V jeskyni Gargas je 231 otisků pravěkých dlaní. Většině chybí prsty, ale nikdy ne palec

V pyrenejské jeskyni Gargas přežilo 231 negativních otisků rukou. Na mnoha chybějí články prstů, palec ale zůstává pokaždé zachovaný.

Zdroj fotografie: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

11. června 1906 posvítil lékař a antropolog Félix Régnault na stěnu podzemí u obce Aventignan a uviděl dlaně. Desítky dlaní obtažených černým a červeným pigmentem, jako by se z vápence vynořily ruce dávno mrtvých lidí. Na mnoha z nich však něco schází: jeden článek, dva, někdy celý prst. Palec přitom zůstává na svém místě. Od té doby se nad stěnami Gargas vystřídali lékaři, prehistorici i lingvisté. Každý přinesl vlastní vysvětlení a každý narazil na detail, který jeho jistotu nahlodal. Právě v tom tkví síla celé záhady. Jednotlivé výklady nevyprávějí jeden děsivý příběh, nýbrž si vzájemně odporují.

Otisky rukou v Gargas: 231 dlaní a vzorec, který nesedí na náhodu

Jeskyně leží v údolí řeky Neste v podhůří francouzských Pyrenejí, v departementu Hautes-Pyrénées. Soupisy shrnuté v časopise Rock Art Research evidují 231 šablon rukou: 143 černých, 80 červených a zbytek ve žlutých, hnědých či bílých odstínech. Mezi čitelnými otisky výrazně převažují levé ruce. Nejspíš proto, že pravá ruka držela pigment nebo foukací trubičku.

Technika byla prostá a zároveň vynalézavá. Člověk přitiskl dlaň na skálu a kolem ní tamponoval nebo rozprašoval barvivo. Po odtažení zůstal na stěně světlý obrys, jakýsi negativ ruky. Červenou barvu dodával oxid železa, jak zaznamenal už Régnault. U černých otisků rozbory prozradily dvojí recept: část vznikla z uhlí, část z oxidů manganu, včetně minerálů jako manganit či pyroluzit. Takový výběr surovin svědčí o promyšlené práci s materiálem.

Oficiální web jeskyně Gargas hovoří o „velké většině neúplných“ rukou. Stěny přitom nesou i rytiny zvířat, geometrické znaky a sexuální symboly. Dlaně tedy tvoří součást rozsáhlého obrazového prostoru, v němž pravěcí návštěvníci zanechali stopy mnoha druhů.

Tři letopočty, které se rády pletou: 1870, 1906 a 26 860 let

Historie Gargas se vrství podobně jako sedimenty na jejím dně. Jeskyni popsal už v roce 1575 francouzský kosmograf François de Belleforest. V 19. století do ní chodili turisté a lázeňští hosté z okolních středisek.

Vědeckou kapitolu otevřel roku 1870 Félix Garrigou spolu s Andrém de Chasteignerem. U dolního vchodu provedli sondáž a upozornili na paleontologický a archeologický význam lokality. Ve své práci z téhož roku doložili, že člověk tu žil v časech jeskynního medvěda a soba.

Malované ruce přišly na řadu až o šestatřicet let později. Régnault svůj nález téhož roku oznámil Pařížské antropologické společnosti.

Třetí rovinu tvoří stáří. Ve spárách skály poblíž panelů s dlaněmi vězí odštěpky kostí, které tam kdosi záměrně zasunul. Jeden z nich dal radiokarbonové datum 26 860 ± 460 let před současností, jak uvádí prehistorik Jean Clottes. Datum tak pochází z bezprostředního okolí otisků a zapadá do gravettienu. Podle provozovatelů jeskyně sem lovci-sběrači druhu Homo sapiens přicházeli zhruba před 29 000 až 22 000 lety. Samotné kosti zasunuté do stěn dnes zkoumá archeoložka Magali Peyrouxová. Zda souvisely s obřadem, zůstává otevřenou otázkou.

Nemoc, mráz, nebo obřadní nůž? Proč pravěkým rukám schází prsty

Nejpřímočařejší vysvětlení zní krutě: lidé prsty skutečně ztratili. Lékařská linie, kterou v 70. letech rozvíjel Claude Barrière a před ním Ali Sahly, uvažovala o Raynaudově syndromu, omrzlinách či jiných chorobách. Gravettien spadá do chladné etapy doby ledové a vymrzlé končetiny by v takovém podnebí nikoho nepřekvapily.

Medicínský výklad však zakopává o pravidelnost. Mráz ani nemoc nevybírají prsty podle šablony, kdežto v Gargas se určité kombinace opakují stále dokola.

