Slyšel praskání vlastních kostí. Z medvěda ho dostal dávicí reflex, který lovcům otevřel prostor ke střelbě

Devětašedesátiletý japonský lovec přežil útok medvěda jen díky tomu, že zvířeti strčil poraněnou ruku hluboko do chřtánu a vyvolal dávivý reflex. Získal tím zlomek vteřiny pro střelbu ostatních.

Foto: Pixabay

Norihiko Takašima slavil toho rána narozeniny. Místo oslav ale vedl pětičlennou skupinu lovců strmým svahem na ostrově Hokkaidó, v rámci jarního regulačního odlovu medvědů u městečka Šimamaki. Když se zvíře vynořilo z hustého porostu, Takašima reagoval jako první, jenže medvěd byl rychlejší.

Sekundu po sekundě: proč ostatní lovci nemohli střílet

Podle pozdější reportáže shrnující japonská svědectví a terénní rekonstrukci se útok odehrál bleskově. Medvěd srazil Takašimu k zemi a přitiskl ho celou vahou na svah. Šéf lovecké skupiny instinktivně zaujal obrannou polohu, stočil se do klubíčka a chránil hlavu rukama, přesně tak, jak doporučují bezpečnostní manuály.

Čtyři zbývající členové výpravy, mezi nimi 57letý Júdži Hanada, stáli se zbraněmi připravenými. Jenže nemohli zmáčknout spoušť. Medvěd ležel přímo na Takašimovi a jakýkoli výstřel hrozil zasáhnout člověka pod ním. Vteřiny plynuly. Zvíře sevřelo Takašimovu levou ruku do čelistí a lovec slyšel, jak mu pod tlakem praskají kosti. Pravou rukou se bránil, ale medvěd mu drásala hlavu a čelisti měl centimetry od obličeje.

V tu chvíli Takašima opustil pasivní obranu. Zraněnou pravou ruku zasunul hluboko do medvědova chřtánu. Zvíře se zachvělo nevolností; dávivý reflex, tedy prudká reakce organismu na cizí těleso v dutině ústní a hltanu, jak jej definuje například Univerzita Tóhoku, medvěda na zlomek okamžiku ochromilo. Hanada a další okamžitě vypálili. Medvěd se po zásazích skutálel po svahu dolů.

Padesát stehů a tři centimetry tuku jako brnění

Takašima přežil, ale cena za přežití byla brutální. Rozdrcená levá ruka, padesát stehů na pravé, hluboká poranění hlavy, následné operace a pětadvacet dní v nemocnici. Po útoku ještě sám sestoupil zhruba patnáct minut po svahu, smyl si krev z obličeje v potoce a teprve poté ho převezli do nemocnice. V den svých devětašedesátých narozenin.

Když lovci ohledali tělo zastřeleného medvěda, zjistili, proč zvíře vzdorovalo i opakovaným zásahům. Pod kůží mělo tři až pět centimetrů silnou vrstvu podkožního tuku, podle Hanady neobvykle mohutnou na zvíře krátce po zimním spánku. Fungovala jako přírodní pancíř, který tlumil průraznost střel.

Podle reportáže sám Takašima v nejkritičtějším momentu kalkuloval, zda dřív zemře medvěd, nebo přijde o ruku.

Rekordní počet střetů a stárnoucí lovci bez nástupců

Takašimův případ zapadá do alarmujícího trendu. Za fiskální rok od dubna 2025 do března 2026 zaznamenalo japonské ministerstvo životního prostředí 216 incidentů s medvědy, při nichž utrpělo zranění 238 lidí. Třináct z nich zemřelo. Jde o rekordní čísla.

Ministerstvo reagovalo zveřejněním krizového plánu, analýzy zranění i doporučených parametrů ochranných sprejů. Jenže systémový problém leží jinde: na frontové linii stojí dobrovolníci.

V Šimamaki čítá místní lovecká asociace šestnáct členů. Zaměstnanci, rybáři, lidé s vlastním povoláním, kteří odlov provádějí vedle práce. Odměna? Zhruba 3 400 jenů (asi 560 Kč) za hodinu a bonus 100 000 jenů (přibližně 16 500 Kč) za ulovený kus, dělený mezi všechny zúčastněné. Přitom výbava stojí statisíce jenů a jediný náboj vyjde na 1 600 jenů. Ekonomická motivace prakticky neexistuje.

Hokkaidó i centrální vláda zavedly podpůrné programy pro takzvané „vládní lovce“ a zvláštní příplatky. Nábor přesto vázne. Oficiální ministerské materiály otevřeně přiznávají nedostatek personálu i terénních dovedností v horských regionech. Za posledních deset let bylo na Hokkaidó při kontrolních operacích zraněno sedm lidí, Takašima mezi nimi.