Ležela 150 let ve sbírkách Národního muzea jako řasa. Při stěhování do Počernic ji botanik poznal: Česko má nejstarší cévnatou rostlinu na Zemi

Zkamenělina, kterou Joachim Barrande vytáhl z loděnického vápence kolem roku 1850, ležela v bedně Národního muzea jako bezvýznamná řasa, než ji stěhování do bývalého cirkusového areálu v Horních Počernicích vrátilo do rukou vědců a odhalilo 432 milionů let starý rekord.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Příběh začíná v polovině devatenáctého století na Špičatém vrchu u Loděnice, necelou hodinu jízdy od Prahy. Francouzský paleontolog Barrande tam systematicky prokopával silurské vrstvy Barrandienu a sbíral stovky fosilií: trilobity, graptolity, ramenonožce. Mezi nimi i nenápadný otisk větvené osy, který zapsal jako „Fucoides“, tedy fosilní řasu neurčitého zařazení. Exemplář putoval do sbírek Národního muzea, kde zapadl mezi tisíce dalších exponátů. Nikdo neměl důvod ho vytahovat. Trilobiti byli atraktivnější, metody jiné, otázky jiné. A tak šesticentimetrová rostlina, která kdysi jako první svého druhu vstoupila na souš, trpělivě čekala. Co je koneckonců sto padesát let pro organismus starý čtyři sta třicet dva milionů let.

Zimoviště cirkusů, kde se přepisovaly dějiny botaniky

Rok 2011. Historická budova Národního muzea na Václavském náměstí se chystá na velkou rekonstrukci a miliony sbírkových předmětů potřebují dočasný domov. Část z nich míří do areálu na adrese Cirkusová 1740 v Horních Počernicích, do bývalého zimoviště československých cirkusů, které Přírodovědecké muzeum přebudovalo na depozitář. Právě tam, v prostorách, kde kdysi přezimovali sloni a akrobati ladili své sestavy, se odehrál klíčový moment.

Při třídění a ukládání materiálu se k Barrandově „řase“ dostal paleontolog Vojtěch Turek. V nenápadném otisku rozeznal něco, co neodpovídalo žádné známé fosilní řase, a předal exemplář specialistům na paleobotaniku. Následovalo sedm let výzkumu, nových sběrů na původní lokalitě a pečlivého srovnávání. Výsledek? Studie publikovaná 30. dubna 2018 v prestižním časopise Nature Plants, která představila nový druh: Cooksonia barrandei.

Šest centimetrů, které změnily pohled na osidlování souše

Cooksonia barrandei vypadala skromně. Bezlistý větvený stonek zakončený drobnými výtrusnicemi, vysoký zhruba šest až sedm centimetrů. Žádné kořeny, žádné listy v dnešním slova smyslu. Přesto šlo o organismus, který dokázal něco revolučního: přežít mimo vodu.

Cévnaté rostliny se od řas, mechů a lišejníků odlišují specializovanými vodivými pletivy, xylémem a floémem, která rozvádějí vodu a živiny po celém těle. Právě díky nim mohla Cooksonia stát nad substrátem, fotosyntetizovat a fungovat relativně samostatně. Autoři studie zdůrazňují, že robustní velikost českého exempláře, ve srovnání s milimetrovými cooksoniovými fragmenty z Irska či dvouapůlcentimetrovými nálezy z Británie, podporuje závěr, že šlo o fotosynteticky soběstačný sporofyt. Tedy o rostlinu, která nepotřebovala mateřský organismus, aby přežila.

Stáří fosilie určili vědci na přibližně 432 milionů let, do období siluru, konkrétně do zóny graptolita Monograptus belophorus. Tím se český exemplář zařadil mezi nejstarší nepochybné makrofosilní doklady rané suchozemské cévnaté rostliny na planetě.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Svět bez hlíny: jak vypadala Země, když Cooksonia žila

Představte si krajinu bez jediného stromu, keře či stébla trávy. Území dnešních středních Čech tvořilo součást putujícího mikrokontinentu, který geologové označují jako Perunika, malý blok zemské kůry na jižní polokouli, obklopený mělkým teplým mořem. Z vody vystupovaly nízké vulkanické ostrovy; jedno z center sopečné aktivity leželo zřejmě poblíž dnešního Svatého Jana pod Skalou.

Na holých kamenech těchto ostrůvků (hlína v moderním smyslu ještě neexistovala) se uchycovaly první suchozemské organismy. Mezi nimi právě Cooksonia barrandei, která rostla v prostředí doprovázeném mělkovodní faunou včetně trilobita Miraspis mira. Podnebí bylo výrazně teplejší než dnes, oblast se nacházela blízko rovníku, zhruba v místech, kde dnes leží Madagaskar. Žádné lesy, žádná půda, žádný hmyz. Jen kámen, voda, sopečný popel a první zelené výhonky, které se odvážily opustit oceán.

Proč muzejní bedny skrývají víc, než si myslíme

Síla celého příběhu nespočívá jen v samotném stáří fosilie. Spočívá v tom, jak byl objev učiněn. Žádná dramatická expedice do neprobádaných končin, žádný senzacechtivý výkop. Světový unikát vyplul na povrch při rutinním stěhování beden, díky tomu, že zkušený odborník dostal příležitost podívat se na starý materiál novýma očima.

Paleobotanik Jiří Kvaček, jeden z autorů studie, tento případ opakovaně používá jako argument pro uchovávání i těch sbírkových kusů, kterým věda momentálně nerozumí. Jejich význam může narůst s novými metodami, novým kontextem, novou generací badatelů. Po úspěšné identifikaci Cooksonia barrandei se tým vrátil na Barrandovu původní lokalitu u Loděnice a nalezl další exempláře cooksonií i dalších raných suchozemských rostlin. Barrandien tak potvrdil svou pověst jednoho z nejbohatších paleontologických nalezišť na světě a ukázal, že diverzifikovaný suchozemský ekosystém tu existoval už před 432 miliony lety.

Kde si rekordní fosilii prohlédnout na vlastní oči

Originál Cooksonia barrandei je dnes součástí dlouhodobé expozice Okna do pravěku v Národním muzeu. Kdo chce zážitek doplnit o širší kontext evoluce rostlinné říše, může do 20. září 2026 navštívit výstavu Rostlinná odysea v Botanické zahradě v Troji, kde je k vidění model i další materiály věnované cestě rostlin z vody na souš.