Nemanželský potomek Collaltů chce zachránit zámek v Brtnici. Je upoutaný na lůžko, informace sbírá jen přes internet

Francouzský architekt David Bucher se hlásí k levobočné větvi Collaltů a chce pomoci chátrajícímu zámku v Brtnici. Kvůli nemoci ho poznává jen z obrazovky.

Foto: Jiří Sedláček - Frettie / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Brtnický zámek, třetí největší na Vysočině, dnes působí jako skořápka po velkém příběhu. Arkády stojí, sály zejí prázdnotou a nejcennější místnost s obrazy je pro veřejnost zavřená. Do tohoto příběhu teď z Francie vstupuje muž, který na nádvoří fyzicky stát nemůže. Pětačtyřicetiletý architekt David Bucher trpí neurologickou nemocí, která ho připoutala k lůžku. Svět kolem Brtnice proto skládá z fotografií, archivních textů a zpráv na sociálních sítích. Přesto má jasný cíl: založit záchranný spolek a vyhlásit mezinárodní sbírku pro sídlo, které po tři staletí patřilo jeho předkům. Ve hře je památka, kterou Národní památkový ústav řadí mezi ohrožené, a otázka, nakolik může rodová paměť pohnout kameny.

Prapradědeček Maurizio a tajemství komorné Flesarové

Bucherova rodová stopa vede do druhé poloviny 19. století. Roku 1859 se knížeti Eduardu Collaltovi a komorné Františce Flesarové narodil syn Maurizio. Do šlechtické genealogie se zapsal pod jménem Flesar-Collalto et San Salvatore. Jeho existenci i původ dokládá odborná literatura, mimo jiné studie Jana Koumara v časopise Historická sociologie, která rozebírá nerovné svazky collaltovské aristokracie.

Právě Maurizia označuje Bucher za svého prapradědečka. Podle iDNES tvrdí, že jeho vztah k Brtnici je v rodinné historii „hluboce zakořeněn“. Na sociálních sítích vystupuje také jako Jan Flesar. Proč zvolil právě tohle jméno, zdroje neuvádějí. Podle nás je ale odkaz zřejmý: příjmení komorné, z jejíhož vztahu s knížetem vzešla celá vedlejší linie, nese jako vlajku.

Samotný rod Collalto et San Salvatore patří ke starobylé severoitalské šlechtě. Brtnici získal Rambaldo XIII. Collalto po pobělohorských konfiskacích, kdy přišel o majetek Zdeněk IV. Brtnický z Valdštejna. Podle webu zámku mu panství prodal Ferdinand II. na počátku roku 1623. Collaltové pak v Brtnici hospodařili přes tři sta let, až do poválečných konfiskací po roce 1945.

Dřevomorka, zřícená střecha a desetiletí soudů

Důvod, proč se o záchraně vůbec mluví, popisuje profil Národního památkového ústavu bez příkras. Zámek se nachází v havarijním stavu, jeho údržba byla víc než sto let zanedbávána a dřevomorka prorostla dřevěné i zděné konstrukce. Část trámoví se zřítila. Památkáři vinu kladou nevhodnému využívání ve druhé polovině 20. století a vleklým soudním tahanicím o vlastnictví.

Symbolickým okamžikem úpadku se stal rok 2011. Tehdy se v nejzanedbanějším koutě areálu propadla část střechy, zámek se uzavřel a opravy se odsunuly. Vlastnické spory mezitím brzdily financování i rozhodování o jakémkoli větším zásahu.

Dnešním vlastníkem je Spolek Svébyt Brtnice, založený 3. srpna 2016 a sídlící přímo na adrese Zámek 1. Předsedá mu Oleg Rybnikář. Do katastru se spolek jako majitel zapsal ještě v roce svého vzniku, komplikované pře podle jeho vlastního vyjádření skončily o dva roky později.

