Vinlandská mapa dlouho vzbuzovala spory. Moderní analýza potvrdila, že jde o padělek

Pergamen je pravý, pochází ze středověku. Inkoust na něm ale obsahuje pigment, který se začal vyrábět až ve 20. století. Yale spor uzavřela v září 2021.

Foto: Picryl

Padesát šest let. Tak dlouho trvalo, než se kolem jednoho listu pergamenu uloženého v trezoru Beinecke Rare Book & Manuscript Library při Yaleově univerzitě rozptýlily poslední pochybnosti. Vinlandská mapa, bifolium vydávané za světovou mapu z poloviny 15. století, na němž je jihozápadně od Grónska vyznačen ostrůvek s nápisem „Vinlanda Insula“, měla být prvním a jediným kartografickým dokladem toho, že Norové dosáhli Ameriky před Kolumbem. Kdyby byla pravá, přepisovala by učebnice. Není pravá. A rozhodující důkaz nepřinesl jeden zázračný test, ale souběh několika nezávislých linií výzkumu, který Yale zveřejnila 1. září 2021.

Proč spor vydržel přes půl století

Yale mapu představila veřejnosti těsně před Columbus Day 1965. Načasování vyvolalo bouři, italsko-americká komunita v New Havenu protestovala, protože zveřejnění vnímala jako útok na symbolický status Kryštofa Kolumba. Jenže mapa měla na své straně silné argumenty: pergamen byl prokazatelně středověký, radiokarbonové datování publikované v roce 2002 to potvrdilo. Červotočové stopy na mapě navíc odpovídaly stopám na dvou autentických rukopisech, Tartar Relation a Speculum Historiale, s nimiž byla mapa původně svázána.

Už v roce 1973 laboratoř McCrone Associates odebrala 29 mikroskopických částeček inkoustu a popsala v nich syntetický anatas, formu oxidu titaničitého, která se v přírodě v takové podobě nevyskytuje. Yale tehdy sama oznámila, že jde nejspíš o padělek. Jenže odpůrci namítali, že 29 vzorků nemusí reprezentovat celou mapu. Prostor pro pochybovače zůstal otevřený. Dánský průzkum provedený v roce 2004 a publikovaný o dva roky později se soustředil především na stav pergamenu, nikoli na plnou elementární analýzu inkoustu. A tak debata pokračovala.

Co odhalil celoplošný průzkum

Zlom přišel, když tým vedený kurátorem Raymondem Clemensem a konzervátorkami Anikó Bezurovou a Richardem Harkem přistoupil k něčemu, co dosud nikdo neudělal: naskenovali celou mapu makro rentgenfluorescenční spektroskopií (macro-XRF). Žádné odebírání vzorků, žádné bodové sondy, kompletní elementární mapa každého milimetru.

Výsledek byl jednoznačný. Titan se objevil v liniích a textech po celé ploše, ne jen v několika bodech. Na části zobrazující „Vinlanda Insula“ navíc přibylo barium, kombinace odpovídající raným komerčním titanovým pigmentům z 20. let minulého století. Ramanovou mikroskopií tým potvrdil, že titan má krystalickou formu anatasu. Elektronová mikroskopie (FE-SEM) pak ukázala částice morfologicky shodné s komerčně vyráběným pigmentem z norské továrny, kde se titanová běloba začala produkovat v roce 1923.

Ale chemie nebyla jediná stopa. Infračervené zobrazování odhalilo, že latinský nápis na rubu mapy, původně železogalový text ve smyslu „druhá část třetí části Specula“, byl moderním inkoustem přepsán tak, aby mapa vypadala jako přirozená součást pravého středověkého svazku. Stejný typ moderního zásahu se objevil i v Tartar Relation. Nešlo o izolované nedopatření. Šlo o vzorec.

Dvě dolní hranice: rok 1783 a rok 1923

Tým Yale navíc porovnal inkoust mapy s 50 autentickými středoevropskými fragmenty z 15. století. Ani jeden z nich titan neobsahoval. Tato kontrolní sada posunula argumentaci z roviny „našli jsme něco podezřelého“ do roviny „nic srovnatelného v pravých rukopisech neexistuje“.

Datování padělku se opírá o dvě nezávislé dolní hranice:

• Po roce 1783 – mapa kopíruje konkrétní chyby z Formaleoniho faksimile Biancovy mapy vydaného právě v tomto roce. Padělatel tedy musel mít tuto publikaci k dispozici.
• Po roce 1923 – titanový pigment v inkoustu odpovídá komerční výrobě, která začala právě tehdy.

Horní hranicí je rok 1965, kdy mapu Yale získala. Kdo přesně ji vyrobil, zůstává neznámé. Clemens připomíná, že staré mapy nesou vysokou symbolickou i tržní hodnotu, a právě to padělání dlouhodobě motivuje.

Proč rozhodl kontext, ne jediný test

Nejdůležitější poučení z celého případu není samotný fakt, že Yale vlastnila padělek. Je to způsob, jakým se k definitivnímu závěru došlo. McCrone měl v roce 1973 pravdu, ale jeho důkaz šlo zpochybnit, protože pracoval s izolovanými vzorky. Teprve když Yale prozkoumala mapu celoplošně, zasadila ji do kontextu obou doprovodných rukopisů, porovnala s kontrolním souborem a přidala kodikologickou analýzu červotočových stop a vazebných vztahů, zmizely poslední skuliny pro alternativní výklad.

Tento multimetodický přístup má přesah daleko za Beinecke Library. V Česku spravuje Národní knihovna kolem 15 tisíc rukopisných jednotek, Knihovna Národního muzea přes 6 tisíc svazků. A právě u nejslavnějšího českého rukopisného sporu, průzkumu Rukopisů královédvorského a zelenohorského, Národní muzeum výslovně uvádí použití XRF, Ramanovy spektroskopie a infračervené reflektografie. Metody, které uzavřely spor o Vinlandskou mapu, už pracují i na českém materiálu.

Co bude s mapou dál

Vinlandská mapa z vitríny nezmizela. Podle Clemense zůstane ve fondech Beinecke spolu s oběma doprovodnými rukopisy, už ne jako potenciální relikvie, ale jako historický objekt sám o sobě. Yale ji v roce 2022 vystavila v sekci věnované padělkům vedle dalších falz, mimo jiné portolánového padělku po Vesconte Maggiolovi a falešných globe gores po Waldseemüllerovi. Mapa tak dostala novou roli: učí návštěvníky, jak se falza rodí, jak přežívají a jak se nakonec prozradí.

Norové v Americe skutečně byli, to doložila archeologie v L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu už v 60. letech. Vinlandská mapa to ale nikdy nedokazovala. Dokazovala jen to, že chytrý padělatel s pravým pergamenem, titanovým inkoustem a znalostí středověkých vazeb dokáže zmást i nejlepší knihovnu světa. Na půl století.