Francouzi postavili z vraku loď a odpluli. 80 malgašských otroků nechali na pustém ostrově, ti tu pak žili více než dekádu

Loď L’Utile se v roce 1761 rozbila o útes uprostřed Indického oceánu. Posádka odplula, desítky Malgašů zůstaly. Záchrany se dočkalo jen osm lidí.

Zdroj fotografie: Murat Özsoy - licence CC BY SA 4.0

V noci na 31. července 1761 narazila francouzská nákladní loď L’Utile plnou rychlostí do korálového útesu. Devět dní předtím vyplula z madagaskarského přístavu Foulepointe a v podpalubí vezla 160 zotročených Malgašů, nakoupených navzdory zákazu. Ostrůvek, na kterém uvízla, tehdy nesl jméno Île de Sable, Písečný ostrov. Dnes ho mapy označují jako Tromelin. Francouzská posádka se z něj během necelých dvou měsíců dostala na lodi stlučené z vraku. Malgaši zůstali na pustém kusu korálu o rozloze zhruba jednoho kilometru čtverečního. Teprve po patnácti letech pro ně připlula pomoc. Na břehu ji čekalo sedm žen a osmiměsíční chlapec.

Noční plavba podle špatných map: jak L’Utile ztroskotala u Tromelinu

Tromelin leží přibližně 450 kilometrů východně od Madagaskaru a 550 kilometrů severně od Réunionu. Je dlouhý asi 1 750 metrů, široký 700 metrů a jeho nejvyšší bod sahá sotva sedm metrů nad hladinu. Žádný strom, žádný pramen. Jen písek, keře, mořští ptáci a příboj.

K neštěstí vedla souhra chyb. Dobové mapy zakreslovaly ostrov nepřesně a navzájem si odporovaly. Kapitán Jean de Lafargue přesto pokračoval v noční plavbě. Riziko, které se nevyplatilo. Část zotročených zahynula už při ztroskotání, protože zůstali uvěznění v podpalubí. Na souš se podle výstavní chronologie Inrapu dostalo 80 Malgašů, k nim zhruba stovka námořníků.

Hierarchie paluby se přenesla i na souš. Posádka si zřídila vlastní tábor, Malgaši skončili v odděleném táboře, který dobové dokumenty nazývají táborem „černých“. Tahle hranice měla rozhodnout o tom, kdo se z ostrova dostane a kdo ne.

La Providence: technický triumf postavený i malgašskýma rukama

Velení se fakticky ujal první důstojník Barthélémy Castellan du Vernet. Jeho organizační talent zachránil francouzské životy. Z vraku nechal vylovit dřevo, kov, nářadí a zásoby. Vykopat studnu. Postavit pec a kovárnu. Na improvizovaném loděništi vyrůstalo plavidlo s kýlem dlouhým zhruba deset metrů, pojmenované příznačně La Providence, Prozřetelnost.

Na stavbě se podíleli i Malgaši. Tahali materiál z trosek, pracovali u kovárny, pomáhali s kostrou lodi. Když byla 27. září 1761 hotová, po zhruba 58 dnech, nalodili se na ni výhradně Francouzi. Oficiální vysvětlení znělo prostě: plavidlo bylo příliš malé. Castellan Malgašům slíbil, že se pro ně vrátí. Z mistrovského kousku improvizace se tak stal patnáctiletý dluh.

Castellan svůj slib podle pozdějších pramenů bral vážně. Kapitán Lafargue zemřel při návratu z Madagaskaru na Île de France, dnešní Mauricius, a důstojník pak opakovaně žádal o vyslání záchranné lodi. Narazil.

Proč pomoc nepřišla: guvernér, zakázaný obchod a sedmiletá válka

Guvernér Île de France Antoine-Marie Desforges-Boucher odmítl uvolnit prostředky na výpravu. Podle zprávy francouzského Senátu sehrálo roli i to, že L’Utile porušila zákaz dovozu otroků na ostrov. Guvernér byl kvůli nelegálnímu obchodu rozlícený a trosečníky v podstatě potrestal za cizí přestupek.

Kulisu dotvářela sedmiletá válka, která vyčerpávala francouzské loďstvo i pokladnu, a pozdější úpadek Francouzské východoindické společnosti, jíž loď patřila. Záležitost zapadla v úředních šuplících. Dostupné prameny nezaznamenávají, že by byl za opuštění lidí na ostrově potrestán kdokoli z aktérů.

Zatímco v kancelářích na Mauriciu nikdo nespěchal, na Tromelinu běžel čas. Kolem roku 1763 se osmnáct trosečníků odvážilo odplout na voru. Co se s nimi stalo, nikdo neví. Dorazili na Madagaskar? Pohltil je oceán? Archivy mlčí.

