Největší podvod v dějinách objevů? Šokující důkazy, proč Robert Peary na severním pólu nikdy nestál!

Ve škole zněl verdikt jasně. Jenže čím blíž se historici dívají na Pearyho triumf, tím víc z něj mizí jistota a poslední trhlina bolí víc než obvinění ze lži.

Foto: PxHere

Největší problém Pearyho není dokázaná lež, ale nedokázaný triumf. Robert Peary si 6. dubna 1909 připsal nejslavnější polární nárok své doby, jenže dnešní spor nestojí na senzaci o podvodníkovi. Stojí na mnohem nepříjemnější otázce: co z jeho cesty šlo tehdy opravdu ověřit?

Legenda přežila, důkaz ne

6. dubna 1909 zapsal Robert Peary do historie nárok na severní pól. Na poslední etapě s ním šli Matthew Henson a čtyři Inuité, jenže Encyclopaedia Britannica připomíná zásadní věc: výprava tvrdila, že pólu dosáhla, ale dnešní prověrky deníku a navigačních záznamů ten triumf nepotvrdily. Peary mohl skončit asi 50 až 100 kilometrů od přesného bodu.

To není slovíčkaření. Kdo dnes mluví o „největším podvodu“, často přeskočí rozdíl mezi prokázanou lží a neuneseným důkazem. Školní legenda zní čistě. Historický verdikt ne. Ve VědaŽivě při čtení dobových i pozdějších shrnutí narážím pořád na stejný problém: Pearyho nárok přežil, ale jistota ne.

Podezření navíc nevzniklo až po sto letech. Americký zákon mu děkuje za arktické průzkumy „vedoucí k dosažení severního pólu“, ale neříká „objev“ ani „prvenství“. Kongres ho tedy poctil, zároveň však nechal formulaci nápadně opatrnou. Když nestačilo ani tehdejší oficiální uznání, rozhoduje jiná otázka: co se tam vlastně dalo prokázat?

Na plovoucí kře nestačí hrdinská póza

Právě tady se spor láme. Severní pól neleží na pevnině. Podle National Geographic Education a NSIDC leží na driftujícím mořském ledu, tedy na kře, kterou posouvá vítr a oceánské proudy. A 90° severní šířky znamená bod, kde se sbíhají všechny poledníky; jakmile ho člověk překročí, každý další krok vede na jih. Na takovém místě nestačí hrdinská póza. Polohu musí doložit navigace.

Proto se v debatě pořád vrací sextant, jak ho popisuje Royal Museums Greenwich, tedy přístroj, který měří úhel nebeského tělesa nad obzorem, a také rtuťový nebo umělý horizont, jednoduchá náhrada obzoru pro chvíle, kdy skutečný horizont klame. K tomu patřil i dead reckoning popsaný Royal Museums Greenwich, tedy průběžný dopočet polohy od posledního známého bodu. Zní to suše. Jenže právě tady leží jádro sporu: kdo nemá přesná měření a čitelný záznam, ten na pólu nestojí jistě ani tehdy, když věří, že tam došel.

Tím padá i romantika symbolů. Vlajka zapíchnutá do ledu nebo záznam uložený ve schránce působí jako definitivní důkaz, ale na plovoucí kře dokazují jen přítomnost na konkrétním kusu ledu. Přesný bod 90° severní šířky neověří. Ve VědaŽivě právě tenhle detail považujeme za nejdůležitější překlad celého sporu do dnešní řeči: příběh zní pevněji než samotná poloha.

Rychlost sama o sobě verdikt nepřinese

A teď fér korekce. Kdo staví celý případ na tom, že Peary musel lhát už jen kvůli podezřele rychlému finiši, míří vedle. National Geographic shrnuje, že Averyho expedice v roce 2005 sledovala stejnou trasu, použila stejné plemeno i počet psů a saně podle stejného návrhu a na pól dorazila za 37 dní, asi o pět hodin rychleji. Tempo tedy samo o sobě fyzickou možnost nevyvrací. O to tvrději se pak podezření vrací k děravým záznamům a chybějícímu pevnému ověření.

Proto dnešní skepse nepřichází hlavně od autorů, kteří potřebují senzaci. Encyclopaedia Britannica dál píše, že pravda po přezkoumání deníku a dalších dokumentů zůstává nejistá a že Peary mohl skončit 50 až 100 kilometrů od pólu. Ještě přímočařeji mluví U.S. Capitol Visitor Center, podle nějž dnes široce převažuje názor, že severního pólu nedosáhl ani Peary, ani Cook.

Ani Cook z téhle bitvy nevychází jako vítěz

To je důležité. Pohodlná náhrada ve stylu „tak vyhrál Cook“ nefunguje. Britannica u Fredericka Cooka připomíná, že jeho inuitští společníci později tvrdili, že se zastavil stovky mil jižněji, a U.S. Capitol Visitor Center k Cookově dokumentaci dodává, že komise na Univerzitě v Kodani označila jeho podklady za nedostatečné a tvrzení za not proven. Ve VědaŽivě z toho vychází jediné poctivé shrnutí: seriózně potvrzeného vítěze ten závod nemá.

A i kdyby člověk Pearyho verzi četl co nejpříznivěji, jeho osobní legenda stejně praská. Library of Congress uvádí, že podle některých účtů mohl Henson spolu s inuitskými členy finální skupiny dorazit na místo považované za pól ještě před Pearym; sám Henson později vzpomínal, že na něj čekal asi 45 minut. Jistotu to nedává, protože podmínka zůstává stejná: výprava musela trefit přesný bod. I v nejvlídnější verzi tak Pearyho mýtus o jediném hrdinovi padá, legenda o dobytí severního pólu stojí spíš na slavném tvrzení než na pevném důkazu.