Temné kasematy Špilberku děsí dodnes. V okovech a tmě tu přežívali vězni, o jejich osudech kolují mrazivé legendy

Místo, kam se chodí na výlet, bývalo symbolem utrpení a beznaděje. Špilberská pevnost se v 18. a 19. století změnila v nechvalně proslulý žalář.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Pokud si myslíte, že váš sklep je vlhký a temný, dovolte nám představit vám Špilberk – místo, kterému se v 18. a 19. století přezdívalo „peklo živých“, jak redakce VědaŽivě zjistila. Tato brněnská dominanta totiž zdaleka není jen malebnou kulisou pro nedělní procházky, ale spíš historickým mementem, které děsilo celou Evropu. Dnes vám celý tenhle příběh trochu přiblížíme – i když v kasematech by vám i ta nejsilnější baterka byla k ničemu.

Extrémní „Airbnb“ zážitek Josefa II.

Jednou z nejznámějších historek o Špilberku je návštěva císaře Josefa II. v roce 1784. Tento osvícený panovník totiž rozhodně nebyl žádný „teoretik od stolu“. Naopak. Chtěl na vlastní kůži zažít to, co čekalo nejtěžší zločince.

Nechal se proto na hodinu přikovat ke zdi v nejhlubším podzemí. Ven prý vyšel bledý, zlitý potem a s výrazem člověka, který právě viděl konec světa. Přesto (nebo právě proto) tam nechal vybudovat 29 dřevěných kobek pro doživotně odsouzené. Humanismus tehdejší doby měl zkrátka dost drsné kontury.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Proč „žalář národů“?

Špilberk ale zdaleka nesloužil jen jako žalář pro místní zločince. Habsburkové ho využívali jako vězení pro politické odpůrce z celé monarchie. Skončili tu lidé z různých koutů Evropy:

• Italští karbonáři – bojovníci za sjednocení Itálie.
• Maďarští jakobíni – revolucionáři z Uher.
• Polští vlastenci – odbojáři bojující proti rozdělení své země.

Právě díky nim se o Špilberku dozvěděl celý svět. Italský básník Silvio Pellico totiž napsal knihu „Mé žaláře“, která se stala bestsellerem své doby. A právě ona udělala Špilberku tak špatnou pověst, že se o něm mluvilo od Londýna po Paříž jako o jednom z nejkrutějších míst Evropy.

Špilberk má dnes úplně jinou tvář

Dnes už vás tam nikdo ke zdi nepřiková (pokud si to v rámci nějaké recese sami nevyžádáte). Hrad je kulturním centrem Brna, kde se konají koncerty, festivaly i letní kina. A kasematy jsou sice stále mrazivé, ale dnes z nich vyjdete rovnou na skleničku moravského vína.

Přesto není od věci si připomenout, že tohle místo má za sebou hodně temnou minulost. A že za těmi kamennými zdmi se kdysi odehrávaly příběhy, které byste opravdu nechtěli zažít na vlastní kůži.