Skuteční lidé vymřeli, na polích i zastávkách teď stojí jen panenky. Takhle vypadá japonské Nagoro

V horské vesnici Nagoro na ostrově Šikoku žije zhruba třicet seniorů. Panenek z látky a drátu je tam přes 350.

Foto: Public Domain Pictures

Kdo projde jedinou silnicí vedoucí údolím Ija, uvidí ženu skloněnou nad záhonem, skupinku dětí sedících v lavicích a starce čekajícího na autobus. Nikdo z nich nemrkne. Nikdo z nich nedýchá. Jsou to figuríny v životní velikosti, ušité z hadrů, vycpané novinami a oblečené do skutečných šatů. Jejich autorka, místní rodačka Cukimi Ajano, je rozmístila přesně tam, kde dřív probíhal normální vesnický den: na pole, k zastávce, do tříd zavřené školy. Výsledek není atrakce. Je to tichá mapa toho, co z Nagora zmizelo.

Vesnice, která se vyprázdnila zevnitř

Nagoro zažilo svůj vrchol v době, kdy se v okolí stavěly přehrady. Ve vesnici tehdy žilo přes tři sta lidí a zhruba polovina z nich pracovala na hydroprojektech. Jakmile se provoz přehrad zautomatizoval, práce zmizela a s ní i důvod zůstávat. Mladí odcházeli do měst na pobřeží, starší umírali. Škola přestala učit v roce 2012, protože neměla koho. Podle portálu města Mijóši klesl počet obyvatel na 26. Reportáž ABC News z roku 2023 mluví o „zhruba dvou tuctech“, všichni senioři. V Nagoru se přes dvacet let nenarodilo dítě.

Tenhle příběh není v Japonsku ojedinělý. Země stárne rychleji než kterýkoli jiný vyspělý stát; v roce 2024 tvořili lidé nad 65 let 29,3 % populace a celkový počet obyvatel dál klesá. Stát problém řeší zákonem o podpoře vylidněných oblastí, ministerstvo školství vede veřejný seznam zavřených škol nabízených k novému využití a ministerstvo dopravy má zvláštní politiku pro prázdné domy, kterým se říká akija. Nagoro ale není případ, který zachránila vláda. Nagoro zachránila jedna žena s jehlou a klubkem drátu.

Strašák, který se stal pamětí

Cukimi Ajano se do rodné vesnice vrátila v roce 2002, aby se postarala o nemocného otce. Měla za sebou studia keramiky a léta šití. Když zjistila, že jí ptáci vyzobávají semena, udělala to, co dělával její otec: postavila na pole strašáka. Jenže tohle nebyla tyč s hadrem. Ajano ušila figurínu v lidské velikosti, oblékla ji a dala jí tvář. Kolemjdoucí ji považovali za skutečného člověka.

Ten moment změnil všechno. Ajano začala šít další postavy. Ne náhodně; každou umístila tam, kde by ve vesnici přirozeně stál živý člověk. Rybář u potoka. Farmář na mezi. Celá třída dětí v opuštěné škole, učitelka u tabule. Řada figurín připomíná konkrétní bývalé obyvatele, lidi, kteří odešli nebo zemřeli. Projekt se proměnil z praktického řešení v osobní archiv sousedského života, který se rozpadl.

Venkovní panenky přitom nevydrží věčně. Počasí a plíseň je zničí zhruba za tři roky. Ajano je proto neustále opravuje a nahrazuje novými. Nagoro není hotová instalace, kterou stačí jednou postavit. Je to nekončící údržba paměti.

Co vidí návštěvník a jak se tam dostat

Mezinárodní pozornost přišla v roce 2014 po německém studentském dokumentu Valley of Dolls, v roce 2017 o vesnici psal National Geographic a od té doby se Nagoro objevuje v médiích pravidelně. Turisté dnes přijíždějí z celého Japonska i ze zahraničí. Ajano sama říká, že dřív se tam nikdo nezastavoval, teď vesnice „ožila“. Paradox je zřejmý: oživení přinesli cizí lidé, kteří se podívají a odjedou. Nových stálých obyvatel nepřibylo.

Prakticky se do Nagora dostanete vlakem do stanice Óboke nebo Awa-Ikeda, odkud pokračujete regionálním autobusem a přestupujete na místní linku. Spojů je málo; oficiální turistický web Mijóši uvádí anglický jízdní řád, ale bez auta je návštěva logistickým cvičením, ne spontánním výletem. Na místě lze projít celou vesnici pěšky, vstoupit do bývalé školy a vidět panenky v tělocvičně i třídách. Parkování je u školní budovy. Vesnice je přístupná celoročně, některé okolní atrakce v údolí Ija ale mají zimní uzavírku.

Důležitý detail, který oficiální materiály zdůrazňují: Nagoro není opuštěná kulisa. Stále tam žijí skuteční lidé a návštěvníci mají respektovat soukromé pozemky.

Co bude, až Ajano nebude

Cukimi Ajano je dnes v pokročilém věku. V rozhovoru pro ABC řekla, že až přijde čas, postará se, aby byly panenky „uklizeny správně“. Formální nástupce ani institucionální správa projektu veřejně dohledatelné nejsou. Ajano pořádá workshopy a přátelé jí pomáhají s výrobou, ale předání projektu konkrétní osobě nebo organizaci nikdo neoznámil.

Nagoro tak stojí před dvojím zánikem. Prvním je odchod posledních obyvatel, otázka let, ne desetiletí. Druhým je rozpad panenek, které bez Ajano nikdo nebude opravovat. Krajinu údolí Ija pak nebudou udržovat ani lidé, ani jejich látkové náhrady. Zůstane jen cesta, přehrada a ticho.