Kladské rašeliny jsou malou českou tajgou. Leží kousek od Mariánských Lázní

Necelých deset kilometrů od lázeňských kolonád začíná podmáčený jehličnatý les, který vypadá, jako by patřil spíš na sever Skandinávie než do západních Čech.

Foto: Chmee2 - licence CC BY SA 3.0

Kladská osada leží 9,5 kilometru severně od Mariánských Lázní. Stačí odbočit ze silnice, zaparkovat a za pár minut stojíte na dřevěném povalovém chodníku, pod nímž se třpytí tmavá rašelinná voda. Vzduch voní pryskyřicí a mokrým mechem. Koruny pokroucených borovic propouštějí jen málo světla. Kolem dokola ticho, které ruší nanejvýš datel. Tohle není Finsko. Tohle je Národní přírodní rezervace Kladské rašeliny, komplex pěti lesních vrchovišť chráněný od roku 1933 a oficiálně jedno z nejcennějších maloplošných území v celém Slavkovském lese.

Pět vrchovišť, jedno jméno

Rezervace o rozloze necelých 306 hektarů se skládá z pěti částí: Tajga, Paterák, Malé rašeliniště, Lysina a Husí les. Každá má trochu jiný charakter, ale všechny spojuje totéž: hluboká vrstva rašeliny, kyselá a na živiny chudá půda a vegetace, která v Česku nemá mnoho obdob. Dominují tu blatkové bory s borovicí blatkou a rašelinné smrčiny, tedy dva typy lesa, které vizuálně i ekologicky připomínají severskou tajgu. Mezi stromy se otevírají plochy vrchovišť pokryté rašeliníkem, kde se střídají vyvýšené bulty a zaplavené prohlubně zvané šlenky.

Právě tahle kombinace, řídký tmavý jehličnatý les, všudypřítomná voda, keříčky vlochyně, klikvy a borůvky v podrostu, vytváří atmosféru, kvůli které se místu říká „česká tajga“. Nejde o marketingovou zkratku. Jde o reálný popis krajiny, která se od okolní kulturní krajiny Slavkovského lesa liší tak zásadně, že působí jako přenesená z jiného klimatického pásu.

Borovice, která jinde neroste

Klíčovou dřevinou Kladských rašelin je borovice blatka, strom vázaný výhradně na rašeliniště. Od běžné borovice lesní se liší na první pohled: má jediný přímý kmen, šedočernou kůru, která se neloupe v pergamenovitých šupinách, a drobné asymetrické šišky na zakřivené stopce. Blatka zvládá podmínky, ve kterých jiné dřeviny kapitulují: hluboký rašelinný substrát, trvale vysokou hladinu vody, extrémní kyselost. V některých částech rezervace mají blatkové bory pralesovitý charakter. Stromy tu nikdo nesázel ani nekácel. Rostou, padají a tlí podle vlastních pravidel.

Vedle blatky tu přežívají i poslední exempláře tetřeva hlušce, ptáka, který z většiny českých lesů prakticky vymizel. Zachovalé rašelinné smrčiny, omezené hospodaření a režim vstupu jen po vyznačených cestách mu tu patrně poskytují poslední útočiště. V západní části vrchoviště Paterák se navíc vyskytuje místní botanická zvláštnost zvaná plovoucí olše, olšové porosty rostoucí v podmínkách, které jsou i na zdejší poměry neobvyklé.

Ani největší, ale mimořádně zachovalé

Kladské rašeliny nejsou rozlohou české „nej“. Božídarské rašeliniště v Krušných horách má přes 1 160 hektarů, Rolavská vrchoviště přes 750. Kladské se svými 306 hektary patří do jiné váhové kategorie. Jejich výjimečnost ale spočívá jinde, a to v kompaktním lesním charakteru, pralesovitých blatkových borech a v tom, že celý komplex leží pouhých deset minut autem od lázeňského města.

Území nebylo vždy v dnešním stavu. V minulosti ho poškodily odvodňovací kanály, které snižovaly hladinu podzemní vody a narušovaly přirozený vodní režim. Dnes správa CHKO kanály blokuje jednoduchými přehrážkami; cílem je zpomalit odtok, zvýšit a stabilizovat hladinu spodní vody a vrátit rašeliništi schopnost zadržovat vodu. Část zvaná Tajga byla v roce 2005 prohlášena za bezzásahové území, kde mají prioritu samovolné procesy. V ostatních částech se ještě počítá s cílenými zásahy: dosadba blatky po větrných kalamitách nebo regulace vysoké zvěře, která brání přirozenému zmlazení.

Dva kilometry, čtrnáct zastavení

Naučná stezka Kladská, otevřená veřejnosti už v roce 1977, měří zhruba dva kilometry a vede po bezbariérovém povalovém chodníku podél hranice rezervace. Čtrnáct informačních panelů provází návštěvníka kolem Kladského rybníka, Kyselého jezera, blatkových borů i podmáčených smrčin. Trasa končí u Domu přírody Slavkovského lesa, kde si lze výlet doplnit o další kontext.

Z Mariánských Lázní se na Kladskou dá dojet autobusem, na kole nebo dojít pěšky po turistických trasách. Do samotné rezervace mimo vyznačené cesty vstup není povolen – a má to dobrý důvod. Ročně stezku projde přes 80 000 lidí. Povalový chodník soustřeďuje jejich kroky na úzký pás, zatímco pár metrů vedle nerušeně roste les, který tu stál dávno před prvním lázeňským hostem.