Co víme jistě, a kde končí záznamy

Osu příběhu drží jediný dokument. Takzvaná Victory Point note je formulář, který posádka původně vyplnila 28. května 1847 rutinní zprávou o průběhu plavby. O jedenáct měsíců později, 25. dubna 1848, na jeho okraj někdo připsal stručný dodatek. Z něj vyplývá několik tvrdých faktů:

• Lodě uvízly v ledu u ostrova King William v září 1846 a už se neuvolnily.
• Sir John Franklin zemřel 11. června 1847. Příčina smrti uvedena není.
• K datu dodatku bylo mrtvých celkem 24 mužů včetně devíti důstojníků.
• Zbývajících 105 přeživších pod velením kapitána Croziera opustilo lodě a vydalo se pěšky na jih k řece Back’s Fish River.

Tím záznam končí. Co se dělo po 25. dubnu 1848, nemá žádný přímý písemný pramen z expedice. Sto pět mužů vyrazilo do arktické pustiny, a nikdo z nich nedošel k záchraně.

Vraky jako neotevřená kniha

Když potápěči Parks Canada poprvé systematicky prozkoumali interiér HMS Terror v roce 2019, našli scénu, která vypadala, jako by posádka odešla včera. Postele, stoly, police s nádobím, mapové skříně, vše na svém místě. Kapitánská kabina zůstává z velké části zasypaná sedimentem, a právě tam by podle archeologů mohly ležet lodní deníky nebo rozkazy, které by vysvětlily rozhodování po Franklinově smrti.

Žádný takový dokument ale dosud veřejně představen nebyl. Práce pod vodou probíhá v extrémně krátkém okně pozdního arktického léta, kdy led ustoupí natolik, aby se dalo potápět. Oblast je odlehlá, logistika nákladná a každý zásah do sedimentu musí být šetrný, právě vrstva bahna chrání to, co by mohlo být nejcennější. Od roku 2025 Parks Canada přechází od intenzivního terénního výzkumu k pravidelnému monitoringu a nové strategii. Tempo se zpomaluje, ale otázky zůstávají.

DNA, kosti a důkazy o posledních dnech

Moderní forenzika posunula příběh tam, kam se viktoriánští hledači nemohli dostat. V září 2024 oznámila University of Waterloo, že pomocí DNA identifikovala Jamese Fitzjamese, třetího muže ve velení expedice. Stal se teprve druhým pozitivně určeným členem ze 105 mužů, kteří lodě opustili. A detail, který nelze obejít: jeho čelist nese stopy odpovídající kanibalismu po smrti.

Nejde o novou spekulaci. Už v roce 1997 výzkumníci zdokumentovali řezné stopy na téměř čtvrtině kostí z jedné z pobřežních lokalit, čímž potvrdili svědectví, která Inuité podávali britským hledačům už v padesátých letech 19. století. Tehdejší Admiralita je odmítala. Dnes jsou součástí vědeckého konsenzu.

Právě inuitská ústní tradice, označovaná jako Inuit Qaujimajatuqangit, sehrála klíčovou roli i při hledání vraků. Parks Canada dlouhodobě spolupracovala s nositeli těchto znalostí, mezi nimi s Louiem Kamookakem z Gjoa Haven. Kombinace tradičních svědectví a moderní technologie (sonaru, batimetrie, autonomních podvodních dronů) nakonec vedla k oběma nálezům.

Proč neexistuje jedno vysvětlení

Lákavá je představa jediné příčiny: otrávily je konzervy s olovem, zabila je tuberkulóza, zradil je špatný velitel. Jenže současná odborná literatura takové zjednodušení odmítá. Studie publikované v Polar Record ukazují, že kolaps expedice byl nejspíš výsledkem kombinace faktorů: uvěznění v ledu, vyčerpání zásob, podvýživy, chladu a nemocí, které se navzájem zesilovaly. Hledat jednu „kouřící zbraň“ znamená podcenit, jak komplexní arktická katastrofa byla.

Franklinův hrob nebyl nalezen. Přesná trasa ústupu po 25. dubnu 1848 není známa. Není jasné, proč se HMS Terror ocitl v Terror Bay, desítky kilometrů od místa, kde lodě uvízly; vrátil se k němu někdo z posádky, nebo se uvolnil a doplul sám? Každá odpověď, kterou moderní výzkum přináší, zatím spíš otevírá další otázku, než aby příběh uzavřela.

