, že by se dvě a půl hodiny dlouhý záznam musel natočit na 16 kilometrů filmového pásu. To by obsáhlo až šest kompletních cívek, které by se musely během promítání měnit. Výměny cívek přitom znamenaly drobné přeskoky v obrazu, které však na záznamu z přistání nevidíme.

Redakce VědaŽivě

24 prosince, 2022

Konspirační teoretikové věří, že NASA přistání na Měsíci nafingovala. Proto byl vyslán průzkumný orbiter, aby našel důkazy

Jednodušší by bylo na Měsíci prostě přistát

Kromě samotného video záznamu o přistání na Měsíci by pak Američané museli zfalšovat veškeré stroje a dokumenty, které akci předcházely nebo ji doprovázely. Nemluvě o několika vzorcích měsíčních hornin, které posádka z Měsíce přivezla a které byly nezávislými odborníky zkontrolovány. Jednoduše řečeno, zfalšování přistání na Měsíci by bylo mnohem složitější, než na něm skutečně přistát.

Článek Pravda o přistání na Měsíci: Dmitrij Rogožin tvrdí, že na něm Američané nikdy nebyli, důkaz je prý na Youtube se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V čem je hibernace užitečná?

Hibernace během roční cesty na Mars by nejen zabránila nudě v malé vesmírné kapsli, ale ušetřila by také náklady na vesmírné miste. Pomůže to výhradně v tom, že v režimu spánku nemusí astronauti jíst ani pít, a dokonce by potřebovali mnohem méně kyslíku než ti, kteří by byli vzhůru. Hibernace nabízí ale i další výhody.

Využívá se často ve sci-fi filmech

Z hlediska výzkumů se totiž ukázalo, že těla hibernujících astronautů se mohou vyčerpat daleko méně než těla těch, kteří jsou vzhůru v mikrogravitaci. Po příjezdu tedy budou tito hibernátoři ve formě a připraveni zahájit složitý výzkum téměř okamžitě po nabytí vědomí. Ze všech těchto důvodů je hibernace oblíbeným přídavkem do vesmírných sci-fi filmů. V dnešní době se začala také používat umělá inteligence spojená s mimozemským světem. V reálném světě to zní poněkud bláhově, ale koordinátorka nedávného výzkumu to vidí jinak.

Kdy se spustí testy na lidech?

Jennifer Ngo-Anh je hlavou Evropské vesmírné agentury (ESA), která se zabývá výzkumem lidí a robotů. Nastiňuje přístup vesmírné agentury k výzkumu hibernace a vzhledem k bohatému financování ukazuje různé možnosti, jak by mohly první testy na lidech vypadat. Samotná realizace může proběhnout už za 10–30 let.

Zatím se provádějí výzkumy na zvířatech

V současné době probíhá dolaďování a další výzkumy na zvířatech, aby lidstvo nebylo v ohrožení. U nehibernujících zvířat, jako jsou krysy, tyto výzkumy fungují. Po několika dnech se tato zvířata dokážou bezpečně vrátit k životu. Proces iniciace hibernace je však poměrně složitý a zahrnuje omezení vystavení dennímu světlu a období intenzivního krmení následované přísným půstem.

Rizika pro lidské tělo

Otázkou je, zda může být indukovaný torpor dostatečně bezpečný na to, aby byl vhodný pro vesmírné cestovatele na malé kosmické lodi. Rizikem je také minimální lékařský dohled a omezená kapacita vybavení. Z jiné perspektivy může být pro astronauty také problém ztráta kostní a svalové hmoty. Dokonce i na Mezinárodní vesmírné stanici, kde jsou určena přísná bezpečnostní opatření, astronauti ztrácejí až 20 % své svalové hmoty. Nakonec zbývají jen záběry posádek vracejících se na Zemi s potřebou využívání invalidního vozíku.

Vědci se domnívají, že klíč k ochranným účinkům strnulého stavu spočívá v jeho fyziologii. Přestože hibernace vypadá jako spánek, uvnitř těla probíhá proces úplně jinak. Spící mozek totiž nevytváří prakticky žádnou elektromagnetickou aktivitu a tepová frekvence těla klesá na minimum. Podle všech biologických standardů je tento stav otupělosti téměř jako stisknutí tlačítka pauzy v životě.

