Vlčí jámy ukazují, jak důlní propadliny vytvářejí vlastní chladné mikroklima. Sníh se tu drží i v létě

Na úbočí Blatenského vrchu u Horní Blatné leží dvě propadliny po těžbě cínu, v nichž se led a zbytky sněhu udržují i mimo zimní měsíce. Za vším stojí geometrie prostoru, ne nadmořská výška.

Foto: Lubor Ferenc - licence CC BY-SA 4.0

Představte si úzkou skalní průrvu, na jejímž dně v červenci bělá námraza. Žádný ledovec, žádná jeskyně hluboko pod zemí, jen asi dvacet metrů hluboký zářez do svahu, který před pěti sty lety vyhloubili horníci. Vlčí jámy a především sousední Ledová jáma jsou pozůstatkem po dolech Wolfgang a Jiří, kde se od 16. století dobýval cín. Když se stropy starých dobývek propadly, zůstaly v krajině dvě protáhlé jizvy. A právě ty si časem vytvořily vlastní klima.

Dva zářezy, dva světy

Vlčí jáma je širší a otevřenější, asi 120 metrů dlouhá, kolem 20 až 25 metrů hluboká a místy až 15 metrů široká. Vzduch se v ní celkem volně promíchává s okolím, takže letní teploty sem pronikají bez větších překážek. Ledová jáma, ležící o kus výše po svahu, je jiná disciplína. Je výrazně užší, a právě proto v ní podle Památkového katalogu panuje „velmi nepatrný oběh vzduchu“. Výsledek: zatímco ve Vlčí jámě je v létě chladno, v Ledové jámě bývá vidět led. Není to otázka názvu. Je to otázka geometrie.

Chladová past na otevřeném svahu

Fyzikální princip, který tu funguje, odborná literatura označuje jako chladovou past. V zimě studený vzduch, těžší než teplý, klesá do propadliny a usazuje se u dna. Prochlazuje stěny, sutě i případný navátý sníh. Úzký profil Ledové jámy brání tomu, aby se v létě vzduch uvnitř vyměnil za teplejší venkovní. Hornina, která celou zimu chladla, se ohřívá jen pomalu vedením tepla. A pokud na dně zůstává led, spotřebovává při tání energii z okolí a drží teplotu poblíž nuly.

Stejný mechanismus funguje v ledových jeskyních, třeba v Ledové jeskyni Naděje v Lužických horách, kde AOPK popisuje zimní proudění studeného vzduchu a celoroční podlahový led. Rozdíl je v tom, že Naděje je přirozená puklinová jeskyně. Ledová jáma u Horní Blatné je dílem člověka, a přesto v ní příroda spustila totožný proces. Intenzita jevu mezi roky kolísá podle průběhu zimy a jara, ale dlouhodobě se tu led drží i v letních měsících.

Hornická krajina, ne izolovaná kuriozita

Blatenský vrch nebyl jeden důl. Byl to celý průmyslový revír. Na jeho úpatí leží Kozí sejpy, rozsáhlé haldy po rýžování cínovce ze svahových sedimentů, kde mocnost zvětralin místy dosahovala osmi metrů. Těžba ve Vlčích jámách pokračovala do roku 1817 a pak s přestávkami v režii rakouského státu až do roku 1837. Po vyrubání ložisek téměř k povrchu a zřícení stropů vznikly dnešní propadliny.

Celá oblast spadá pod komponentu Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná v rámci sériové památky Krušnohoří/Erzgebirge, zapsané na seznam UNESCO 6. července 2019. Vlčí jámy samotné jsou přírodní památkou chráněnou od roku 1975. V Krušných horách přitom existují i další srovnatelně zachované povrchové dobývky: Červená jáma v Hřebečné měří přes 230 metrů, soustava jam dolu Suzanna v Bludné dosahuje souhrnné délky téměř 400 metrů. Žádná z nich ale nemá tak výrazné mikroklima.

Jak se tam dostat

Výchozím bodem je náměstí sv. Vavřince v Horní Blatné, odkud vede naučná stezka se sedmi zastaveními v délce zhruba čtyř až pěti kilometrů. Parkovat lze na náměstí nebo u Zitiny rozhledny, od které je Ledová jáma vzdálená asi 200 metrů. Vlakem se dá dojet přímo do stanice Horní Blatná. Stezka je přístupná pouze pěšky, a do samotných propadlin se nevstupuje. Hloubka přes dvacet metrů, nestabilní sutě a staré důlní prostory ve stěnách k tomu dávají dobrý důvod. Držte se značené trasy.

Před pěti staletími tu horníci sekali do skály kvůli cínu. Dnes po nich zůstaly dvě průrvy, v nichž se v červenci drží led. Hlučná těžba odešla, a na jejím místě vzniklo jedno z nejtišších a nejchladnějších zákoutí českých hor.