Rudé právo oslavovalo osvobození Phnompenhu. Pro Kambodžu ale začal nejkrutější komunistický experiment

Když 18. dubna 1975 vyšlo Rudé právo s titulkem „Phnompenh osvobozen“, v samotném Phnompenhu už vojáci vyháněli dva miliony lidí z domovů.

Foto: Sigmankatie - licence CC BY-SA 3.0

Československý stranický deník přetiskl toho dne zprávu ČTK o tom, jak „kambodžské vlastenecké síly osvobodily hlavní město Phnompenh“. Den nato následovalo „Blahopřání do Kambodže“, telegramy sovětského a dalšího spojeneckého vedení nové revoluční moci. Jazyk byl slavnostní, tón vítězný. O „Rudých Khmerech“ ani slovo; místo nich figurovaly „vlastenecké síly“ a „Jednotná národní fronta Kambodže“. Propaganda tak už v prvních hodinách zamlžila nejen budoucnost, ale i přítomnost, tedy to, co se v metropoli odehrávalo ve chvíli, kdy se sázely řádky do tiskových strojů.

Den, kdy skončil mír dřív, než začal

Obyvatelé Phnompenhu vybíhali do ulic s bílými prapory. Po pěti letech občanské války a amerického bombardování čekali konec násilí. Podle United States Holocaust Memorial Museum trvala úleva jen hodiny. Ještě téhož 17. dubna začali ozbrojenci v černém vyklízet celé čtvrti. Nemocnice, školy, pagody, všechno ven. Rodiny se rozpadaly v chaosu na silnicích, staří a nemocní umírali při pochodu. Cizinci byli vyhnáni, ambasády uzavřeny. Země se zavřela jako poklop.

Rudé právo o ničem z toho nepsalo. Jeho čtenáři se dozvěděli o „vítězství lidu“ nad proamerickým režimem generála Lon Nola. Antiimperialistický rámec studené války spolehlivě zakryl, co se za ním děje.

Rok nula: společnost smazaná za týdny

To, co Rudí Khmerové spustili po pádu Phnompenhu, nemá v moderních dějinách srovnatelnou rychlost. Vyhlásili „rok nula“, doslova nový začátek civilizace. Peníze přestaly existovat. Trhy byly zakázány. Soukromé vlastnictví zrušeno. Buddhismus potlačen. Školy zavřeny. Města vyprázdněna. Miliony lidí putovaly na venkov do pracovních kolektivů, kde se dřelo od úsvitu do tmy na rýžových polích pod dohledem často dětských dozorců.

Interní československá zpráva z roku 1976, která se dostala přes velvyslanectví v Pekingu a Vientianu, popisovala systém jako „extrémně levicový, primitivní komunismus“. Už v říjnu 1975 přišel signál od prince Norodoma Sihanuka: „Otec nevládne, vládnou oni.“ Československý státní aparát tedy měl varovné informace o povaze režimu nejpozději rok po převzetí moci. Veřejný tisk je ignoroval.

Srovnávací literatura, například Michael Mann v práci The Dark Side of Democracy, řadí Pol Pota do linie se Stalinem a Mao Ce-tungem. Společná byla logika třídního nepřítele a násilného „očištění“ společnosti. Kambodža se ale lišila totalitou záměru: šlo o pokus přepsat každodenní život celé země najednou, v agrární společnosti bez průmyslu, bez měst, bez peněz. Žádný jiný komunistický režim nezašel tak daleko tak rychle.

Dva a půl roku mlčení, pak obrat na povel

Rudé právo prošlo mezi lety 1975 a 1979 pozoruhodnou trajektorií. V roce 1975 slavilo. V roce 1976 ještě převážně neutrálně informovalo o ústavě Demokratické Kampučie. V roce 1977 o Kambodži téměř mlčelo. A pak přišel zlom.

Na začátku roku 1978 se tón prudce změnil, v souladu se sovětsko-vietnamskou linií proti Pol Potovi. Po vietnamské invazi v lednu 1979 už list psal o „klice Pol Pota a Ieng Saryho“, o čistkách a vraždách. Příčina obratu nebyla humanitární, nýbrž geopolitická: kambodžsko-vietnamský konflikt a širší čínsko-sovětský rozkol. Čína vnímala nezávislou Kampučii jako nárazník proti vietnamskému, a tím i sovětskému vlivu v regionu, jak dokládají americké diplomatické dokumenty z listopadu 1978. Peking držel Pol Pota nejen z geopolitického kalkulu, ale i z ideologické blízkosti části čínského vedení k radikalismu kulturní revoluce.

Československo tedy neodsoudilo genocidu proto, že se o ní dozvědělo. Odsoudilo ji proto, že se změnila mocenská konstelace.

Bilance: čtvrtina národa

Odhady obětí Pol Potova režimu se pohybují mezi 1,5 a 3 miliony mrtvých, zhruba čtvrtina tehdejší populace, během necelých čtyř let. Lidé umírali hladem, vyčerpáním, nemocemi a popravami. Pronásledováni byli vzdělaní, městští obyvatelé, etnické menšiny, buddhisté, kdokoli podezřelý z vazby na předchozí režim. Stačily brýle na nose.

Spravedlnost přišla pozdě a jen částečně. Mimořádný tribunál ECCC odsoudil několik vrcholných představitelů; Duch, velitel věznice S-21, dostal doživotí a zemřel ve výkonu trestu v roce 2020. Pol Pot sám zemřel v roce 1998 bez procesu.

Dnešní Kambodža je ekonomicky jiná země; mezi lety 2000 a 2019 rostla v průměru o 8,2 % ročně. Podle Světové banky dosáhla v roce 2024 odhadovaného růstu 6 %. Jenže index lidského rozvoje za rok 2023 činí pouhých 0,606, což řadí Kambodžu na 151. místo ze 193 zemí. Dědictví genocidy se neměří jen hroby, ale i mezerami ve vzdělání, institucích a důvěře, které přetrvávají dodnes.

Rudé právo 18. dubna 1975 napsalo o osvobození. Ve skutečnosti popisovalo první den nejrychlejší společenské destrukce dvacátého století, a ani to nevědělo. Nebo nechtělo vědět.