Jakým způsobem uchovávali pravěcí lidé potravu, když nebyla lednice? Geniální přístup se může hodit i dnes

Lednice jsou poměrně novodobý vynález, jenže jídlo bylo potřeba nějak uchovávat už od pravěku. Tyto praktiky omezovaly rozvoj mikroorganismů a oddalovaly závadnost pokrmu.

Zdroj fotografie: Public Domain

Dlouhou dobu používali lidé jiné způsoby konzervace potravin. Solení masa, sušení, uzení, moření a kvašení. Když odhlédneme od těchto způsobů, jak jídlo uchovávali lidé v pravěku? Neustálé zkoumání těchto dob ukazuje, že naši nejvzdálenější předkové měli velmi kreativní způsoby, jak prodloužit „záruční dobu“ toho, co venku ulovili. Takového mamuta si nemohli celého někam zabalit a strčit po kouskách do mrazáku. Řešení rozebírá Daniel Fischer.

Lov na mamuta

Jednoho podzimního rána v roce 2015 narazili dva farmáři v Michiganu na pánevní kost mamuta. Po několika telefonátech a vykopávkách odkryl tým archeologů další nálezy. Ty vnesly do celé pradávné scény trochu víc světla. V době před více jak 11 000 lety se po Severní Americe proháněla četná mamutí stáda. Pro lovce a sběrače bylo ulovení tohoto zvířete – velikosti afrického slona – jako výhra, která odlišovala hojnost a nejistotu života.

Zdroj fotografie: Pixabay

Právě proto, že šlo o tak cennou kořist, napadlo už tehdy několik inteligentních lidí dát zbytky mamuta do jezera pro pozdější použití. „Jezero nabízelo přirozenou skrýš pro zbytky mršiny“, uvedl Daniel Fischer z Michiganského paleontologického muzea. Jaké by bylo ostatně jiné řešení v momentě, kdy je kolem mnoho dalších predátorů a mrchožroutů, kteří by se na takovém kusu velmi rádi přiživili? Proto bylo maso cíleně uloženo do vody.

Povaha tehdejšího terénu Středozápadu

Tehdejší krajina měla hodně mělkých jezírek coby pozůstatek doby ledové. Uchování masa ovšem neměla na svědomí voda, ale tvrdá práce četných laktobacillů, kteří v ní žili. Ti produkují vlastní kyselinu, která uchovává svalovinu. Fischer dává zásluhu na konzervaci také nízké teplotě a nízké hladině kyslíku ve vodě. Lov samotný se nejspíš odehrál na podzim a zvířata byla naporcována na velké kusy, které byly uchovány v nedalekých vodách.

Zdroj fotografie: Pixabay

Maso takto zůstalo poživatelné až do léta dalšího roku. Fisher tuto metodu prověřil pomocí kusů jehněčího, zvěřiny a dokonce koně. Po uvaření, které zničilo jakékoli škodlivé bakterie, bylo maso opět poživatelné. Kyselina vylučovaná laktobacilly ho také zjemnila a přidala silnou chuť a zápach podobný limburskému sýru. Udržování masa ve studené vodě, jenže ne každá pravěká tlupa měla kousek od tábora příhodné jezero.

Pohřbívání potravin do země

Další velmi použitelnou cestou uchování potravin bylo jejích zakopání. Zemina chrání potravu před sluncem, teplem a vzduchem, což jsou hlavní faktory působící rozklad potravin. Zajímavé řešení v tomto ohledu nabízí rašelina. Studené, silně kyselé prostředí s minimem vzduchu je pro konzervaci jídla vynikající. V Severní Evropě našli archeologové dokonce celé kusy másla, které sem staré národy zahrabaly jako do přírodní spíže.

Zdroj fotografie: Pixabay

Rašeliniště tak poskytla zemědělským komunitám způsob uchování jídla včetně mléčných výrobků, a to ne dlouhé období. Opětovně vykopané máslo je poživatelné, může ovšem získat nakyslou chuť od svého okolí – podobně jako maso uchované v jezeře. Je jednoduché se na máslo v močále dívat jako na podivnost, ale nejspíš se jednalo o zcela běžný postup. Mokřady tak otvírají okno do starých praktik, které z dnešního světa už vymizely.

Máte nějakou vlastní metodu konzervace potravin?

Zdroj: LiveScience