Je třeba vše důkladně naplánovat

Většinu současného výzkumu hibernace financují vesmírné agentury a zoologické ústavy. Všichni věří v to, že prvním dobrovolníkem bude pacient na jednotce intenzivní péče. Jakmile první člověk přežije a dostane se z omámení, věci se pravděpodobně pohnou mnohem rychleji. Nejdříve se však musí důkladně zanalyzovat pokusy na zvířatech.

Článek Astronauti by se mohli dostat do dalekých hlubin vesmíru za pomoci hibernace se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příčinou problému byl dopad mikrometeoritu

NASA i Roskosmos předpokládaly, že za únik byl zodpovědný dopad mikrometeoritu. Dříve se již takové poruchy na ruských lodích vyskytovaly. Po zastavení úniku se objevily obavy, že návrat Sojuzu MS-22 představuje pro astronauty nebezpečí. Roskosmos proto nařídil vytvoření záchranné mise a vyslání nové lodi na ISS, která se tam v současné době pohybuje. Existují však určitá rizika i pro záchranářskou stranu.

Budou mít politické odlišnosti nějaký dopad?

S ohledem na stav nouze byla pro amerického astronauta Franka Rubia připravena samostatná nouzová loď. Jedná se o kosmickou loď Dragon společnosti SpaceX. Proč by se tedy tito tři astronauti v případě náhlého návratu na stanici nevrátili společně lze spíše vysvětlit politickými úvahami. Všichni si asi dokáží představit, oč se jedná.

Bude záchranná mise úspěšná?

Z hlediska vesmírných misí se to dá shrnout tak, že v současné době probíhají v rámci dohody mezi Roskosmosem a NASA dvě. Obě se také vztahují k ISS. V září loňského roku byla ke stanici vypuštěna ruská loď Sojuz MS-22, kde zmiňovaní tři astronauti uvízli. Měsíc poté proběhl start americké lodi Crew Dragon-5, se kterou na stanici dorazila kosmonautka Roskosmosu Anna Kikina. Jak to ale nakonec dopadne, můžeme zatím jen předpovídat.

Článek Rusko posílá kosmickou loď na vesmírnou stanici. Měla by zachránit uvízlé astronauty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě naprosto odlišné verze

První zapírá celý pobyt na Marsu, kvůli nedostatku technologií a jejich omezenosti. Druhá verze je přesně opačná a v posledním desetiletí byla podporována různými jednotlivci. Pravda je však samozřejmě velice diskutabilní. Veřejnost si sice dělá obrázek, ale samotná vesmírná společnost o tom mlčí.

Výcvik ve vesmíru?

Cramer a jeho tým byli údajně součástí speciální sekce námořní pěchoty Spojených států s přísně tajným posláním. A to chránit a zajistit existenci pěti nově založených kolonií na povrchu rudé planety. Cramer dále tvrdí, že jeho výcvik probíhal na Měsíci, v tajné základně zvané LOC. Hovoří také o výcviku na Saturnově měsíci Titanu, a dokonce i v hlubokém vesmíru.

Vesmírné lodě jsou již dostatečně vyvinuty

Nejen, že svět má prý technologie potřebné k dosažení Saturnu a jiných dalekých oblastí vesmíru, Mars je podle prohlášení bývalého mariňáka planeta hemžící se životem. Podle Cramera má vesmírná flotila technologii mnohem lepší než to, co existuje na Zemi. Vesmírné lodě mají úplně odlišné pohonné systémy, jež umožňují vesmírné flotile snadno dosáhnout hranic naší sluneční soustavy. Tyto pohonné hmoty jim údajně zpřístupnili „šedí mimozemšťané“.

