V Opatovicích nad Labem stál klášter tak bohatý, že si ho prohlédl i Karel IV. Poklad ukrývaly podzemní chodby lité ze stříbra a zlata

Opatovický klášter patřil k nejmajetnějším ve východních Čechách. Podle Hájkovy kroniky v jeho podzemí roku 1359 spatřil Karel IV. lité zlato a stříbro.

Foto: Petr1888 / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Rok 1359, benediktinský konvent u Labe nedaleko Hradce. Do kláštera přijíždí Karel IV., nejmocnější muž tehdejší Evropy, a mniši ho za přísných bezpečnostních opatření vedou dolů. Pod klenbami se mají otevřít tři podzemní lochy plné litého stříbra a zlata, drahého kamení a klenotů. Na rozloučenou císař podle vyprávění dostane prsten s velkým diamantem. Tak tu scénu zapsal kronikář Václav Hájek z Libočan. O šest set let později z kláštera nad zemí nezbyla jediná zeď a právě ta prázdnota dělá z opatovického pokladu jednu z nejodolnějších českých záhad. Čím méně z kláštera zůstalo na povrchu, tím víc prostoru dostala představa o bohatství skrytém pod ním.

Karel IV. v opatovickém podzemí: tři lochy a diamantový prsten

Hájek věnoval Opatovicím ve své Kronice české čtyři pasáže. Nejbarvitější se vážou k letům 1359 a 1415. V první líčí, jak panovník toužil spatřit pověstné klášterní jmění a jak ho mniši tajnou cestou dovedli do podzemí. Pozdější lidová podání příběh ještě přikrášlila: v hlubinách se mělo třpytit zlato, stříbro a drahokamy v množství, které si člověk 14. století sotva dokázal představit.

Druhá pasáž vypráví o roce 1415, kdy se pokladu pokusil zmocnit šlechtic Jan Městecký z Opočna. Tím legenda dostává pokračování s krutou pointou, k níž se ještě vrátíme.

Proč zrovna Opatovice? Klášter měl k císaři mimořádně blízko. Opat Neplach patřil ke Karlovým důvěrníkům, sloužil mu jako diplomat, roku 1355 ho doprovázel na římské jízdě za císařskou korunou a zanechal po sobě Neplachovu kroniku. Podle nás právě tahle osobní vazba dodala Hájkově scéně uvěřitelnost: když opatovický opat sedával u panovníkova stolu, proč by se před ním neotevřely i klášterní sklepy?

Zlato v urbářích: z čeho opatovičtí benediktini bohatli

Legenda mluví o truhlách a lochách, skutečné jmění kláštera se však skrývalo v půdě, vesnicích a dávkách. Ottův slovník naučný připomíná četné nadace českých knížat, králů i šlechty. Konvent držel klášterní vsi, hospodářské dvory, vybíral naturálie i peněžní platy a Východočeské muzeum ho řadí mezi velké pozemkové vlastníky regionu.

Odborníci se jeho roční příjmy pokoušeli vyčíslit opakovaně. Výsledky shrnuje bakalářská práce Davida Richtera z Univerzity Pardubice:

Badatel	Odhad ročních příjmů
Emanuela Nohejlová	asi 1 200 kop pražských grošů a naturálie
Kracík (po přepočtu naturálií)	až 1 700 kop
Kracík (hypoteticky)	kolem 2 000 kop

Všechna čísla stojí na pozdějších urbářích, a proto zůstávají spíš odhadem. K tomu se přidávají doložené položky: pravidelná berně 200 kop pražských grošů a k roku 1420 zastavená mešní roucha v hodnotě 128 kop. V berním srovnání se Opatovice pohybovaly ve střední až vyšší části žebříčku českých klášterů.

Tady leží jádro celé záhady. Hájkovy lochy s litým kovem sice nemusejí dokládat skutečnou podzemní klenotnici, zato hospodářskou sílu kláštera převádějí do obrazu, který si člověk zapamatuje na celý život. Řádek v urbáři nikoho nenadchne. Diamantový prsten z rukou mnichů ano.

Přepadení, oheň a rozebrané zdi: jak klášter zmizel

Pověst o bohatství měla krvavé následky. Roku 1415 klášter přepadli Jan Městecký z Opočna a Ota z Bergova. Opata Petra Lazura umučili, protože z něj chtěli dostat, kde jsou cennosti uloženy. Starší souhrny se shodují, že lupiči nic nenašli. Lidová tradice z toho později vytvořila vlastní výklad: opat poklad zachránil svou smrtí a tajemství si odnesl do hrobu.

