U Athén leželo 79 spoutaných mužů v masovém hrobě. Izotopy v zubní sklovině prozradily, že to nebyli nebezpeční cizinci, jak se doposud myslelo

Ze 66 zkoumaných spoutaných mužů z hrobu u Athén vyrůstalo 64 nejspíš přímo v Attice. Stroncium v jejich zubech přepisuje příběh o cizích nájezdnících.

Foto: Adam Jones - licence CC BY-SA 4.0

Jaro 2016, pobřeží u starého athénského přístavu Faléron. Archeologové pracující v sektoru zvaném Esplanada odkrývají příkopy a v nich desítky koster. Na zápěstích mnoha mrtvých dodnes rezaví železná pouta. Celkem jde o 79 dospělých mužů, uložených ve třech řadách vedle sebe a přes sebe. Od chvíle objevu se nabízela představa cizích bojovníků, pirátů či zajatých vetřelců, se kterými Athéňané krutě zúčtovali. Studie z roku 2026 ale tuto verzi silně oslabuje: podle chemického otisku v zubní sklovině vyrostlo 64 ze 66 testovaných spoutaných mužů nejspíš v Attice. Podle nás tím celý příběh získává mnohem znepokojivější rozměr. Pokud byli téměř všichni místní, archaická attická společnost takhle naložila s vlastními lidmi.

Tři příkopy u starého přístavu: jak vypadá hrob spoutaných mužů

Faléron je obrovské pohřebiště. Podle Švédského institutu v Athénách tu výzkumy, převážně spojené se stavbou Kulturního centra Nadace Stavrose Niarchose v letech 2012 až 2020, odkryly 2 115 pohřbů. Většina z nich vypadá jako běžné hroby obyvatel pobřeží. Esplanada mezi nimi vyčnívá.

Popis lokality, který zveřejnil Švédský institut v Athénách, uvádí rozložení těl do tří příkopů:

Příkop	Počet jedinců
A	39 + 7
B	16
C	16

Nejvíc mrazí právě třetí řada. Šestnáct těl tu leží tak, jako by muži stáli seřazení na okraji jámy a padali jeden přes druhého. Badatelé proto připouštějí, že k popravě mohlo dojít přímo u hrobu. U jednoho z mrtvých uvízl v hrudi hrot šípu, u nohy jiného ležel železný nůž. Šlo převážně o mladé dospělé muže, některé snad ještě v dospívání.

Přesnou příčinu smrti ovšem předběžný terénní bioarcheologický průzkum Lundské univerzity určit nedokázal. Hrot šípu zůstává jediným předmětem, který lze s možným zraněním spojit přímo. Pouta, poloha těl i hromadné uložení přesto vyprávějí dost výmluvně: zajetí, donucení a organizované násilí.

Stroncium v zubech: chemický otisk dětství

Jak lze po bezmála třech tisíciletích zjistit, odkud člověk pocházel? Odpověď se skrývá v horninách. Stroncium se z podloží dostává do půdy, vody, rostlin a zvířat a s potravou i do lidského těla. Během dětství se zabudovává do zubní skloviny, která se na rozdíl od kostí později prakticky nepřestavuje. Sklovina tak uchovává geochemický podpis krajiny, kde člověk vyrůstal.

K analýze stačí zhruba 30 miligramů skloviny. Vědci poté porovnají poměr izotopů stroncia s místním rozsahem hodnot, takzvanou biologicky dostupnou základnou. Když vzorek do rozsahu zapadá, je jeho majitel s danou oblastí slučitelný. Když vybočuje, nejspíš strávil dětství jinde.

Metodu dobře znají i čeští a moravští archeologové:

• Radovesice a Kutná Hora: výzkum laténských pohřebišť kombinoval stroncium s kyslíkem a prověřoval, jak to bylo s proslulými keltskými migracemi.
• Mikulčice-Valy: stroncium ve sklovině ukázalo, že hodnoty 13 až 19 % pohřbených z velkomoravského centra leží mimo odhadovaný místní rozsah.
• Neolitická Morava: studie v časopise Journal of World Prehistory zkoumala vzorky z Brna-Starého Lískovce, Těšetic-Kyjovic a Vedrovic a rekonstruovala mobilitu prvních zemědělců.