Článek Franklinova expedice skončila v Arktidě tragédií, jejíž detaily vědci skládají dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Méně ledu a hlavně mladší led

Samotná plocha je jen polovina příběhu. Arktický led totiž zároveň dramaticky omládl. V březnu 1985 tvořil nejstarší led, starší než čtyři roky, celých 33 % ledové pokrývky. V březnu 2020 to bylo 4,4 %. Silný víceletý led, který odolával letnímu tání, byl nahrazen tenkým jednoletým příkrovem, jenž se v teplých měsících snadno rozpadá.

Chronologie rekordů ukazuje, jak rychle se posunuly hranice normálu. Rok 2007 přinesl šokový propad letního minima. Už o pět let později ho překonal rok 2012 s historickým minimem 3,39 milionu km². Minimum v roce 2020 bylo druhé nejnižší v celé 42leté satelitní řadě. Zároveň šlo teprve o druhý případ, kdy plocha klesla pod čtyři miliony. Po roce 2007 se letní minimum už nikdy nevrátilo na předchozí úroveň. Rekordy nepadají jednou za generaci. Padají jednou za pár let.

Teploty, sníh a 38 °C za polárním kruhem

Teploty nad arktickou pevninou byly v období od října 2019 do září 2020 druhé nejvyšší přinejmenším od roku 1900. Šlo o sedmý rok v řadě, kdy teplotní anomálie překročila +1 °C oproti průměru 1981–2010. V devíti z posledních deseti let byla překročena stejná hranice. Jinými slovy: i roky bez absolutního maxima dnes v Arktidě vypadají jako někdejší extrémy.

Symbolem se stalo 20. června 2020, kdy sibiřský Verchojansk naměřil 38 °C. Světová meteorologická organizace hodnotu o rok a půl později oficiálně uznala jako rekord pro oblast na polárním kruhu nebo severně od něj. Ale důležitější než jedno číslo na teploměru byly souběžné dopady: v první polovině roku 2020 byly zimní a jarní teploty v sibiřské Arktidě o 3 až 5 °C nad normálem. Výsledek? Rekordně nízké červnové zasněžení v eurasijské Arktidě za celých 54 let družicového měření, velmi časná ztráta ledu v Laptěvově a Karském moři a bezprecedentní rozsah požárů v Jakutsku.

Pobřeží se drolí, oceán stoupá

Změny se neomezují na led a vzduch. Na 13 ze 14 sledovaných permafrostních pobřeží eroze od začátku 21. století zesílila. V Beaufortově moři narostla o 80 až 160 %. Mechanismus je přímočarý: méně mořského ledu u břehu znamená delší sezónu, kdy vlny narážejí na rozmrzající permafrost.

Arktický pevninský led přitom kolem roku 2020 zvyšoval hladinu světového oceánu tempem asi 1,1 milimetru ročně:

• Grónský ledový příkrov přispíval zhruba 0,7 mm/rok
• Ostatní arktické ledovce a ledové čepice přidávaly asi 0,4 mm/rok

Milimetr ročně nezní dramaticky. Jeho účinek se však kumuluje a tempo růstu se zrychluje. Grónský led má navíc obrovskou setrvačnost: i kdyby se oteplování zastavilo, ztráty by pokračovaly po staletí.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Otázka, zda mizící arktický led přímo ovlivňuje počasí ve středních šířkách, zůstává v klimatologii otevřená. Jedna studie spojuje úbytek ledu v Barentsově moři s vyššími sněhovými extrémy v Evropě, širší analýza trendů z roku 2023 ale jasný vztah mezi arktickým zesílením a velikostí evropských chladných extrémů nenašla. Arktida je spíš modulující faktor evropské cirkulace, ne její jediný vypínač.

Česká republika se přitom sama o sobě otepluje tempem asi 0,3 °C za desetiletí. Přibývá letních a tropických dnů, ubývá mrazových. Podle ČHMÚ je nárůst extrémů v Česku jednoznačně spojen s probíhající klimatickou změnou, bez ohledu na to, kolik z toho připadá přímo na Arktidu.