Existence života na Marsu

Pan Cramer dále uvádí, že existují dva původní druhy, které obývají Mars: „Reptiliáni a Insektoidi, oba velmi inteligentní. Reptiliáni jsou mnohem agresivnější druh, bránící své území za každou cenu. Insektoidi jsou stejně inteligentní a schopní, ale o něco pasivnější.“ Tuto skutečnost, tedy že by se na Marsu ukrýval podobný typ života, potvrzují i další výzkumníci, včetně Dr. Brandenburga. Ten dokonce tvrdí, že mimozemské bytosti vedly na rudé planetě jadernou válku, a své názory podporuje i různými fakty a důkazy.

Eliminace života kvůli jadernému výbuchu

Podle Dr. Brandenburga byli staří Marťané, známí jako Cydonians a Utopians, zmasakrováni při gigantickém jaderném útoku a důkazy o genocidě můžou lidé vidět dodnes. Věda jeho názory podporuje a podotýká, že na Marsu je velmi vysoké procento Xenonu-129, který se dá produkovat jedině jaderným výbuchem.

Kapitán Kaye sice zatím nemá podobné důkazy jako Dr. Brandenburg, ale sděluje médiím, že dělá vše, aby získal vysoce utajované dokumenty, které se na Marsu ukrývají. Všechno pravděpodobně odhalí mise na Mars s posádkou. Lidstvo je v očekávání a už se nemůže dočkat na to, co vše tato tajemná planeta světu odhalí.

Článek „Na Marsu jsem strávil víc než 15 let,“ tvrdí námořní důstojník, který účinkoval v tajném vesmírném programu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úsměv, který dobýval svět

Na střední škole se Gagarin stal členem saratovského leteckého klubu a létání na něj udělalo obrovský dojem. Víkendy následně trávil ve vzduchu, kdykoli jen trochu mohl. Narukoval do armády, kde mu pro kvalifikaci velelo letectvo. V roce 1957 pak složil pilotní zkoušky na stíhačce MiG-15. Mezitím se oženil s Valentinou Gorjačevovou, která pracovala ve zdravotním oddělení střediska řízení letového provozu, a měli spolu dvě dcery.

V roce 1960 připravoval sovětský vesmírný program plán prvního letu člověka do vesmíru a na příkaz ÚV bylo naverbováno 20 pilotů z letectva jako potencionálních kosmonautů. Mělo jít o muže mladší 30 let a menší než 170 centimetrů. Gagarin s věkem 26 let a výškou jen 157 centimetrů splňoval oba požadavky. Byl tak mezi 6 šťastlivci, kteří získali skutečný kosmonautský výcvik, což zahrnovalo tvrdou fyzickou i psychickou přípravu.

Ideální kandidát nejen do vesmíru

Součástí drilu byly desítky seskoků padákem, pobyt v prostředí chudém na kyslík a delší doby strávené v izolační komoře. Gagarin mezi vrstevníky vyčníval jak fyzickým výkonem, tak i duševní odolností, takže měl nakonec tu čest dostat se jako první člověk do vesmíru. Dle vzpomínek jeho přátel to byl poutavý a charismatický člověk, ze kterého vyzařoval mimořádný optimismus. Neustále se usmíval a možná i proto padla volba právě na něj.

Sovětskému vedení bylo naprosto jasné, že budoucí hrdina národa musí nejen splnit náročnou misi, ale také vypadat dobře před kamerami a lidmi. Dne 12. dubna roku 1961 zahájil rolnický chlapec Jurij Gagarin novou éru historie lidstva. Protože tehdy nikdo skutečně neznal dopad pobytu ve vesmíru na lidské tělo, plánovači a vedoucí mise hodně riskovali. Někteří si udržovali klid uměle, zatímco Gagarin zářil štěstím.

Bezproblémové zvládání situací

Například Sergej Koroljov, hlavní inženýr vesmírného programu, se udržoval v duševním klidu sedativy, Gagarin se v kapsli „nudil“. Dobře snášel start a ve stavu beztíže mu bylo úžasně. Vostok-1 obletěl jednou Zemi, Gagarin strávil ve vesmíru 108 minut a nacházel se ve výšce 327 kilometrů nad povrchem Země. Během krátké doby strávené v kosmu měl k dispozici jídlo a pití a sledoval palubní systémy. Vesmírnou loď ale sám neřídil.