Zatímco z Moravy tak izotopy přinesly obraz pohyblivých komunit, z Faléru vzešel opačný signál.

64 z 66: čísla, která podkopala teorii o cizích vetřelcích

Tým, který publikoval v časopise Journal of Archaeological Science: Reports, analyzoval sklovinu 66 mužů z Esplanady a dalších 97 lidí z širšího pohřebiště. Výsledky shrnuje záznam studie v databázi Arizona Board of Regents:

Skupina	Místní podpis	Podíl
Spoutaní muži z Esplanady	64 z 66	96,9 %
Celý analyzovaný soubor	156 ze 163	95,7 %

Spoutaní muži se tedy izotopově významně neodlišují od ostatních lidí pohřbených u přístavu. Vyrůstali ve stejné krajině, pili tutéž vodu a jedli plodiny ze stejných polí.

Po objevu se přitom vyrojila celá řada vysvětlení. Objevovaly se úvahy o cizích bojovnících, žoldnéřích, vězních, pirátech, rebelech i místních zločincích. Vlastní shrnutí studie zmiňuje tři hlavní výkladové rámce: soupeření elit, státní kontrolu a cizí útočníky. Třetí z nich po nových datech výrazně slábne. Vnitřní politické násilí, neúspěšný převrat, veřejná poprava či místní trestní justice naopak do čísel zapadají bez potíží.

Kontrast vynikne při srovnání se Sicílií. U masových hrobů vojáků z bitev u Himery vyšly zhruba dvě třetiny padlých z roku 480 př. n. l. jako nemístní, což odpovídá antickým zprávám o spojencích a najatých bojovnících. Kdyby ve Faléru ležela invazní síla, čekali bychom podobný obraz. Místo něj máme dva vybočující jedince z šedesáti šesti.

Ani ti dva nemusejí být cizí vojáci. Mohli se do Attiky přistěhovat, vyrůstat v geologicky odlišném koutě nebo strávit dětství mimo hlavní potravní okruh regionu. Izotopy prozradí krajinu dětství. Jména, občanství, vinu ani politickou příslušnost z nich nevyčteme. Starověkou DNA se navíc z mužů z Esplanady zatím získat nepodařilo; výzkum se tak opírá o osteologii, archeologický kontext a chemii skloviny.

Krev na prahu demokracie: Kylón, Solón a Kleisthenés

Kdo tedy byli? Jedna stopa vede k nejslavnějšímu politickému skandálu archaických Athén. Olympijský vítěz Kylón se v 7. století př. n. l. pokusil zmocnit Akropole a nastolit tyranidu. Puč selhal. Jeho přívrženci hledali útočiště u oltáře, a přestože jim byl slíben život, Athéňané je pobili. Hérodotos vinu připisuje rodu Alkmaiónovců, podrobnější verzi zaznamenal Thúkydidés. Prokletí za svatokrádež pak pronásledovalo Alkmaiónovce celé generace.

Lákavá paralela, která má ovšem své meze. Lundská zpráva výslovně uvádí, že terénní pozorování hypotézu o Kylónových mužích nepotvrzují ani nevyvracejí. Nová izotopová data ji však udržují ve hře. Rebelové z vlastních řad by měli přesně takový místní stronciový profil, jaký vědci naměřili.

Ať už spoutaní muži zemřeli z jakéhokoli důvodu, jejich hrob spadá do doby, kdy se Athény teprve učily vládnout samy sobě. Aristokratické rody soupeřily o moc, dluhy uvrhávaly chudé do závislosti, zákonodárci sepisovali první pravidla. Solónovy reformy se tradičně kladou do let 594/593 př. n. l., Kleisthenovy přišly kolem roku 508 př. n. l. a položily základy toho, čemu dnes říkáme demokracie.

Podle nás Faléron ukazuje tento zrod v drsnějším světle, než na jaké jsme zvyklí z učebnic. Athénská demokracie vyrůstala jako politický experiment ze společnosti hierarchické, rozpolcené a ochotné řešit spory železem. Tytéž generace, které vymýšlely občanství, řetězily vlastní sousedy a házely je do jam u moře. Pohřebiště navíc ukrývá i ostatky dalších lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí nebo byli pohřbeni mimo běžný řád, což naznačuje, že nešlo o jediné vybočení.