Pod omítkou lázeňského pavilonu u Prahy ležely zazděné malby Viktora Olivy. Celou budovu navrhl architekt Atomového dómu

Pavillon Dvorana v Lázních Mšené vypadá na první pohled jako elegantní, ale lokální záležitost. Restaurace, kavárna, taneční sál v lázeňském parku nedaleko Roudnice nad Labem.

Zdroj fotografie: Jan Vilímek / Creative Commons / CC0 1.0.

Jenže tahle budova z let 1905–1906 je jedinou samostatnou stavbou, kterou v Čechách zanechal Jan Letzel, muž, který o necelou dekádu později navrhl v Hirošimě obchodně-výstavní palác, dnes celosvětově známý jako Atomový dóm a zapsaný na seznamu UNESCO. A pod její omítkou se při novodobých opravách vynořily interiérové malby Viktora Olivy, o nichž se desítky let nevědělo.

Letzelova česká premiéra: od lázeňského pavilonu k hirošimskému symbolu

Jan Letzel se narodil v Náchodě a architektonické řemeslo si osvojil v Praze. Dvoranu ve Mšeném navrhl jako svůj vůbec první samostatný projekt, komorní secesní stavbu postavenou na dubových pilotách, určenou pro společenský a gastronomický život lázeňského městečka. Oficiální profil města Náchod ho označuje za autora jediné samostatné budovy v Čechách. Všechno ostatní, co Letzel vytvořil, vzniklo za hranicemi.

Roku 1907 přijal nabídku zástupce německé stavební firmy De Lalande a odjel do Japonska. Tam prožil rozhodující profesní etapu: Hirošimská prefektura mu v roce 1910 svěřila zakázku na mohutnou třípodlažní cihlovou halu s částečnou ocelovou výztuží, vysokou asi 25 metrů a se zastavěnou plochou přes tisíc čtverečních metrů. Budova byla dokončena roku 1915 a sloužila jako obchodní a výstavní centrum. Po výbuchu atomové bomby 6. srpna 1945 zůstala jako jeden z mála objektů v epicentru stát, byť jako torzo. Dnes je Památníkem míru a symbolem jaderné zkázy.

Dvorana ve Mšeném tak představuje Letzelův tvůrčí počátek. Kdo chce pochopit architekta, jehož dílo definovalo vizuální paměť Hirošimy, může začít právě tady, v lázeňském parku čtyřicet kilometrů od Prahy.

Olivovy zapomenuté malby: co leželo pod omítkou Dvorany

Viktor Oliva patří k nejznámějším českým malířům přelomu 19. a 20. století. Národní galerie ho řadí mezi výrazné ilustrátory, portrétistu a autora žánrových pláten; jeho Absint visí dodnes v pražské kavárně Slavia. Méně se ví, že Oliva zároveň tvořil rozsáhlé dekorativní výzdoby veřejných interiérů: nástropní malby na Žofíně, výmalbu Měšťanské besedy v Plzni.

Do téhož proudu spadá i jeho práce pro Dvoranu. Při vzniku pavilonu v letech 1905–1906 Oliva vymaloval interiér budovy. Při některé z pozdějších stavebních úprav však byly jeho malby překryty a na desítky let zmizely pod vrstvami omítky. Oficiální web Lázní Mšené potvrzuje, že teprve během průběžných novodobých oprav byly „dávno zazděné a zapomenuté interiérové malby“ znovu odhaleny. Dochovaná výmalba oblouku nad hlavním vchodem do Velké restaurace dnes patří k nejcennějším prvkům interiéru.

Packa / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Přesné datum, kdy malby zakryli, ani okamžik jejich znovuobjevení veřejné prameny neuvádějí. Jisté je, že zůstávaly skryté minimálně po několik desetiletí, pravděpodobně po velkou část dvacátého století. Součástí původní výzdoby u vstupu byla podle sekundárního zdroje čerpajícího z archivu lázní i plastika „Ptáka Noha v lotosovém poli“ od malíře a sochaře Daniela Mayera, což naznačuje, jak ambiciózně byl celý interiér koncipován.

Proč o Dvoraně téměř nikdo neví, a co z toho plyne

Odpověď tkví v provozním režimu. Dvorana funguje jako součást živého lázeňského resortu, nikoli jako samostatné muzeum či galerie. Lázně Mšené nabízejí pobytovou i ambulantní rehabilitační péči, takže areál slouží primárně pacientům a hostům. Pavilon v tomto ekosystému plní roli restaurační a společenské budovy; historická hodnota se tu mísí s každodenním provozem, což je zároveň jeho síla i zranitelnost.

Celý areál historických objektů včetně parku spadá pod památkovou ochranu. Evidenční dokumenty Národního památkového ústavu potvrzují záznam objektu jídelny s autorským určením „arch. Jan Letzel, 1905″. V praxi to znamená, že jakýkoli stavební zásah posuzuje NPÚ a rozhodují příslušné orgány státní památkové péče. Vlastník je povinen památku chránit a udržovat, ale památková ochrana sama o sobě nezaručuje volný turistický vstup.

Právě tenhle paradox dělá Dvoranu tak výjimečnou. Budova od architekta světového památníku, s malbami od autora ikonického českého obrazu, stojí v provozu. Žije. A právě proto o ní většina lidí netuší.