Nejbolestivěji působí Sál vjezdů. NPÚ v něm vyzdvihuje štukovou výzdobu ze 30. let 18. století a cyklus jedenácti závěsných pláten malíře Karla Františka Töppera. Obrazy jsou v tak bídném stavu, že běžní návštěvníci do sálu nesmějí. Restaurování jediného velkoformátového díla by podle dřívějších odhadů vyšlo zhruba na milion korun. Ani ty peníze se zatím sehnat nedaří.

Rybnikář o Bucherovi slyšel, ale nemluví spolu

Zásadní fakt celé iniciativy zní prozaicky: Bucher s majitelem zámku dosud přímo nejednal. Rybnikář pro iDNES uvedl, že jméno Jan Flesar zaslechl, kontakt ale žádný neproběhl. Titulek regionálního deníku jeho reakci popsal jako nenadšenou. Důvody, proč spolu oba muži zatím nemluví, veřejně dostupné zdroje nerozvádějí.

Majitel přitom řeší úplně jiné starosti než shánění peněz v zahraničí. Podle Rádia Impuls spoléhá na státní Program záchrany architektonického dědictví a pro rok 2026 žádal o příspěvek na nový okapový systém. Na seznamu nutných prací dál figurují:

• odvodnění a kanalizace,
• vstupní mostek,
• hradby a další statické zajištění,
• restaurování pláten v Sále vjezdů.

Spolek se navíc pokoušel v aukci prodat část hradeb, zájem kupců však zůstal mizivý a vyvolávací cena výrazně klesla. Statická havárie podle dostupných informací bezprostředně nehrozí. Peníze ale scházejí na téměř všechno.

Půl miliardy na jediný palác

Kolik by záchrana stála? Památkářka Dana Závodská pro iDNES odhadla seriózní obnovu paláce u třetího nádvoří na půl miliardy korun. Celý areál by podle ní spolkl zhruba dvojnásobek, tedy kolem miliardy.

V tomto světle je třeba posuzovat i Bucherovu sbírku. Podle nás těžko uhradí kompletní rekonstrukci, a to ani při velkorysých dárcích z ciziny. Dokáže ale financovat konkrétní, viditelnou etapu: projektovou dokumentaci, restaurování Töpperových obrazů, opravu jedné střechy. Přesně takové dílčí kroky bývají spouštěčem pro další peníze, protože dotační programy i soukromí investoři ochotněji podporují projekty, které už mají hmatatelný výsledek.

Obdobu lze hledat v roce 2021. Tehdy do Brtnice přijela Isabella Collalto, provdaná de Croÿ, s rodinou. Zúčastnila se vivaldiovského koncertu Il Tesoro italiano della Boemia, setkala se s Rybnikářem a rod si zámek po dobu akce symbolicky „převzal“. Šlo o silné gesto, o koupi ovšem italští Collaltové zájem neprojevili. Bucherova iniciativa míří jinam: chce rodovou emoci přetavit v trvalou podporu.

Síla jména, které dojde dál než stavební jeřáb

Jak může člověk upoutaný na lůžko řídit záchranu památky? Odpověď podle nás zní, že řídit stavbu nemusí. Bucher prokazatelně shromažďuje informace pouze online. Na dálku však může zvládnout překvapivě mnoho: sepisovat rodovou a historickou rešerši, oslovovat zahraniční kontakty, hledat mecenáše a budovat Brtnici mezinárodní jméno.

Technická obnova, stavební povolení, dotace a práce na místě by se ale bez souhlasu vlastníka, památkářů a místních partnerů neobešly. Pokud by Bucherův spolek vznikl, dá se čekat, že jeho největší hodnotou bude symbolický kapitál. Příběh levobočné větve, která se po více než půldruhém století hlásí k zámku svých předků, se v Itálii či Francii vypráví lépe než výčet chybějících okapů.

Brtnice přitom má z čeho stavět. Na rozdíl od zařízených salonů v Telči nebo Jaroměřicích nad Rokytnou láká syrovostí. Český rozhlas popsal návštěvu jako zážitek z prázdných místností, kde v dětském pokoji zůstal jen kočárek. Měřítko areálu, renesanční arkády a vrstvy staveb sahající podle archeologů možná až do 13. století tvoří podklad pro silný příběh.