Ačkoli měl v kapsli nouzový systém, kterým by v případě potřeby kontrolu převzal, nakonec ho použít nemusel. Po návratu Vostoku-1 do atmosféry se katapultoval a dopadl i s padákem na zem. Sovětská propaganda okamžitě vytroubila fakt úspěšného cestování vesmírem a Gagarin se stal státním hrdinou. Od Nikity Chruščova obdržel medaili Hrdina Sovětského svazu a v tisku byl oslavován jako „Kolumbus kosmu“, následně cestoval po světě.

Vedoucí výcviku a další osudy

Po návratu domů se zapsal do akademie, byl několikrát povýšen a jmenován vedoucím střediska výcviku kosmonautů. Politici dělali vše pro to, aby ho odvedli od létání. Největší hrdina země se nesměl zranit, nebo dokonce zemřít. Sláva a další tlak však Gagarina dohnaly k pití, což jeho nadřízené znepokojovalo. Ke kosmonautům se nakonec vrátil a měl být záložníkem, nakonec ale nebyl potřeba. Naštěstí, protože přistání skončilo tragédií.

Následující rok Gagarin odložil pití, pokračoval v létání a zapojil se do konstrukce nové lodi pro více cest. Dne 27. března 1968 se s trenérem Serjoginem vydali na rutinní cvičný let s MiGem-15. Krátce nato se stíhačka zřítila u Kirzsacu a oba byli mrtví. Sovětské úřady kolem havárie okamžitě začaly mlžit, takže se záhy vyrojily konspirační teorie. Ty se snažily přijít na to, proč zcela jednoduchý cvičný let skončil takovou tragédií.

Zahlazení chyb, případně poprava

Většina skončila spekulacemi, v roce 2013 se kosmonautu Alexeji Leonovovi podařilo najít důkazy o příčině této havárie. Podle jeho informací bylo na vině jiné letadlo. Současně s Gagarinem byl testován i mnohem větší letoun typu Su-15. Ten během zkušebního letu selhal a klesl mnohem níž, takže se s Gagarinem téměř srazil. Kvůli vzdušnému víru ztratil Gagarin kontrolu nad letounem a MiG se o minutu později zřítil.

Porucha špičkového stroje by byla pro sovětské vedení velmi zahanbující, proto nebyly podrobnosti nikdy zveřejněny. Existuje ještě teorie, že Gagarin začal být i důsledkem pití nespolehlivý a prozrazoval nechtěné informace. Pro sovětskou politiku se tak stával z hrdiny pozvolna přítěží a nekontrolovatelnou osobou, kterou je třeba odstranit. Téměř kolize s druhým letadlem tak mohla být zcela plánovaná.

Proč myslíte, že Gagarin skončil zrovna takto?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Kolem Gagarinovy záhadné smrti se vynořila spousta konspiračních teorií. Podle jedné z nich měl být jednoduše „odstraněn“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zbraň nebo nástroj pro volný vesmír

Každý lisovaný blok ve výrobě zahrnuje několik typů nábojů pro různé účely. Pistole tak umožňuje změnu využití dle konkrétní situace. „Astronaut si může zvolit střelivo podle okolností,“ cituje TASS slova výzkumnice z univerzity a jedné z vývojářek Ulijany Volko. Pomocí těchto funkčních bloků lze jednu zbraň využít na ochranu před divokými zvířaty, jako signální pistoli nebo například k rozdělání ohně.

Standardní přenosné nouzové vybavení lodi typu Sojuz dnes zahrnuje radiostanici, lékárničku, vodotěsné zápalky, šicí potřeby, nafukovací raft či rybářský prut. Výčet pokračuje baterkou, píšťalkou, mačetou, šesti litry vody a šesti sadami jídla pro tři osoby, tepelným ochranným oblekem a neoprenem. Počínaje letem Jurije Gagarina dostali kosmonauti také pistoli Makarov, v letech 1986–2006 také tříhlavňovou pistoli TP-82.

