V Česku rostou dva druhy ostružiníků, které jinde na světě neexistují. Vznikly díky unikátním semenům, která obešla pohlavní rozmnožování

V říjnu a listopadu 2022 vyšly v odborných časopisech Phytotaxa a Folia Geobotanica popisy dvou dosud nepojmenovaných taxonů: ostružiníku tmavorůžového (Rubus atroroseus) a ostružiníku nafialovělého (Rubus violaceifrons).

Zdroj fotografie: Výzkumný ústav pro krajinu

Oba představil Výzkumný ústav pro krajinu jako české endemity, tedy druhy, jejichž celý známý areál spadá výhradně na území Česka. Za jejich vznikem stojí evoluční trojkombinace křížení, znásobení chromozomových sad a zvláštního způsobu tvorby semen, díky němuž se jednou vzniklá hybridní linie dokáže udržet po staletí beze změny. Příběh těchto dvou keřů ukazuje, proč právě středoevropská krajina funguje jako tichá líheň unikátních rostlinných linií.

Kde přesně v Česku tyto endemické ostružiníky rostou

Ostružiník tmavorůžový obývá přibližně sedmdesát lokalit v severozápadních a středních Čechách. Jeho areál se táhne od Ústí nad Labem přes Rakovnicko až k Mělníku; terénní záznamy zahrnují mimo jiné okolí Ročova, Úlovic a Velkých Žernosek. Typickým stanovištěm jsou příkopy podél cest, slunné křovinaté lemy luk a otevřené okraje lesů.

Ostružiník nafialovělý pokrývá 42 známých lokalit ve středních a východních Čechách. Typová lokalita leží v Říčanském lese u Říčan, další záznamy pocházejí z okolí Kladna, Votic, Pardubicka, Svobody nad Úpou i Červeného Kostelce. Na rozdíl od svého severozápadního příbuzného preferuje polostinná místa, světliny jehličnatých a smíšených porostů, lesní cesty a paseky. Část známých stanovišť leží v běžně přístupné krajině, u turisticky značených tras nebo podél silnic.

Apomixie: jak semeno obejde sex a zafixuje nový druh

Slovo „apomixie“ zní exoticky, ale princip je prostý. Rostlina vytvoří semeno, aniž by došlo k oplodnění; potomek je genetickou kopií matky. U většiny kvetoucích rostlin se v semeni potkávají geny obou rodičů, u apomiktických ostružiníků se ale celá chromozomová výbava předává dál beze změny, generaci po generaci.

Nová linie přitom nevznikne z ničeho. Obvykle jí předchází křížení dvou odlišných rodičovských druhů a často i polyploidie, tedy znásobení chromozomových sad. Teprve když se takto vzniklý hybrid „přepne“ na apomiktické rozmnožování, jeho konkrétní kombinace znaků zamrzne v čase. Každý apomiktický druh ostružiníku je podle syntézy Sochora a kolegů z roku 2015 odvozen od jednoho odlišného genotypu, jedné neopakovatelné genetické konstelace. Z 748 evropských ostružiníků podrodu Rubus tvoří pohlavně se rozmnožující diploidy pouhé čtyři druhy; zbytek jsou polyploidní apomikti.

Proč zrovna Česko ukrývá tolik unikátních ostružiníků

Česko se rozprostírá v kontaktní zóně středoevropských rostlinných linií. Právě na pomezí areálů různých druhů dochází nejčastěji ke křížení, a tedy ke vzniku nových hybridních kombinací. Terénní výzkum probíhající v letech 1995–2020 na více než 1 500 lokalitách se soustředil i na pohraniční oblasti u Německa, kde se areály sousedních taxonů překrývají. Článek Velebila a kolegů z roku 2016 v Dendrobiology popsal hned pět dalších druhů ostružiníků nových pro českou květenu právě z těchto přechodových území.

Výzkumný ústav pro krajinu

Geografická poloha ale sama o sobě nestačí. Rozhodující roli sehrála proměna krajiny v holocénu; střídání lesů, pastvin a orné půdy vytvářelo mozaiku stanovišť ideální pro šíření ostružiníků. Jakmile se v takové krajině zrodila nová hybridní linie a přešla na apomixii, mohla se rozšířit do desítek lokalit a přetrvat staletí, aniž by ji zpětné křížení rozpustilo v okolní populaci. Regionální endemismus ostružiníků proto nedokládá izolaci malé země, nýbrž specifickou souhru geografie, historie krajiny a rozmnožovacího mechanismu.

Jak rozeznat tmavorůžový od nafialovělého, a proč to vyžaduje specialistu

Ostružiník tmavorůžový se vyznačuje nápadně tmavě růžovými korunními plátky, tmavě červenohnědým ojíněným prýtem a zakulacenějším vrcholovým lístkem. Nafialovělý protějšek prozrazují červenofialově zbarvené prýty a čnělky stejného odstínu. Pro laika mohou oba splývat s „běžnou ostružinou“, jenže rod Rubus sám o sobě čítá stovky mikrodruhů a spolehlivé určení vyžaduje herbářové srovnání, detailní morfologickou analýzu a někdy i cytologické ověření počtu chromozomů.

Taxonomické síto pro apomiktické ostružiníky je přísné: aby biotyp zasloužil vědecký popis jako samostatný druh, musí být doložen z více vzájemně vzdálených lokalit a jeho areál musí dosahovat průměru nejméně padesáti kilometrů. Právě proto trvalo od prvního nálezu R. atroroseus v roce 2001 celých jednadvacet let, než botanici shromáždili dostatek materiálu pro formální popis. U R. violaceifrons znali autoři rostlinu několik desítek let, ale teprve systematická revize herbářových položek a živých populací potvrdila, že jde o stabilní, samostatnou linii.

Bez zákonné ochrany, a přesto nenahraditelné: co hrozí českým endemitům

Databáze Pladias u obou taxonů uvádí, že nejsou zařazeny do Červeného seznamu z roku 2017 ani chráněny vyhláškou č. 395/1992 Sb. Z biologického hlediska by ovšem zánik kteréhokoli z nich znamenal ztrátu neopakovatelné apomiktické linie, konkrétního genotypu, který se už nikdy znovu nesloží.

Kdo chce přispět k mapování ostružiníků, může využít projekt Česká flóra na platformě iNaturalist provozovaný Českou botanickou společností, případně zadat floristické údaje přes formulář Pladias. Nálezová databáze ochrany přírody spravovaná AOPK pak slouží jako centrální úložiště výskytových dat. Určení konkrétního mikrodruhu ale zůstává úkolem pro specialistu; amatér může poskytnout cenný záznam lokality, definitivní jméno však keři přidělí až odborník s herbářem a mikroskopem.