Konec přišel brzy. Roku 1420 areál obsadili lidé Jana Městeckého a Hynka Červenohorského, tedy protivníci husitů, a útoky Hradeckých dokázali odrazit. O rok později posádka odtáhla a klášter podle Ottova slovníku vypálil Diviš Bořek z Miletínka. Ruiny pak sloužily okolí jako lom. Kámen putoval do jiných staveb, až se konvent, který existoval přes tři sta let, rozplynul v krajině.

Dnes klášter připomíná hlavně název ulice Klášterní a barokní Morávkův mlýn čp. 48. Stojí nejspíš na místě původního klášterního mlýna, v severovýchodní části obce. Podél cesty leží pískovcové kvádry a mlýn je od roku 1958 chráněnou kulturní památkou. Okolní pozemky eviduje Památkový katalog jako území s archeologickými nálezy I. kategorie s označením „Klášter Opatovice“.

S mlýnem se pojí i nejlákavější místní pověst. Kolo se prý jednou zastavilo, protože voda vymlela otvor do jakési dutiny a dlouho do ní odtékala. Teprve když se prostora zanesla, provoz se obnovil. Lidé v ní viděli tajnou chodbu či sklepení, které mniši úmyslně zaplavovali proti vetřelcům. U mlýna se navíc našla řada kosterních pozůstatků v různých vrstvách. Komu patřily a proč je nikdo důstojně nepohřbil, se zatím nepodařilo vysvětlit.

Georadar místo krumpáče: co dnes ukrývá opatovické klášteřiště

Moderní pátrání po opatovickém tajemství vypadá úplně jinak než romantické dobrodružství s lucernou. Roku 2021 lokalitu proměřili odborníci z Univerzity Pardubice georadarem. Podle databáze STARFOS vedli 35 předběžných profilů v celkové délce 1 123 metrů a na třech vybraných plochách pak měřili podrobněji. Cílem bylo vytipovat místa, kde se pod povrchem mohou skrývat zbytky klášterních staveb.

K výzkumu se přidává i magnetometrie. Žádná z metod do země nesahá, a přesto dokáže ukázat obrysy zdí, základů a dutin. Pro místo, kde se po staletí šeptalo o podzemí, jde o ideální nástroj.

Z lokality už pochází i hmatatelný artefakt. Mlynář Václav Morávek daroval roku 1885 muzeu v Pardubicích dva železné plátované klíče. Jak se našly, už nikdo přesně neví, muzeum je však řadí k výrazným středověkým předmětům spojovaným s klášteřištěm. Klíče od kláštera, o jehož pokladu se vypráví, mají v sobě symboliku, jakou by nevymyslel ani Hájek.

Zájem o místo trvá. Východočeské muzeum v roce 2026 zve na komentované prohlídky klášteřiště v rámci Archeoléta a ve své tiskové zprávě otevřeně připouští, že se na klášteřišti ještě leccos může skrývat. Sraz bývá na začátku ulice Klášterní. O novém nálezu pokladu ovšem žádný zdroj nemluví.

Hledat poklad v Opatovicích? Zákon mluví jasně

Kdo by se chtěl vydat do Opatovic s detektorem kovů, narazí rychle na právní mantinely. Klášteřiště je chráněné archeologické území a výzkum na něm smějí provádět jen Archeologický ústav nebo oprávněné organizace. Detektoráři se mohou zapojit výhradně ve spolupráci s nimi.

Pravidla pro případný nález:

• Ohlášení: archeologický nález je nutné oznámit Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu nejpozději druhý den.
• Nedotknutelnost: nález i místo musí zůstat beze změny do prohlídky odborníkem, nejméně pět pracovních dní.
• Vlastnictví: movité archeologické nálezy připadají kraji, pokud nepatří státu nebo obci.
• Odměna: u drahých kovů a cenných materiálů do výše ceny materiálu, jinak až 10 % kulturně historické hodnoty.

Opatovice tak stojí v řadě českých pokladových pověstí, ale s vlastním rodokmenem. Házmburk má napoleonskou legendu o ruské plukovní pokladně z roku 1813, kterou střeží mrtvý kozák. Štěchovice mají skutečné jádro v nacistickém archivu vyzvednutém roku 1946, na který se teprve později nabalily řeči o zlatě a diamantech. Opatovický příběh je ze všech nejstarší a jako jediný se opírá o doložené středověké bohatství.