Moderní náhrada za staré typy zbraní

Trojhlavňová zbraň sloužila k ochraně před divokou zvěří, lovu i signalizaci a pocházela od tulských puškařů. Během roku 2007 ovšem vypršela doba použitelnosti pro speciální kazety a samotná výrobní linka byla uzavřena. Ruští kosmonauti tak aktuálně nemají k dispozici střelné zbraně. To je důvod pro vývoj náhrady, která navazuje na sovětský model z 80. let 20. století, ovšem ve vylepšené verzi.

Původní iniciativa vzešla v roce 1979 od Alexeje Leonova, který jako první člověk vystoupil v roce 1965 do volného vesmíru. Ruské pilotované kosmické programy se postupně přesouvají na kosmodrom Vostočnyj na ruském Dálném východě. To může zahrnovat i přistání v zalesněné a jen řídce osídlené oblasti. Proto se nepochybně bude hodit i zbraň s podobnou funkcí jako TP-82, samozřejmě ale moderního návrhu i výroby.

Jak moc funkční podle vás tato zbraň ve výsledku bude?

Zdroj: TheScientist

Článek Ruská pistole speciálně vyvinutá pro astronauty. Důvod jejího zařazení do výbavy je prostší, než by se na první pohled mohlo zdát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od oprav po vesmírné procházky

Jeho výcvik zahrnoval všechno možné, bohužel ne postup pro pobyt ve vesmíru bez oficiální vesmírné organizace nebo země jako krytí. To by mu při onom pobytu na Miru bylo nejspíš mnohem užitečnější. Samotná cesta začala dost špatně, protože při příletu k Miru selhaly naváděcí systémy. Krikaljov tak musel na stanici přistát ručně a každý špatný pohyb byl tudíž potenciálně smrtící. Naštěstí si zachoval chladnou hlavu.

Následně přestoupili další astronauti včetně první Britky ve vesmíru Helen Sharman. Krikaljov pobyt na Miru miloval, což bylo obrovské štěstí. Stejně jako pohled na Zemi z jiného úhlu si hrozně oblíbil „pocit svobody, jaký zažíváte v beztížném stavu“, jak sdělil v roce 2015 Guardianu. „Máte jednoduše pocit, že jste pták a můžete vzlétnout.“ Plnil normálně své denní povinnosti, zatímco dole se Sovětský svaz začal rozpadat.

Novinky přicházely velmi spoře

„Byl to dlouhý proces, ale dostávali jsme nějaké novinky. Ne všechny najednou, ovšem slyšeli jsme například o referendu,“ vysvětloval Krikaljov. „Dělal jsem svou práci a stále víc se bál o ty dole – o rodinu a přátele – my jsme měli všechno, co jsme potřebovali.“ Záhy byla politikou ovlivněna i stanice 358 kilometrů nad Zemí. Kazachstán chtěl nezávislost a prezident Gorbačov rozhodl, že nahradí Krikaljova, jakmile jeho mise skončí.

Nicméně žádný Kazach neměl adekvátní výcvik, takže Krikaljov musel na Miru zůstat o něco déle. Ačkoli důsledky dlouhodobého pobytu ve vesmíru nebyly moc známé, bylo jasné, že nějaká rizika to mít bude. „Mám na to dost síly? Budu se umět adaptovat, abych mohl program vůbec dokončit?“ ptal se sám sebe. V říjnu ukončilo 4měsíční misi několik jeho kolegů a opustilo stanici.

Pobyt s délkou nade všechna očekávání

Nikdo jiný neměl odpovídající zkušenosti, aby zůstal na stanici sám – a Sovětský svaz nemohl vyslat dalšího astronauta. Krikaljov tudíž zůstal na Miru obíhajícím Zemi mnohem déle, než by kdy očekával. Spojení malého prostoru vysoko nad Zemí není zrovna místem, kde chce člověk pobývat dlouhodobě o samotě. Dne 25. prosince 1991 se Sovětský svaz konečně rozpadl a bylo tedy ještě méně prostředků na misi, která by Krikaljova zachránila.

