Jolanda by koukala: V Delfách věštily z výparů a v transu, pak jim ale křesťané udělali „velký špatný“
Omamné výpary, tajemné výroky a davy poutníků. Delfy kdysi určovaly běh dějin – až do chvíle, kdy je nové náboženství poslalo do zapomnění.
Obsah článku
Zapomeňte na věštění z kávové sedliny nebo televizní kartářky, které vám slibují, že „budete hodně někde“. Ve starém Řecku bylo věštění seriózní státotvornou záležitostí, bez které by si král nenechal ani nabrousit meč. Pupek světa se tehdy nacházel v Delfách. Právě tam, na úpatí hory Parnas, sedávala nad tajemnou puklinou v zemi žena, jejíž slova dokázala rozpoutat války i pád celých říší. Než jí ale nové náboženství definitivně zavřelo ústa, stihla pohnout dějinami jako málokdo jiný.
Pýthia: Žena v rauši a „vaginální“ věštění
Delfská věštírna nebyla jen tak nějaký stánek s osudem. Podle legendy sem místo určil sám Zeus, když nechal z opačných konců světa vyletět orla a holubici (podle jiné verze to byli dva orlové) – setkali se právě tady. Hlavní hvězdou podniku byla Pýthia. Původně to musela být mladá panna, ale poté, co jednu z nich unesl jistý vášnivý poutník, se pravidla změnila. Od té doby funkci zastávaly spíše starší, počestné ženy z místních rodin, u kterých už nehrozilo, že by někoho svedly na scestí.
A jak to probíhalo? Žádné karty, žádná křišťálová koule. Pýthia se rituálně vykoupala v Kastalském prameni, napila se vody z fontány Kassotis a pak se usadila na zlatou trojnožku v nejtemnější části chrámu. Pod ní se ze země valily omamné výpary. Dnes už víme, že šlo o směs etylenu, metanu a etanu, která stoupala z geologických zlomů. Pýthia tyhle plyny vdechovala a podle některých dobových pramenů je přijímala i „vaginálně“, aby byla s bohem Apollem v co nejtěsnějším spojení (tohle ale část historiků považuje za ničím nepodložený mýtus). Pak už stačilo jen začít žvýkat vavřínové listy a trans byl na světě.
Kněžské PR a triky s mokrou kozou
To, co Pýthia v extázi mumlala, nebyla žádná srozumitelná čeština (ani řečtina). Byly to skřeky a útržky vět, které museli kněží – tehdejší mistři politického marketingu – přeložit do veršů. Tyhle věštby byly často tak dvojsmyslné, že se nedaly prohrát. Když se král Kroisos ptal, zda má zaútočit na Peršany, dostal odpověď: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši.“ On ji překročil a zničil říši – bohužel tu svou.
Než se ale vůbec začalo věštit, musela proběhnout „koňská“ (vlastně kozí) zkouška. Na kozu se vylil kbelík studené vody. Pokud zvíře zůstalo netečné, bohové neměli náladu a věštírna zůstala zavřená. Pokud se koza oklepala, šlo se na věc. Bohatí platili majlant, chudí to měli sice zdarma, ale často na ně zbyla řada až za několik měsíců.
Když kříž zvítězil nad vavřínem
Sláva Delf trvala staletí, ale nic netrvá věčně. S nástupem křesťanství začala být pohanská věštírna trnem v oku nové víře. Křesťanští autoři označovali Pýthii za posedlou démony a výpary ze země za dech samotného ďábla. Definitivní ránu z milosti zasadil Delfám v roce 391 císař Theodosius I., který zakázal veškeré pohanské rituály a nechal chrámy zavřít nebo zničit.
A pokud byste si chtěli Pýthiino věštění vyzkoušet dnes, máte smůlu. Prasklina v zemi, zdroj věštecké moci, byla totiž zasypána. Delfy pak definitivně utichly a svět se musel začít spoléhat na jiná proroctví.