Kocour v domově důchodců předpověděl 25 úmrtí. Veterináři vysvětlují, jakou molekulu před smrtí cítí kočičí nos, ale lidský ne

Kocour Oscar z amerického domova Steere House si opakovaně lehal k umírajícím. Geriatr David Dosa v lékařském časopise popsal víc než 25 takových případů.

Zdroj fotografie: Picryl

Na třetím patře zařízení Steere House v Providence byla jednotka pro pacienty s pokročilou demencí, Alzheimerovou či Parkinsonovou nemocí. Mezi lůžky se tu procházel šedobílý kocour, kterého personál adoptoval jako koťátko. Sestry si postupně všimly zvláštního vzorce. Oscar nahlédl do pokoje, očichal pacienta a většinou odkráčel. Občas ale vyskočil na postel, dvakrát se otočil, stočil se vedle nemocného a zůstal. V takových chvílích dotyčnému zbývalo jen několik hodin. Geriatr David Dosa z Brownovy univerzity tento vzorec v roce 2007 zachytil v textu pro New England Journal of Medicine a z nenápadného domácího mazlíčka se přes noc stala světová senzace.

Ranní obchůzka po pokojích: jak Oscar vybíral lůžka

Dosův článek nese název „Den v životě kocoura Oscara“ a líčí jeho běžnou směnu očima samotného zvířete. Kocour vyrazí na vlastní vizitu, zastaví se u pacientky, která se pohybuje a spí neklidně, a jde dál. U jiného lůžka se zdrží déle. Přičichne, zaváhá, nakonec si lehne, přede a z pokoje se nehne.

Ošetřovatelé časem začali jeho chování brát vážně. Podle dobové zprávy agentury AP, kterou převzala CBS News, personál po zhruba pětadvaceti pozorovaných případech začal telefonovat příbuzným, jakmile se Oscar u někoho uvelebil. Smrt pak obvykle přišla do čtyř hodin. Když ho rodina do pokoje nepustila, kocour přecházel za dveřmi a mňoukal.

Zajímavé je, jak málo se Oscar choval jako typický domácí mazel. Návštěvníky ani obyvatele, kteří byli v dobré kondici, podle zaměstnanců příliš nevyhledával. Spíš působil rezervovaně. Jeho přítulnost se probouzela teprve u lůžek, kde se život chýlil ke konci.

Většina rodin byla za upozornění vděčná. Dosa popisoval, že příbuzní oceňovali, když jejich blízký v posledních chvílích nebyl sám. Agentura Reuters později doplnila, že se Oscar objevil i v několika smutečních oznámeních jako ten, kdo umírajícímu dodával klid. Místní hospicová organizace mu dokonce udělila ocenění za soucitnou péči.

Od pětadvaceti k padesáti: jak rostla čísla kolem slavného kocoura

Původní publikace v New England Journal of Medicine mluví o tom, že Oscar „předsedal“ více než pětadvaceti úmrtím. Personál jeho přítomnost vnímal jako téměř spolehlivé znamení, že se blíží konec. Text vyšel v rubrice Perspective, tedy jako klinická esej. Dosa v něm vyprávěl, co na oddělení viděl, a nic nevydával za výsledek laboratorního pokusu.

O tři roky později Dosa vydal o Oscarovi knihu a Reuters při té příležitosti uváděl už přibližně padesát trefných „předpovědí“. Lékař přitom zdůrazňoval, že pro kocourovy schopnosti chybí vědecké vysvětlení. Případy si zaznamenával spíš jako pozorovatel než jako vědec.

Internet si pak vzal svou daň. Na sociálních sítích a v pozdějších popularizačních článcích kolují i údaje o stovce a více zesnulých, u nichž měl Oscar asistovat. Pro taková čísla ovšem chybí primární doklad. Spolehlivě podložené jsou dva milníky: víc než pětadvacet případů z roku 2007 a zhruba padesát z roku 2010.

Případ zaujal i medicínu na konci života. Lékař Piotr Szawarski ho v roce 2016 použil v Journal of the Intensive Care Society jako vstupní bránu k těžké otázce, jak přesně dokážou lékaři odhadnout, kdy pacient zemře, a jak tuto nejistotu sdělovat rodinám. Kocour se tak mimoděk stal učebnicovým příkladem.