Pokud by selhalo všechno ostatní, měl Sojuz ještě únikovou kapsli, což by ovšem znamenalo obětovat stanici. Bez operátora a příslušných oprav by to byl konec Miru. „Nejsilnějším argumentem byla ekonomická situace. Věděli, že to není dobré pro mé zdraví, ale země je v tak špatném stavu, že jakékoli ušetřené prostředky jsou naprosto klíčové.“ Nakonec se USA s Ruskem dohodly a vyslaly na orbitu další skupinu, která dorazila za tři měsíce, 25. března.

Rekordní pobyt ve vesmíru

Krikaljov se tak vrátil na Zemi po rekordních 311 dnech kontinuálního pobytu ve vesmíru. Když dorazil, byl občanem již neexistujícího státu, což mu vysloužilo přezdívku „poslední sovětský občan“. Navzdory tomu, že strávil ve vesmíru mnohem více času, než původně zamýšlel, zamířil Sergej Krikaljov po návratu okamžitě zase do kosmického výcviku. Nakonec strávil ve vesmíru při další misi 803 dnů, čímž překonal předchozí rekord.

Drží také rekord v cestování časem. Podle propočtů The Universe Today totiž díky relativitě a dilataci času provedl cestu do budoucnosti obrovským skokem o délce 0,2 sekund. Krikaljov podnikl celkem osm výstupů do vesmíru, jeho rekord překonal v roce 2015 Gennadij Padalka s celkovým časem 878 dní souvislého pobytu. Od března 2009 je Krikaljov prvním civilním náčelníkem Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném městečku.

Jak jste prožívali období rozpadu Sovětského svazu?

Zdroj: IFLScience

Článek V době rozpadu Sovětského svazu zůstal ve vesmíru 1 trosečník. Osud opuštěného astronauta byl v rukou božích se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Náročný terén, který rozhodně není procházkou

Podle NASA vstoupilo na povrch Měsíce celkem 12 lidí, z nichž všichni byli členové posádek misí Apollo mezi lety 1969 až 1972. Záznamy odvysílané na Zemi ukazují, jak náročná (a podle všeho zábavná) je chůze po jeho povrchu, respektive poskakování po Měsíci, protože gravitace je proti Zemi šestkrát menší. Výzkumy NASA ovšem také ukázaly, že lidé mohou na Měsíci manévrovat mnohem rychleji, než právě astronauti Apolla.

Teoreticky by tak i přechod po obvodu Měsíce mohl být proveden rychleji, než se původně odhadovalo. Během NASA misí poskakovali astronauti po povrchu neformálním tempem 2,2 kilometrů za hodinu. Tohle pomalé tempo bylo hlavně způsobeno neohrabanými a natlakovanými skafandry, které nebyly navrhované s ohledem na mobilitu. Pokud by chodci po měsíci měli sportovní kombinézy, ve kterých se pohybuje snadno, mohli by se dostat opravdu do tempa.

Revize pro rychlejší pohyblivost

V roce 2014 otestovala NASA možnou rychlost člověka při chůzi a běhu v simulaci lunární gravitace. Experiment odhalil, že účastnici mohli chodit rychlostí až 5 kilometrů za hodinu, než se dostali do běhu. Nejen, že je to víc jak dvojnásobek rychlosti Apollo astronautů, ale je to docela blízko normální rychlosti chůze na Zemi, která je asi 7,2 kilometrů v hodině. Účastníci studie dokázali takovou rychlost vyvinout díky volně pohyblivým pažím.

Pohyblivé paže vytváří kyvadlový pohyb, který vytváří sílu směrem dolů a dopředu, která částečně kompenzuje nedostatek gravitace. Právě tohoto hybného momentu původní astronauti nedosáhli, protože jejich skafandry na to nebyly navržené. Při tomto hypotetickém maximálním tempu by člověk urazil obvod měsíce asi za 91 dní. Samozřejmě není možné to ujít v kuse, takže reálná doba by byla mnohem delší.

Zdroj: Livescience

Článek Obejít celý Měsíc dokola by trvalo kratší dobu, než se původně myslelo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.