Teprve v 70. letech se k ostrovu vypravila loď La Sauterelle. Vylodění v příboji se nezdařilo a na ostrově uvízl jeden z jejích námořníků. Spolu se třemi muži a třemi ženami si později sestavil vor s plachtou spletenou z ptačího peří a vyrazil na moře. Jen několik měsíců před definitivní záchranou. I o nich chybí jakákoli zpráva.

Dne 29. listopadu 1776 přistála u Tromelinu korveta La Dauphine pod velením Jacquese Marie de Tromelina, po němž ostrov později dostal jméno. Odvezla osm lidí.

Studna, želvy a záplatované hrnce: jak se na Tromelinu dalo přežít 15 let

Opuštění Malgaši po sobě nezanechali jediný řádek. Jejich příběh převyprávěla až archeologie. Tým Maxe Guérouta ze skupiny GRAN a Thomase Romona z Inrapu podnikl v letech 2006, 2008, 2010 a 2013 čtyři výzkumné kampaně a výsledky jsou ohromující.

Základem přežití byla studna vyhloubená ještě Francouzi, hluboká asi pět metrů. Voda z ní byla brakická, slanější, než by si kdokoli přál, ale pitná. Ženy a muži ji nosili zhruba 750 metrů do obydlí. Den co den, rok za rokem.

Jídelníček se řídil ročními obdobími. Na pláže připlouvaly klást vejce mořské želvy, hnízdily tu kolonie ptáků, v mělčinách se dalo lovit. Archeologové z vykopaného vzorku opatrně odhadují, že za patnáct let mohli trosečníci zkonzumovat přibližně:

Zdroj potravy	Odhad za 15 let
Mořští ptáci	90 000 kusů
Ryby	2 500 kusů
Želvy	400 kusů

Ostrov bez stromů nabízel jen hrstku paliva; oheň proto musel hořet nepřetržitě, živený dřevem z vraku. Trosečníci postavili stavby z korálových a plážových kamenů se zdmi silnými přes metr, seskupené kolem vnitřního dvora, s otvory obrácenými do závětří. Věděli, co dělají. Na Madagaskaru se z kamene stavěly především hrobky, a přesto si tuto techniku osvojili, protože cyklóny by lehčí přístřešky smetly.

Snad nejsilněji působí kuchyně. Archeologové v ní našli nádoby ponechané na svém místě, měděné lžíce, trojnožku na vaření, rybářské háčky, pazourky a ocílky k rozdělávání ohně. Měděné hrnce byly záplatované znovu a znovu, kousky kovu z vraku přinýtované k prohořelým dnům. Každá záplata svědčí o tom, že někdo počítal s dalším dnem.

Archeologie vrací hlas lidem, kteří nesměli psát

Mezi nálezy se objevily i předměty, které s holým přežitím nesouvisejí: drobné měděné šperky, náramky, prsten, hřebínek na úpravu vlasů. Komunita na Tromelinu si udržovala zvyky, krásu a důstojnost. Přežívala jako společenství, nikoli jako hrstka zoufalců.

O smrti víme méně. V roce 2008 se našly ostatky dvou lidí bez stop násilí či kanibalismu. Hroby ostatních zůstávají neznámé. Stavba meteorologické stanice v 50. letech 20. století mohla část lokality nenávratně poškodit.

Osm zachráněných bylo po příjezdu na Mauricius prohlášeno za svobodné. Intendant Jacques Maillart-Dumesle přijal do svého domu tři z nich: chlapce, jeho matku Semiavou a babičku. Při křtu dostali jména Moïse Jacques, Ève a Dauphine, to poslední po lodi, která je odvezla. Stopy ostatních se ztrácejí.

Ostrov se mezitím proměnil. Zavlečené krysy po desetiletí pustošily hnízdiště, než je v roce 2005 správa Francouzských jižních a antarktických území vyhubila. Podle tiskové zprávy TAAF stoupl bylinný pokryv z 30 na více než 70 procent a místo dvou druhů s necelými 400 páry tu dnes hnízdí sedm druhů mořských ptáků s více než 6 000 páry. Turisty Tromelin nečeká: je přírodní rezervací, vstup povoluje prefekt a příboj vylodění často znemožňuje.

V českých školách se tento příběh nevypráví, přestože obchod s lidmi zná i naše minulost. Už nejstarší popis Prahy od Ibráhíma ibn Jákúba z roku 965 zmiňuje vývoz cínu, kožešin a otroků. Od Robinsona Crusoe či Goldingova Pána much se Tromelin liší zásadně: nejde o fikci osamělého hrdiny ani o školáky, nýbrž o doložené lidi, kteří na ostrov nepřišli z vlastní vůle. Kdo chce pátrat dál, najde podrobnosti ve výstavním materiálu Inrapu, v knize Guérouta a Romona Tromelin, l’île aux esclaves oubliés nebo ve dvaapadesátiminutovém dokumentu Emmanuela Roblina a Thierryho Ragoberta.