V Soosu to i v létě bublá jako na Islandu. Rezervaci vytvořily zbytky slaného jezera

Šest kilometrů od Františkových Lázní syčí z bahna plyn, praskají solné krusty a krajina připomíná severský vulkanismus. Jenže voda v kráterech nemá ani 20 °C.

Zdroj fotografie: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když se řekne „bublající krajina“, většina lidí si vybaví islandské gejzíry nebo parní gejzíry v Yellowstonu. Soos nic z toho nenabízí, a přesto dokáže zmást i zkušeného cestovatele. Bílé a žluté výkvěty minerálních solí, sirný zápach nesený větrem, měsíční terén rozbrázděný erozí a desítky malých kráterů, ve kterých nepřetržitě bublá voda. Jenže tady nejde o geotermální horko. Bubliny obstarává oxid uhličitý, který stoupá z hlubin podél zlomových linií Chebské pánve, pozůstatek třetihorního vulkanismu, který už dávno vyhasl, ale stále dýchá.

Studené bublání z hlubin

Klíčem k pochopení Soosu je slovo mofeta. Tak se označuje místo, kde na povrch proniká téměř čistý CO₂, buď suchou puklinou, nebo skrze vodu a bahno. V Soosu jich najdete desítky. Plyn pochází z hlubších partií zemské kůry a stoupá podél poruchových linií, které protkávají celou západočeskou seismovulkanickou oblast. Když cestou narazí na podzemní vodu, vznikají kyselky a minerální prameny; těch je v rezervaci kolem dvou set. Když vychází sám, vytváří suché mofety nebo bahenní kráterky, v nichž to nepřetržitě klokotá.

Vizuální podobnost s Islandem nebo Yellowstonem tedy sedí: syčení, bublání, zápach síry, pustý terén bez vegetace. Měřítkově je ale srovnání absurdní. Yellowstone eviduje přes 10 000 hydrotermálních jevů a více než 500 gejzírů s teplotami vysoko nad bodem varu. Soos je studený. Teplota vody v mofetách nepřekračuje 20 °C. Žádný gejzír, žádná pára, žádné horké bahno. Síla téhle lokality je jinde, v tom, že ukazuje doznívající vulkanismus v komorní, srozumitelné podobě, jakou jinde v Evropě prakticky nenajdete.

Co zbylo po slaném jezeře

Na začátku holocénu vyplňovala zdejší bezodtokou pánev mělká hladina slané minerální vody. V takovém prostředí prosperovaly řasy a rozsivky, mikroskopické organismy s křemitými schránkami. Ty se po tisíciletí ukládaly na dně a vytvořily mocnou vrstvu křemeliny, v jižní části pánve přesahující šest metrů. Geologové mluví o křemelinovém štítu, a právě ten dnes tvoří charakteristický bělošedý povrch, po kterém vedou návštěvnické chodníky.

Jezero nevyschlo naráz. Postupně se zanášelo sedimenty, rašelinou a dalšími organickými vrstvami, až se proměnilo v mozaiku mokřadů, slatinišť, tůní a obnažené křemeliny pokryté vysráženými solemi. Česká geologická služba vede Soos jako lokalitu mezinárodního významu a odborné materiály ho shodně označují za evropskou raritu; kombinace aktivních mofet, minerálních pramenů, diatomitového štítu a slanomilné vegetace na jednom místě nemá v Evropě známou obdobu.

Národní přírodní rezervace od roku 1964

Ochranný status získal Soos 7. listopadu 1964. Dnes zabírá přes 220 hektarů; v evidenci AOPK ČR je uvedena rozloha 268 ha, starší turistické materiály a muzeum stále pracují s číslem 221 ha. Veřejnosti je přístupná jen část území: dřevěný chodník naučné stezky, muzeum s expozicí Dějiny Země, geologický park a záchranná stanice pro zraněné živočichy. Sestupovat ze stezky je zakázáno, a má to dobrý důvod. CO₂ je těžší než vzduch, v prohlubních se hromadí a pro drobné živočichy i nepozorného člověka v předklonu může být nebezpečný.

Prakticky: jak a kdy na Soos v létě 2026

	Léto (červen–září)	Jaro/podzim	Zima
Otevřeno	denně 9:00–18:00	denně 9:00–17:00 (březen–květen, říjen–listopad)	1.–15. 12. pá–ne 9:00–16:00; od 16. 12. jen stezka
Délka návštěvy	cca 90 minut	cca 90 minut	individuální
Zimní vstupné (jen stezka)	—	—	70 Kč samoobslužně

Areál je bezbariérový a zvládnutelný pro rodiny s dětmi i méně zdatné turisty. Z Františkových Lázní se sem dostanete pěšky nebo na kole za necelou hodinu přes Nový Drahov, případně vlakem na zastávku Nový Drahov; naučná stezka začíná asi 200 metrů od kolejí.

Kdo chce z výletu vytěžit celý den, může pokračovat na Muzejní úzkorozchodnou dráhu Kateřina přímo u areálu nebo na hrad Vildštejn ve Skalné s prohlídkovým okruhem otevřeným denně do 17:00.

Proč stojí za cestu

Soos není česká náhražka Islandu. Je to samostatný geologický fenomén, který sdílí s vulkanickými oblastmi světa jeden princip: Země pod povrchem žije, i když sopky dávno utichly. Rozdíl je v měřítku, a právě ta komornost je na Soosu cenná. Na ploše, kterou obejdete za hodinu a půl, vidíte totéž, co jinde zabírá stovky kilometrů čtverečních.

Bublání neustane ani v srpnovém vedru, ani v lednovém mrazu. Hlubinný CO₂ nezná sezóny, a to je na celém příběhu možná to nejpůsobivější.