Historici upravili původní příběh o dobytí města

Podle starších historických pramenů je hlavní podíl na vítězství nad Aztéckou říší připisovaný Španělům. Ti podle nich 13. srpna 1521 dobyli hlavní město říše, Tenochtitlán (dnešní Mexico City), čímž předznamenali její rozpad. Ovšem s loňským pětistým výročím od pádu Aztécké říše se historici znovu ponořili do četby dávno založených zdrojů a zjistili, že historie probíhala trochu jinak. Španělé by sami Tenochtitlán totiž nikdy nedobyli.

Heroický příběh o tom, jak se Hernán Cortés vylodil jen s několika sty španělskými vojáky v Mexickém zálivu u města Veracruz a s pomocí zrady přemohl mnohem početnější aztéckou armádu, dostal při novém přezkoumání trhliny. Archeolog David Carballo vysvětlil proč. Sami o sobě byli Španělé jen málo schopní jakéhokoliv dobývání, klíčoví pro ně byli spojenci (Tlaxcaltékové a Acolhuové – obyvatelé Texcoca), kteří hledali příležitost, jak ukončit aztéckou nadvládu.  

Pád Tenochtitlánu jako začátek španělské invaze

Zániku Aztécké říše předcházely dva roky plánování a vyjednávání se spojenci. Když se Hernán Cortés vylodil 22. dubna 1519 u Veracruzu, dostal se téměř okamžitě do střetu s domorodými Mayi. Boje nakonec vyústily v příměří a Mayové Cortésovi darovali kromě jiného otrokyni Malintzin. Žena uměla mluvit aztéckým jazykem a některými mayskými jazyky a sehrála důležitou roli v pozdějších událostech. Ke conquistadorovi se přidal také Geronimo de Aguilar, františkánský mnich, jenž v oblasti před lety ztroskotal a upadl do mayského zajetí.

Geronimo posloužil Cortésovi coby tlumočník. Poté, co se mohl Cortés bez obav vylodit, potopil své lodě, aby někteří z jeho mužů neutekli zpět na Kubu a nepředali zprávu o jeho úmyslech guvernéru Velázquezovi. Poté nechal Malintzin a Geronima vyjednávat s domorodými kmeny. Rychle si získal náklonnost Totonaků, kteří se proti aztécké nadvládě vzbouřili, a o něco později přesvědčil ke spojenectví i Tlaxcaltéky. Na otázku, proč domorodci Španělům pomáhali, historici rovněž odpověděli.

Klíčová role spojenců a pravých neštovic

Domorodci chápali válku odlišně – podrobené kmeny byly „pouze“ povinny platit daně, avšak nepřišly o svoji suverenitu. Se silnými spojenci mohl Cortés začít realizovat svůj plán na dobytí Aztécké říše. Z nejasných důvodů pozval aztécký vůdce Moctezuma II. Španěly do Tenochtitlánu, kde je dlouhých 8 měsíců hostil. Poté, v roce 1520, jimi byl unesen a vězněn. V době, kdy byl v zajetí, se Cortés musel postavit vojsku vyslanému Velázquezem, které porazil. Po svém návratu do Tenochtitlánu zmasakroval aztéckou šlechtu, což vedlo k mohutnému povstání.

Španělé společně s Tlaxcaltéky z města utekli, avšak při útěku utrpěli velké ztráty (mnoho lidí se utopilo v jezeře Texcoco). Brzy se rovněž museli postavit druhé Velázquezově armádě, nad níž ale opět zvítězili. Vojáci do oblasti nicméně zanesli pravé neštovice, které se rychle rozšířily. Později se ukázalo, že nemoc byla jedním z důvodů Cortésova konečného vítězství nad Aztéky 13. 8. 1521. Hlavním důvodem však byla uzavřená spojenectví. Bez podpory Tlaxcaltéků a Acolhuů z Texcoca, kteří mu umožnili vstup na jezero, by Tenochtitlán nikdy nedobyl.

Co si myslíte o pádu Aztécké říše?

