V zámku v Kostelci nad Orlicí chovali komunisté prasata. Dnes tam žije hrabě Kinský a opravuje cihlu po cihle

Po únoru 1948 stát zabral téměř pět set šlechtických sídel v Československu. Nový zámek v Kostelci nad Orlicí patřil k těm, které dopadly nejhůř.

Zdroj fotografie: KarelJ / Creative Commons

Když se Josef Kinský v roce 1992 vrátil k branám rodového sídla, stál před ruinou. Chyběly stropy, podlahy, kliky u dveří. V areálu, kde jeho předci pořádali koncerty a přijímali hosty, desítky let fungoval výzkumný ústav zaměřený na chov prasat. Ředitelství sídlilo přímo v zámeckých pokojích. Josefova první reakce prý zněla: ať ten dům spadne. Přesto se rozhodl jinak, a jeho syn František Kinský dnes provází návštěvníky po zrestaurovaných sálech, které ještě před třiceti lety neměly ani podlahu.

Jak komunistický režim proměnil šlechtické sídlo ve vepřín

Časová osa zkázy začíná rokem 1948, kdy zámek přešel do státního vlastnictví. O rok později proběhla inventarizace zabaveného majetku; rodině ponechali pouhé dvě místnosti. Josef Kinský byl zatčen přímo v továrně, obviněn z hospodářské kriminality ve vykonstruovaném procesu a odsouzen, část trestu si odpykal v Ilavě, zbytek v jáchymovských uranových dolech. Prarodiče František Josef a Paulina Kinští museli v roce 1951 zámek definitivně opustit. Skončili v chalupě bez vody a elektřiny, později na faře.

Do uvolněného areálu se nastěhovala nejprve inseminační stanice, od roku 1951 pak Výzkumný ústav pro živočišnou výrobu. Kostelecké pracoviště dodnes samo deklaruje návaznost na bývalý Výzkumný ústav chovu prasat. Ředitelství opustilo zámeckou budovu až v roce 1975, a od té chvíle objekt zůstal prázdný. Bez údržby, bez střechy nad některými křídly, s demoličním výměrem v šuplíku.

Restituce jako začátek, nikoli konec příběhu

Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích otevřel cestu k navrácení majetku. Josef Kinský splnil podmínky a v roce 1992 zámek právně získal zpět. Jenže vrácení klíčů od zdevastované budovy znamenalo především obrovský finanční závazek.

Starší sourozenci Josefa Kinského nárok na Kostelec nepřijali nebo se ho vzdali v jeho prospěch. Zůstal sám, s ruinou a bez kapitálu. Řešení nalezl v cihelně: pozemky pod závodem se vrátily v restituci, ale samotný provoz musel odkoupit na úvěr. Podle Františka Kinského šlo o částku kolem 50 milionů korun. K cihelně přibylo lesní hospodářství, písník a další podnikatelské aktivity. Zisky z těchto provozů začaly financovat záchranu zámku.

Stavební obnova odstartovala v roce 1996. První etapa řešila to nejnaléhavější, statiku a devastující vlhkost. Na ni rodina získala padesátiprocentní podporu ze státního programu Záchrana kulturního dědictví. Veškeré další práce už hradila z vlastní kapsy. Dvanáct let trvalo, než se podařilo budovu přivést do stavu, v němž mohla přijímat veřejnost.

František Kinský: správce, který v zámku nebydlí

V roce 2003 převzal otěže František Kinský. Sám popisuje postupný přechod: nejprve občasné víkendové návštěvy, pak každý víkend, nakonec plná správa. S rodinou žije v původní hospodářské budově naproti zámku. Reprezentativní sídlo slouží výhradně návštěvníkům.

Zámek se veřejnosti otevíral po etapách:

• 2008 – zpřístupnění areálu a parku
• 2010 – muzeum a první výstavy
• 2012 – plná zámecká expozice Život v biedermeieru

Dnes Nový zámek nabízí komentované prohlídky, galerii, koncerty, svatby i speciální téměř tříhodinové putování s Františkem Kinským osobně. V hlavní sezoně od května do září je otevřen od úterý do neděle od 10 do 17 hodin, vstupné na zámeckou expozici stojí 230 korun.

Proč samotný zámek ekonomiku neutáhne

Kostelecký model funguje na principu, který sdílí řada členů Asociace majitelů hradů a zámků: památka sama sebe neuživí. Vstupné, pronájmy sálů a kulturní akce pokryjí jen zlomek provozních nákladů. Zbytek dotuje cihelna (dnes součást skupiny Wienerberger), lesy a další podnikání.

František Kinský tuto rovnici opakovaně zdůrazňuje. Bez komerční činnosti by systém správy zkolaboval. Zámek chápe jako závazek, službu a povinnost předat spravované hodnoty další generaci. Rodiče podle jeho slov „nežehrali“ na svůj osud, a on sám rámuje celou zkušenost jako celoživotní odpovědnost za rod i dědictví.