Ještě temnější varianta počítá s rituální amputací. Obětování článku prstu známe z etnografických záznamů různých kultur a hypotéza se v odborné literatuře držela dlouho. Přehled zveřejněný letos v Cambridge Archaeological Journal ovšem připomíná dvě vážné námitky. Z paleolitu chybějí kosterní doklady hromadných amputací. A Leroi-Gourhan namítal, že lovec bez prstů by těžko přežil.

Tady vstupuje do hry palec. Bez něj by člověk nedokázal sevřít oštěp, opracovat pazourek ani stáhnout kůži. Podle nás právě jeho neporušenost nejvíc oslabuje představu krvavého obřadu. Ať pravěcí lidé dělali cokoli, palce se nedotkli. Takové pravidlo spíš ukazuje na záměr než na nehodu.

Tajný kód lovců: ohnuté prsty jako znaková řeč doby ledové

Už Georges-Henri Luquet a André Leroi-Gourhan odmítali amputace a přiklonili se k jednoduššímu řešení. Prsty podle nich nikdo neusekl, jen je přitiskl k dlani dřív, než přiletěl pigment. Leroi-Gourhan šel dál a v opakujících se kombinacích viděl možný systém: tichá znamení lovců, kteří se při stopování zvěře nesměli ozvat.

Roku 2021 tuto myšlenku podepřeli baskičtí lingvisté Ricardo Etxepare a Aritz Irurtzun. Ve studii věnované gravettienským šablonám rukou jako základním jednotkám znakového jazyka prověřili, zda lze konfigurace z Gargas provést jako gesto volně ve vzduchu, bez opory o stěnu. Mezi analyzovanými tvary nenašli jediný, který by tomu odporoval. Všechny odpovídají pohybům, jaké dnešní znakové jazyky používají jako stavební kameny.

Tento biomechanický argument považujeme za nejpevnější oporu celé kódové teorie. Opírá se o anatomii, ne o romantickou představu. Má ovšem své meze. Autoři ukázali, že ruce mohly fungovat jako znaky. Co znamenaly, zatím nikdo nerozluštil. Slovník pravěkých gest zůstává prázdný a od roku 2004 se na něj zaměřuje i výzkumný program vedený Pascalem Foucherem, včetně projektu MIND2WALL.

Pro přehlednost shrnujeme, jak si hlavní výklady stojí:

Hypotéza	Co vysvětluje	Kde drhne
Nemoc a omrzliny	chladné klima, skutečné poškození	opakování stejných kombinací
Rituální amputace	etnografické paralely	chybí kosterní doklady, přežití
Ohnuté prsty a gesta	zachovaný palec, proveditelnost	neznámý význam znaků

Od Sulawesi po Patagonii: dlaně na stěnách zná celý svět, Gargas vyčnívá

Otisky rukou patří k nejrozšířenějším motivům pravěkého umění. Ve španělské jeskyni El Castillo určilo uran-thoriové datování minimální stáří jedné šablony na 37 300 let. Indonéské Sulawesi posunulo hranici ještě dál: studie publikovaná letos v lednu uvádí ruce staré nejméně 67 800 let. Argentinská Cueva de las Manos, zapsaná na seznamu UNESCO, je naopak mladší, asi 13 000 až 9 500 let, a ohromuje hustotou dlaní doplněných loveckými scénami.

Neúplné prsty se objevují i v jeskyni Cosquer u Marseille, tam ovšem v mnohem skromnějším počtu. Nikde jinde v Evropě se „zmrzačené“ ruce nehromadí s takovou vytrvalostí jako v Gargas. Motiv dlaně je globální, koncentrace chybějících prstů je výsadou Pyrenejí.

Česko podobný soubor nemá. V Kateřinské jeskyni datovali uhlíkové čáry na zhruba 6 300 let a v Býčí skále na 5 200 let. Letos však Archeologický ústav AV ČR představil rytého koně z jeskyně Švédův stůl, starého asi 15 000 až 14 000 let. Vědci ho chápou jako nepřímý doklad dosud neobjeveného paleolitického umění v Moravském krasu.

Kdo chce Gargas spatřit na vlastní oči, musí plánovat. Z Toulouse trvá cesta autem hodinu a čtvrt, nejbližší vlaková zastávka Gourdan-Polignan leží 7,5 kilometru od vchodu. Komentovaná prohlídka zabere 50 minut po trase dlouhé přes 200 metrů, dospělý zaplatí asi 310 Kč, dítě kolem 190 Kč. Kvůli ochraně maleb platí denní kvóty a je nutná rezervace, fotografovat se nesmí a uvnitř drží teplota celoročně 11 °C. Navigaci je lepší nastavit na „Aventignan“, ne na „Gargas“.