Zdroj: LiveScience

Článek Španělé své vítězství nad Aztéky zveličují. Podle historiků probíhala bitva u Tenochtitlánu jinak, než jak se chlubí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pod hladinou je významný přístav i osada z doby kamenné

Objev pozůstatků dávné lidské civilizace je vždy velkou událostí. V dané lokalitě probíhají dlouhodobé průzkumy, které mají za cíl zdokumentovat bohatství, jež současné společnosti zanechaly ty minulé. Dosud nejstarší potopenou a prozkoumanou osadou je Atlit-Yam v Izraeli. Osada pochází z období neolitu a je přibližně 8 000 let stará. Jelikož se nachází pouhých 8 metrů pod mořskou hladinou, mořští geoarcheologové ji byli schopni dobře prozkoumat.

V troskách pravěkého osídlení nalezli kamenné domy, ohniště, nástroje, zvířecí pozůstatky, ale i hroby či rituální místo, které se podobá známému Stonehenge. V hrobech poté objevili ostatky deseti lidí, z nichž dva (pravděpodobně matka s dítětem) vykazovali genetické známky nákazy tuberkulózou, čímž se stali prvními lidmi, kteří na tuto nemoc prokazatelně zemřeli. Neméně zajímavé je i zatopené město Herakleiton (jinak Thonis), jež se nacházelo v Egyptě.

Objeveno bylo teprve v roce 2000, a sice týmem mořských archeologů z Institut Européen D’Archéologie Sous-Marine. Herakleiton býval nejdůležitějším egyptským přístavem, o čemž svědčí i desítky nalezených potopených lodí a stovky kotev. V troskách města byly rovněž objeveny šperky či sochy. Přesný důvod zatopení přístavu není dosud jasný, ovšem odborníci se domnívají, že za ním stojí nestabilní podloží, které se vlivem přírodních jevů (záplavy, zemětřesení) sesunulo do moře, čímž s sebou stáhlo i budovy.

Částečně zatopené město leží i v Itálii a nese jméno Baiae (podle kormidelníka Odysseovy lodi z Homérova eposu Odyssea, který je údajně pohřbený v jeho blízkosti). Doby největší slávy dosahovalo v období let 100 př. n. l. až 500 n. l. Dolní část města se potopila následkem sopečné činnosti, která způsobila pokles části pevniny. V současné době je zatopená část města předmětem rozsáhlého 3D průzkumu, který má návštěvníkům umožnit spatřit bohatství, v němž kdysi místní lidé žili.

Zatopené Pavlopetri na seznamu světového dědictví UNESCO

Odhlédnete-li od osady Atlit-Yam, stane se nejstarším známým zatopeným městem řecké Pavlopetri. Toto město je staré asi 5 000 let a pochází z doby mykénské kultury (čili časově spadá do doby bronzové). V roce 1967 ho objevil mořský geoarcheolog Nicholas Flemming, který působí v Institutu oceánografie na Southamptonské univerzitě. Z Pavlopetri se dochovaly zejména ulice a budovy, ale nalezeny byly rovněž náhrobky.

Protože se první práce v 60. letech minulého století městu věnovaly jen vágně, v roce 2000 bylo prozkoumáno znovu. V rámci druhého „kola“ zkoumání se prací ujal tzv. Pavlopetri Underwater Archaeology Project. Rozsáhlé průzkumy a množství zjištěných informací následně vedly k tomu, že tato lokalita byla v roce 2016 zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO. Stalo se tak mj. i kvůli vyšší míře ochrany proti poničení loděmi, kotvami, znečištěním a probíhající výstavbou.

Jak si představujete bájnou Atlantidu?

Zdroj: LiveScience

Článek Zatopená prastará města dlouhodobě přitahují pozornost. Tato 4 sice nejsou tak známá jako Atlantida, zato jsou 100% skutečná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kronika versus antropologie

Takhle popsal císaře florentský kronikář Mateo Villani, jenže popis je třeba trochu upravit podle pozdějších antropologických analýz. Před 600. výročím narození panovníka provedl profesor Emanuel Vlček několik rozborů, hlavně císařovy velmi zachovalé kostry. Podle tohoto nálezu byl Karel IV. mužem atletické postavy se silnými kostmi. Postavu formovalo časté cvičení a jízda na koni. Měřil asi 173 centimetrů, výška byla znatelně ovlivněná hrbením.

Trpěl kyfózou v hrudní části a také skoliózou. Jako mladý muž byl velmi aktivní, nikdy nevynechal možnost duelu nebo rytířského klání. Pravidelně takto bojoval pod různými jmény i erby, jako v roce 1347 v Rothenburgu. Při společenských příležitostech se oblékal velmi výstředně, takže nepochybně působil na místní dámy během bálů. Tento jeho zvyk se dokonce dostal k papeži Klementovi VI., který císaře pokáral a připomněl mu chování majestátu.

