Tisíce zlatých mincí v potoce u Podmokel a nálezce jich část hodil do pece: Geologové vysvětlili, proč poklad ležel právě tam

Přes čtyři tisíce keltských zlatých mincí v jednom kotli. A krajina, která je dvě tisíciletí skrývala i odhalila.

Foto: portableantiquities - licence CC BY 2.0

V polovině června 1771 se po přívalových deštích sesunul břeh Podmokelského potoka na Rokycansku a odkryl bronzovou nádobu plnou zlata. Nálezce, který na ni narazil, neměl tušení, co drží v rukou, a mince považoval za mosazné knoflíky. Část souboru se podle tradovaných verzí příběhu dostala rovnou do pece. Zbytek skončil v tavicím kelímku fürstenberské mincovny. Z jednoho z největších keltských zlatých pokladů ve střední Evropě dnes přežívají jen desítky mincí a kus bronzového kotle. Dnešní geologické a krajinné podklady ale konečně pomáhají vysvětlit, proč depot ležel právě tam, a proč ho odhalil právě liják.

Stráň a liják: krajina jako trezor i zloděj

Podmokelský poklad nikdy neležel „v potoce“ v doslovném smyslu. Depot byl uložen v levém břehu a údolní nivě Podmokelského potoka, severně od obce, pod zalesněnými stráněmi. Jde o polohu, kde se stékají dva faktory: podmáčený, měkký nivní sediment a strmější svah nad ním. V klidném režimu krajina depot spolehlivě pohřbila pod vrstvami hlíny. Stačil ale dostatečně silný déšť, aby potok podemílal břeh, stráň se sesunula a bronzový kotel s mincemi se obnažil, nebo přímo převrátil do toku.

Právě to se stalo v červnu 1771. Prameny se rozcházejí, zda šlo o 11., nebo 12. června, ale průběh je shodný: po prudkém lijáku eroze odkryla nádobu a část jejího obsahu se vysypala do potoka a roznesla po louce. Územní plán obce Podmokly dodnes vede nálezovou lokalitu jako „pole u pokladu, depot“, tedy území s vysokou pravděpodobností dalších archeologických nálezů. A geologická mapa listu Podmokly, kterou vydala Česká geologická služba, potvrzuje charakter terénu: sedimenty, erozně aktivní tok, nestabilní svahy. Geologové tedy nepřišli s převratným novým objevem, spíš přečetli krajinu a ukázali, že samotná geomorfologie lokality vysvětluje zároveň ukrytí i odhalení pokladu.

Knoflíky za dvacet osm kilogramů

Prvním, kdo na kotel narazil, byl muž zaznamenaný v pramenech jako Jonata (patrně Janota), jinde uváděný jako Jan Koch, nádeník z domu číslo 7. Zlato nepoznal. Mince mu připomínaly měděné nebo mosazné knoflíky, a podle tradovaných verzí příběhu jich část skončila v domácí peci dřív, než si kdokoli uvědomil jejich skutečnou hodnotu. Motivem nebyla chamtivost, jen neznalost.

Zpráva o nálezu se přesto rychle rozšířila. Do 30. července 1771 bylo úředně zachyceno 4 211 mincí o celkové hmotnosti asi 28 kilogramů. Celkový původní soubor se ale odhaduje na 5 000 až 7 000 kusů; běžně se uvádí zaokrouhlených sedm tisíc. Rozptyl je velký, protože část mincí rozebrali místní dřív, než dorazila vrchnostenská správa.

Co se stalo potom, je z dnešního pohledu ještě bolestnější než epizoda s pecí. Karel Egon z Fürstenbergu, majitel křivoklátského panství, nechal většinu zlata přetavit. Křivoklátská tradice hovoří o 42,5 kilogramu drahého kovu, jiné rekonstrukce počítají až s padesáti. Z podmokelského zlata vzniklo nejprve 7 374 tereziánských dukátů a následně 5 000 fürstenberských dukátů s letopočtem 1772. Archeologický celek (skladba typů, pořadí mincí v kotli, vztah ke zlatému nákrčníku, který byl součástí depotu) byl nenávratně zničen.

Proč Keltové ukryli zlato v mokřadu

Jistá odpověď neexistuje, ale dvě hlavní interpretace se doplňují. První čte depot jako krizový úkryt bohatství v době zániku blízkého oppida Stradonice, tedy kolem poloviny 1. století před naším letopočtem. Komunita, která zlato uložila, si pro něj nikdy nepřišla, nejspíš zanikla, byla vyhnána nebo rozprášena.

Druhá interpretace je rituální. V laténské kultuře se cenné předměty ukládaly do mokřadních a vodních poloh jako votivní dary. Bronzový kotel a zlatý nákrčník tomuto výkladu nahrávají; nejde o běžnou „pokladničku“, ale o předměty s ceremoniálním potenciálem. Mokrá potoční krajina u Podmokel dává v obou scénářích smysl: jako skrytá, málo nápadná poloha i jako typ prostředí, kam Keltové záměrně ukládali depoty.

Co přežilo a kolik to dnes stojí

Z tisíců mincí zůstaly jen desítky. Několik kusů spolu s okrajem bronzového kotle uchovává hradní muzeum na Křivoklátě, zhruba dvě desítky drží Národní muzeum v Praze, které je zpřístupnilo i formou virtuální prohlídky. Další exempláře kolují v soukromých sbírkách a na aukcích.

Tržní hodnota dochovaných kusů ukazuje, jak obrovská suma zmizela v tavicím kelímku:

• Běžný keltský statér podmokelského typu: orientačně 50 000 až 100 000 Kč na numismatických aukcích.
• Fürstenberský dukát z přetaveného podmokelského zlata: 15. října 2021 vydražen za 2,5 milionu Kč.
• Hrubý odhad celého původního souboru v dnešních aukčních cenách: 250 až 700 milionů Kč, a to bez vědecké hodnoty zničeného kontextu, která je nevyčíslitelná.

Kdyby se to stalo dnes

Český právní režim je dnes opačný než v roce 1771. Archeologický nález je podle zákona veřejným majetkem, nikoli kořistí nálezce ani vlastníka pozemku. Nálezce má nárok na odměnu; u drahého kovu podle NPÚ až do výše deseti procent hodnoty. Nepovolený detektorový průzkum je trestný. Kdo dnes na poli u Podmokel náhodou kopne do bronzového kotle, musí nález ohlásit a nechat ho vyzvednout odborníky.

Paradoxně právě to je největší ztráta podmokelského příběhu. Ne zlato samo, to se dá vyčíslit. Ale kontext, který by dnes archeologové dokázali přečíst: mikrolokalita v sedimentech, organické zbytky, přesná skladba souboru, datování uložení. Informace, které by řekly víc o keltské společnosti než tisíce dukátů. Ty zmizely v peci a v mincovně dávno předtím, než je někdo stačil položit správné otázky.