Nový normál, ne jednorázový kolaps

Arctic Report Card 2020 nepopisuje katastrofu jednoho roku. Popisuje patnáctiletý přechod do stavu, který autoři shrnuli třemi slovy: teplejší, méně zamrzlá a biologicky změněná Arktida. Existují i drobné světlé body: populace grónských velryb v pacifické Arktidě rostou díky vyšší produkci planktonu. Jenže stejná změna otevírá prostor kosatkám, lodnímu provozu a hluku. Systém nemá jen poražené; má i dočasné vítěze, kteří profitují z rozpadu starého pořádku.

IPCC mezitím posunul debatu od „jestli“ k „kdy“: Severní ledový oceán pravděpodobně zažije první září prakticky bez ledu ještě před rokem 2050, a to ve všech posuzovaných emisních scénářích. Mořský led je přitom podle panelu při zastavení oteplování v horizontu let až desetiletí obnovitelný. Grónský ledový příkrov takovou šanci nemá.

Zpráva z prosince 2020 je dnes pět a půl roku stará. Trendy, které zachytila, pokračují.

Článek Arktida se během několika desetiletí výrazně proměnila. Ubývá led a přibývá extrémních požárů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neprozkoumané teritorium

Mikroorganismy používají složky z průduchů jako zdroj energie a vytváří organickou hmotu stejně, jako rostliny a řasy využívají fotosyntézu. Větší organismy pak žijí v symbióze s těmito mikroby. Nicméně zatím se nikdo nepodíval na faunu tohoto typu na území Arktidy. Co tedy žije ve studených a hlubokých vodách, které leží 4 000 metrů pod věčným ledem? Jak to tam vlastně vypadá a funguje?

„Chtěli jsme vidět, jestli se tento ekosystém vyvinul v izolaci. Jestli se liší od ostatních míst a hydrotermálních komínů, nebo jestli jde o propojené struktury,“ říká Eva Ramirez-Llodra. Je mořskou bioložkou v Norském institutu vodního výzkumu (NIVA). Společně s týmem mezinárodních vědců podnikla výpravu právě do této lokality. Doufali, že najdou Auroru, vulkanické pole s komíny, které jsou známé jako „černí kuřáci“.

Předchozí výprava komíny našla

Badatelé mohli použít nový norský ledoborec, na kterém byli zástupci jedenácti mezinárodních organizací. Chemické rozbory vody už dříve odhalily, že se v severním regionu nachází komíny, hlavně u pohoří Gakkel. Němečtí vědci je hledali už v roce 2014 a po pěti týdnech se jim poštěstilo. „Přejeli přes jeden z nich a získali asi minutu záznamu. To jim dovolilo se příště vypravit prakticky na jistotu,“ uvedla Ramirez.

Nový tým teď místo navštívil znovu, přičemž plán byl jak natočit video, tak odebrat vzorky organismů žijících v hlubinách. Celou expedici vedla UiT (The Arctic University of Norway) a Eva Ramirez zde byla vedoucí. Bylo však těžké cokoli plánovat, protože práce byla ovlivněna aktuálními ledovými podmínkami. Arktické moře není klidná oblast. Led se láme, opět zamrzá, a to s různou tloušťkou. Dostat se na přesné místo tak bylo velmi náročné.

Konečně na správné pozici

Dne 3. října se konečně dostali na místo, kde předpokládali přítomnost vulkanického pole. „Když se konečně objevil první komín, všichni na plavidle vybuchli nadšením.“ Byl opravdu velký a výprava záhy našla ještě dva další. Jakmile se dostali blíž, viděli černý kouř vycházející ze zejícího podvodního kráteru. „Není to kouř, je to tekutina o teplotě asi 350 stupňů Celsia. A kamera do toho najela přímo, takže všechno zčernalo a nemohli jsme nic dělat.“

Obraz se naštěstí po pár minutách opět objevil a srovnal. Badatelé mohli tedy pokračovat a měli za sebou první blízké setkání s černým kuřákem. Komín byl obklopen minerálními poli, která zářila jako zlato. Nešlo však o zlato, ale siřičitan, který se v místě usazuje právě z černého „kouře“. Je však pravda, že tekutina nese stopy jak zlata, tak i stříbra. Kolem komínu byla celá hejna bílých organismů, které odrážely světlo kamery.