Kočičí nos proti lidskému: teorie o pachu umírání

Nejčastěji zmiňované vysvětlení míří k čichu. Margie Scherk, tehdejší prezidentka Americké asociace veterinářů specializovaných na kočky, považovala pachovou hypotézu za docela představitelnou. Kočky podle ní vnímají věci, které lidé nezachytí. Australská veterinářka a behavioristka Kirstie Seksel uvažovala podobně a k pachům přidala ketony, feromony, změny dechu i řeč těla.

Biologie jim dává prostor. Podle veterinární sítě VCA mají kočky přibližně 45 až 80 milionů pachových receptorů, některé odhady jdou až k 200 milionům. Člověk si vystačí zhruba s pěti miliony. Kočky navíc disponují Jacobsonovým orgánem, který na patře zachycuje chemické signály, jež lidé vůbec nerozeznají. Pokud se tělo umírajícího proměňuje i chemicky, kocour by tu změnu teoreticky mohl ucítit dřív než sestra u postele.

Věda o pachu smrti mezitím pokročila. Přehledová práce z roku 2023 v časopise Frontiers in Microbiology shrnuje, že z těla se uvolňuje celá směs těkavých organických látek: sirné sloučeniny jako dimethyldisulfid a dimethyltrisulfid, ketony, aldehydy, alkoholy, estery, indol, skatol a známá dvojice kadaverin a putrescin. Studie z International Journal of Legal Medicine z roku 2024 ovšem ukazuje, jak pestrá je tahle chemická stopa. Mění se s prostředím, časem i stavem těla, takže vyčlenit jedinou klíčovou látku je mimořádně obtížné.

Pro srovnání stojí za zmínku výzkum psů a krys, které po výcviku dokážou rozpoznat pachové stopy rakoviny nebo infekcí. Systematický přehled z roku 2022 jejich potenciál potvrzuje, zároveň však upozorňuje na kolísavé výsledky a potřebu přísné metodiky.

Ticho, teplo a rutina personálu: druhá stopa

Konkurenční vysvětlení se obejde bez tajemných molekul. Umírající pacienti bývají nehybní a v jejich pokojích panuje klid. Kočka, která vyhledává ticho a teplé místo, se k nim tedy může stáčet zcela přirozeně. Nicholas Dodman z veterinární fakulty Tuftsovy univerzity upozornil, že by se muselo pečlivě zapisovat, kde všude Oscar pobývá. Jako přízemnější možnost zmínil třeba vyhřívané podložky, které se u ležících nemocných často používají.

Další verze počítá s naučenou souvislostí. Když se stav pacienta zhoršuje, do pokoje chodí častěji sestry, přicházejí příbuzní, mění se zvuky i pohyby. Chytré zvíře si takové signály dokáže spojit a reagovat na ně. Časopis Smithsonian k tomu připomněl, že se v zařízení míchá spousta rušivých pachů a že nikdo systematicky nezaznamenával všechny Oscarovy návštěvy včetně těch, po nichž pacient žil dál.

Podle nás mají obě teorie své opodstatnění a navzájem se nevylučují. Pach je biologicky možný, ticho a nehybnost jsou jednodušší vysvětlení. Kocour mohl reagovat na kombinaci obojího.

Kočky v českých domovech pro seniory: útěcha místo věštby

V Česku se zvířata v zařízeních pro seniory objevují čím dál častěji. Ostravský Domov Sluníčko v únoru 2026 popsal pravidelné měsíční návštěvy mainských mývalích koček. Domov Čenkov uvádí terapeutické kočky, morčata, králíky i canisterapii. Český rozhlas Ostrava už v roce 2019 informoval o felinoterapii v krnovském domově, kde kočka pomáhá seniorům rozpovídat se a probouzí v nich aktivitu.

Pravidla jsou přísná. Metodika Ministerstva zdravotnictví k zooterapii vyžaduje souhlasy, spolupráci s personálem, lékařské posouzení vhodnosti kontaktu a hygienická opatření. Smyslem takových návštěv je psychická podpora a kontakt.

Rodinám, které zahlédnou kočku u lůžka svého blízkého, se vyplatí zachovat klid. Zvíře může jednoduše vyhledávat teplo, známou vůni nebo tichou místnost. Při obavách je namístě zeptat se sestry či lékaře na aktuální stav pacienta. Oscarův příběh má největší sílu tam, kde ukazuje, že zvíře dokáže upozornit na křehkou chvíli a zároveň nabídnout společnost člověku, který odchází.