Četná stará zranění

Průzkum císařovy kostry odhaluje i četná nezhojená zranění, z nichž nejhorší bylo to na páteři. Po tvrdém zásahu kopím do krku spadl z koně v plném brnění, zlomil si čelist a zranil několik obratlů. Následky byly jasně patrné i poté, co se plně zotavil. Proto není panovník nikdy vyobrazen celý, jen jeho idealizovaná podoba. V pozdějších letech trpěl císař dnou, která ho omezovala hlavně roku 1378 po cestě do Francie.

Část cesty strávil ve svém kočáře, jindy byl usazen v nosítku neseném dvěma mulami. V paláci francouzského krále ho nosili v křesle, případně se na schodech opíral o něčí ruku, pokud chtěl vidět svaté relikvie v kapli. Bez ohledu na bolest vjel však do Paříže na koni po boku krále Francie. Postup nemoci byl také urychlen stravou, protože na stole císaře bylo vždy víno a pečená zvěřina. Dna vysvětluje také založení Karlových varů, protože prameny mu velmi pomáhaly. Vybavíte si nějaké další zajímavosti o císaři Karlu IV.?  

Zdroj:

VLČEK, Emanuel. Fyzická charakteristika osobnosti Karla IV. Praha: Univerzita Karlova, 1998.

VLČEK, Emanuel. Fyzické osobnosti českých panovníků. Vol. 2. Čeští králové. Atlas kosterních pozůstatků českých králů přemyslovské a lucemburské dynastie s podrobným komentářem a historickými poznámkami. Praha: Vesmír, 1999.

VLČEK, Emanuel. Pádem vzhůru. Úraz Karla IV. ohrožující jeho život. Vesmír 77 (1998), No. 4, pp. 218-223

Článek Jak ve skutečnosti vypadal Karel IV.? Svou postavou vzbuzoval v každém respekt, u některých přímo husí kůži se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaká je skutečná tvář Pána?

Před několika lety spojili síly archeologové z Izraele a vědci z Anglie, aby poskytli odpověď na to, jak Kristus skutečně vypadal. Použili techniky forenzní antropologie a rekonstruovali jeho tvář. Respektive tvář člověka, který žil v době odpovídající našim předpokladům o existenci Ježíše. Podle bývalého lékařského umělce Richarda Neave je výsledek přesný v tom ohledu, že ho lze dosáhnout pomocí dat, která máme k dispozici.

Vědci zohlednili faktory jako sociální struktury, osídlení i způsob stravy v prvním století po Kristu na území Judeje. Neave a jeho tým zrentgenovali tři semitské lebky z té doby a s použitím výpočetní tomografie vytvořili jejich „plátky“. Z nich pak podle dalších údajů mohli složit novou lebku včetně svalů a kůže. Následně vytvořili digitální 3D rekonstrukci tváře včetně predikce nosu, očí, rtů, očních víček a samozřejmě vlasů.

Poměrně dost se liší

Pro dosažení co největší přesnosti studoval tým dále nákresy z vykopávek, které berou v úvahu židovskou tradici, a také úryvky z Bible. Podobným způsobem byly dříve rekonstruovány tváře krále Midase a krále Filipa II. Makedonského, otce Alexandra Velikého. Výsledek se poměrně radikálně liší od obrazu, který jsme přijali jako Kristovu tvář a který se stal církevní ikonou. Boží syn má tmavší pleť, oříškové oči a široké lícní kosti.

Jeho vlasy jsou kratší a kudrnaté a má husté vousy, které byly typické pro Židy v Galilei na Středním východě. Neave podotýká, že jde jen o portrét normálního dospělého muže žijícího ve stejném čase a prostředí, v jakém žil Ježíš. Ovšem profesor antropologie z univerzity v Kalifornii podotkl, že „toto je pravděpodobně mnohem blíže pravdě než práce mnoha velkých mistrů“. Pravou podobu Krista nejspíš nezjistíme nikdy, ovšem ikony jsou v první řadě umělecký záměr.

Zdroj: BeyondBlindFold

Článek Forenzní antropolog rekonstruoval pravou tvář Ježíše Krista. Konečně se s ním můžete setkat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.