Popravili ho za dopisy a telefonáty. Inženýr Plocek modernizoval české telefony, sovětští poradci z toho vyrobili špionážní proces

Elektrotechnický inženýr Alfréd Plocek skončil v oprátce na Pankráci v roce 1951, za plán, který měl Československu zajistit klíčové místo v evropské telefonní síti.

Foto: Creative Commons / Public Domain

Po druhé světové válce patřil Plocek k hrstce odborníků, kteří reálně uvažovali o tom, že Praha se stane přepojovacím a koordinačním uzlem mezinárodního telefonního provozu. Jako zástupce amerického koncernu ITT pro střední Evropu disponoval kontakty, jazyky i technickým rozhledem, které takový záměr vyžadoval. Jenže právě tyhle přednosti ho v očích nastupujícího stalinistického aparátu proměnily v ideálního „nepřítele lidu“. Profesní vazby na západní firmu, korespondence se zahraničními kolegy, samotná znalost moderních technologií, to vše bezpečnostní složky přetavily v obžalobu ze špionáže a sabotáže.

Jak měl pražský telekomunikační uzel změnit Evropu

Plockova vize nebyla fantazií samotáře. Poválečné Československo zdědilo solidní průmyslovou základnu a odborné zázemí v oboru slaboproudé elektrotechniky. Projekt, na němž Plocek a jeho kolegové pracovali, počítal s tím, že Praha převezme roli centrály inovované mezinárodní telefonní sítě, celoevropského systému, který měl zásadně zjednodušit přeshraniční komunikaci. Funkčně šlo o přepojovací bod, přes nějž by proudily hovory mezi státy, koordinovaný podle jednotných technických standardů.

Detailní technická architektura zamýšleného uzlu se v dnes dostupných materiálech nedochovala. Co ale zdroje potvrzují jednoznačně: ambice existovala, opírala se o reálné odborné kapacity a o spolupráci se západními firmami, zejména s koncernem International Telephone and Telegraph (ITT) a jeho středoevropskou pobočkou ISEC (International Standard Electric Corporation). Plocek v tomto ekosystému zastával pozici zástupce ITT pro střední Evropu, tedy člověka, který propojoval americké know-how s československou praxí.

Proč se z inženýra stal „americký špion“

Únor 1948 změnil pravidla hry. Znárodnění průmyslu odřízlo tuzemské odborníky od západních partnerů, ale jejich profesní historie zůstala v kartotékách. A právě ta se stala surovinou pro bezpečnostní aparát řízený sovětskými poradci.

Mechanika konstrukce obvinění vypadala takto:

• Běžný mezinárodní profesní styk (dopisy, služební cesty, technické konzultace) vyšetřovatelé překvalifikovali na „nepřátelské spojení“ se zahraničními rozvědkami.
• Předem připravené výslechové plány určovaly, k čemu se obviněný musí doznat. Vyslýchaní se učili nadiktované výpovědi nazpaměť.
• Vynucená doznání pak posloužila jako jediný „důkaz“ u soudu, kde sedělo vybrané publikum a verdikt byl znám předem.
• Veřejná kampaň v podobě rezolucí z továren a úřadů dodávala procesu zdání lidového hněvu.

Klíčovou roli sehrála i souvislost s kauzou amerického manažera ITT Roberta Vogelera, zadrženého v Maďarsku. Vogelerovo zatčení poskytlo sovětskému bloku narativ o „špionážní síti ITT“ a Plocek do něj přesně zapadal. Stačilo mít v životopise správnou firmu.

Ústav pro studium totalitních režimů označuje Plockův případ za největší hrdelní proces s českou technickou inteligencí. Před soudem nestál sám; spolu s ním stanulo dalších šest techniků a úředníků podílejících se na telefonizaci poválečného Československa.

Co režim zničil spolu s Plockem: osudy rodiny a ztracená modernizace

Alfréd Plocek byl popraven na Pankráci, podle dostupných popisů oběšením. Urnu s popelem rodina nikdy nedostala. V areálu pankrácké věznice badatelé později identifikovali místo, kam byly sypány zpopelněné ostatky politických vězňů z nevydaných uren.

Dopady na rodinu byly zdrcující. Manželku Bohumilu opakovaně zatýkali a vyslýchali. Syn Alfréd mladší musel opustit gymnázium. Oba přišli o byt, část majetku podle synových vzpomínek rozkradla Státní bezpečnost. Před naprostou bídou je zachránila renta, kterou posílal z USA bývalý zaměstnavatel; paradoxně tatáž firma, jejíž jméno otci přivodilo smrt.

Širší důsledky sahaly daleko za jednu rodinu. Likvidací Plockovy skupiny režim přerušil modernizační větev, která mohla udržet československé telekomunikace v kontaktu s evropskou špičkou. Přesný rozsah technologického propadu se obtížně vyčísluje, jedno je ale nesporné: stát přišel o odborníky, kteří jako jedni z mála dokázali myslet v celoevropském měřítku. Místo inovací nastoupila izolace a závislost na sovětských standardech.

Rehabilitace roku 1968: skutky se nestaly, omluva nepřišla

Dne 6. února 1968 krajský prokurátor zastavil trestní řízení s formulací, která v dějinách československé justice nemá mnoho obdob. Rozhodnutí neoperovalo opatrným „částečným pochybením“ ani procesními vadami. Konstatovalo prostě, že skutky, pro které byli obvinění stíháni, se vůbec nestaly. Celá konstrukce špionáže a sabotáže se rozpadla jako domeček z karet.

Přesto rodina nedostala odpovídající satisfakci. Žádnou lidskou omluvu. Žádný postih konkrétních strůjců procesu. Dokumentární film „Sny o tátovi“ a reportáž iROZHLASu zachycují synovu výpověď o tom, že rodina vždy věřila v otcovu bezúhonnost: „nic špatného neudělal“. V atmosféře raného stalinismu ale právě kombinace strategického oboru, jazykové vybavenosti a vazeb na americký koncern z něj činila dokonalý terč.