Zlatá pole a skleněné houby

Oblast obklopující Auroru byla pokryta silnou vrstvou zrnitého sedimentu. Kdekoli byl povrch dost silný na to, aby se na něm něco udrželo, byly bílé a strašidelné houby. Vedle dováděly krevety, sumýši a sasanky, občas kolem proplulo hejno ryb. Největší zastoupení tu ale měly skleněné houby. Jsou poměrně vzácné, mohou narůst až do velikosti 1 metru a dožívají se i několika staletí. Většinu jich tvoří oxid křemičitý, jen část je organická.

Oblast nepochybně vyžaduje další studie, nové výpravy a také další zachycený materiál. Ramier konstatovala, že se rozhodně bude účastnit příští expedice, aby odebrala vzorky, které jsou komínům blíž. „I když jsme měli na začátku nějaké problémy a neodebrali jsme bezprostřední vzorky, všichni se těší, až budou v práci pokračovat.“ První výprava do tohoto teritoria tak nepochybně přinesla své ovoce.

Která oblast pod vodou vám nejvíce učarovala a čím?

Zdroj: ScienceNorway

Článek 4 000 metrů pod povrchem arktického ledu: Vědci objevili zvláštní oblast se sopečnou činností se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malá hlava, dlouhý život

Podle Brynna Devina, oceánského biologa z Windsorské univerzity v Ontariu, je nejdéle žijícím druhem žralok malohlavý, jinak také grónský. Tento druh pročesává hlubiny oceánu v severním Atlantiku a u Arktidy. Nejde jen o nejdéle žijící žraloky, ale také nejspíš o nejstarší zvířata s páteří. Studie z roku 2016 odhadla, že průměrný věk ve skupině 28 žraloků malohlavých je 272 let, nejstaršímu z nich mohlo být 392, plus minus 120.

Tehdy to vedlo k dnes již vyvrácenému nedorozumění, že nejstarší žralok tohoto druhu je starý přes 500 let. Odhad věku se většinou provádí počítáním růstových kruhů ve vápníkové struktuře, jako jsou obratle, což je obdoba letokruhů u stromu. Problém nastává, když žraloci nerostou během života rovnoměrně nebo odhadnutelným tempem. Proto většinou dochází ještě ke srovnání tohoto údaje s dalšími důkazy, například pozorováním populace v průběhu času.

Nevhodné kostry hlubinných žraloků

V případě žraloků malohlavých vápníková metoda nefunguje, protože jejich kostry nezvápenatí dostatečně na tvorbu stabilních růstových prstenců. Navíc právě tito postrádají páteř vhodnou k dataci, která se běžně používá u ostatních druhů. I kdyby to ale fungovalo, letité pozorování nepřipadá v úvahu, protože takový žralok bez problémů přežije nejen samotného badatele, ale i jeho pravnoučata.

Místo toho se tedy vědci spolehli na klasickou radiokarbonovou metodu. Za tímto účelem odebrali tkáň z očních čoček, která se formuje při narození. Pak použili uhlíkové izotopy v samotných očích. Protože samotná metoda není moc přesná a není úplně jasné, jak se uhlík chová právě u žraloků, není určení stále příliš spolehlivé. Bohužel neexistuje vhodnější alternativa, takže stárnutí hlubinných žraloků je stále výzvou.

Záhada dlouhého dožití

Další oblastí, o které ví biologové zatím velmi málo, je samotný metabolismus žraloků malohlavých. Není tudíž jasné, co v jejich organismu jim dovoluje dožít se tak obrovského věku. Devine ale uvádí jednu věc, kterou víme poměrně jistě. Samičky tohoto druhu dosahují sexuální dospělosti až kolem 134. roku života. Pro srovnání nejstarší člověk na světě, Jeanne Calment, zemřela ve věku 122 let a přežila tak i svá vlastní vnoučata.

Žralok malohlavý narozený ve stejný den jako ona by stále čekal na svou žraločí pubertu, zatímco ona umírala. Tito žraloci byli v minulosti severskými národy hojně loveni kvůli játrům bohatým na olej. Jen na počátku 20. století bylo u pobřeží Grónska každý rok uloveno přes 30 000 jedinců. Trend výrazně klesl po roce 1960 a počátkem 21. století už se většinou jedná jen o „bycatch“. Tedy situaci, kdy se žralok dostane do sítě určené pro lov jiného druhu.

Jaká další věkovitá zvířata vás napadají?

Zdroj: LiveScience

Článek Kolik je nejstaršímu žralokovi na planetě? Ne nadarmo se těmto fascinujícím zvířatům přezdívá živoucí fosílie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zmenšování a scvrkávání na všech frontách

Roku 2007, jen rok po první zprávě o stavu Arktidy, se letní mořský led dostal rekordně nízko a pokrýval oblasti menší o 1,6 milionu kilometrů čtverečných oproti stavu z předchozího roku. Jen o pět let později byl o dalších 18 % menší. Roku 2020 nedosáhl mořský led rekordu, ačkoli k němu nebylo daleko – byl na tom skoro nejhůře za posledních 42 let. Transformace Arktidy na teplejší, méně zmrzlý a biologicky odlišný region je naprosto zřetelná.

A tato změna probíhá mnohem rychleji, než se vědci kdy domnívali, když začali o stavu Arktidy průběžně podávat zprávy, tedy od roku 2006. Průměrná roční teplota roste dvakrát až třikrát rychleji než u zbytku planety. Za posledních 20 let se Arktida ohřívá tempem 0,77 stupně Celsia za dekádu, zatímco zbytek planety postupuje tempem 0,29 stupně Celsia za desetiletí. Technický pokrok dovolil větší náhled do problematiky klimatického dopadu.

Velrybám se daří lépe, důvod k jásání ale není

Pozorování Akrtidy ukazuje vědcům korelace a spojitosti různých aspektů globálních klimatických změn. Změny odhalily také několik pozitiv, jako je obnova populace grónských velryb, které byly během 20. století loveny až na hranici vyhynutí. Jak vědci upozorňují, rozhodně to neznamená, že je tento druh velryby mimo nebezpečí. Rozvoj jejich populace je umožněn částečně i díky zvedání teploty moře, což s sebou přináší více potenciální potravy.

Nenechme se ale zmást, toto je prakticky jediné pozitivum plynoucí ze zmíněného oteplování. Jak se objevují nové metody měření a čím více informací vědci získávají, tím se stále zřetelněji rýsuje varovný vykřičník. Postupně tak odkrýváme další a další dopady klimatických změn. Ačkoli se tedy velrybám nyní daří, v budoucnu mohou být opět ohroženy. A s nimi celé ekosystémy.

Zdroj: ScienceNews

Článek Během uplynulých 15 let se Arktida dramaticky změnila. Toto je výsledek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mizející Arktida

Jackie Richter-Menge, vědec z univerzity na Aljašce, přinesl na setkání Americké geofyzikální unie nové a odstrašující poznatky. Například v loňském roce byla za severním polárním kruhem naměřena nejvyšší teplota v historii, tedy 38 °C a led v Beringově moři se zmenšil na největší minimum za 5500 let. Každopádně za největší a nejdiskutovanější problém je označována neustále se zvětšující teplota Arktidy.

Již v roce 2007 dosáhla vrstva ledu svého minima, které činilo 1,6 milionu čtverečních kilometrů. O pět let později bylo číslo ještě 18 procent nižší a varovalo nás před možnou katastrofou. V roce 2020 naštěstí hodnota ledu „rekordy“ netrhala, přesto se jednalo o jeden z nejhorších výsledků v historii měření.

Velrybám oteplování vyhovuje

Vědce alespoň může těšit fakt, že za posledních patnáct let proběhlo výrazné zlepšení v technice měření. To je nyní provázeno skrze satelit, který provádí gravitační měření v ledu a zjišťuje jeho změny. Stejně tak pozorování umožnuje sledovat život domorodých obyvatel Arktidy a my tak máme možnost nahlédnout do jejich způsobu života.

Za jediný opravdový pozitivní dopad oteplování Arktidy je považován nárůst počtu velryb. Ty byly v Čukotském, Ochozském nebo Beringově moři loveny po tisících a už to vypadalo, že jejich populace klesne až k nule. Oteplování ale přineslo možnost jejich lepšího pohybu a zároveň i zvýšilo přítomnost planktonu a krilu v mořích. Nenechme se však dobrou zprávou zmást. Je potřeba neustále bojovat proti změně klimatu na Antarktidě, protože nikde na světě není zaznamenán takový nárůst průměrné denní teploty.

Zdroj: Livescience

Článek Přírodní klima změnilo Arktidu k nepoznání, vědci bijí na poplach se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.