Stalin se rozhodl zachránit zemi od hladu, místo toho stvořil ostrov plný kanibalů

Nazinský experiment měl být součástí rozsáhlého plánu osídlování Sibiře. Místo toho odhalil chaos, nepřipravenost a brutalitu stalinského systému.

Zdroj fotografie: Pixabay

Tisíce lidí pochytaných na ulicích Moskvy skončily na bažinatém ostrově bez šance na přežití. A jak to asi pokračovalo dál, si nejspíš dokážete domyslet. Hlad, mráz a beznaděj přivedly některé z nich až na pokraj propasti, odkud byl k odporným činům už jen krůček. Nazino se tak stalo symbolem jedné z nejtemnějších kapitol sovětských dějin.

Velké plány se změnily v obří průšvih

Za celým projektem stálo vedení sovětského státu v čele s Josifem Stalinem a šéfem tajné policie Genrichem Jagodou. Samotný cíl vypadal na papíře opravdu velkolepě, to se musí nechat. V zásadě šlo o to přesídlit až dva miliony lidí na Sibiř, nechat je tady obdělávat půdu a přitom vybudovat nové komunity. Celý plán měl vyřešit hned dva velké pálivé problémy naráz – přelidnění měst a hladomor. A víceméně se jim to vcelku povedlo – jen poněkud cynickým způsobem.

První várka téměř šesti tisíc lidí dorazila na ostrov Nazino 19. května 1933. Nešlo o žádné zločince. Často to byli obyčejní lidé pochytaní na ulicích Moskvy při takzvaných „čistkách“. Skončit „v drápech“ tajné policie bylo vcelku jednoduché – stačilo nemít u sebe doklady a z člověka se najednou stal kolonista kdesi na konci světa.

Jenže na místě nečekalo na novodobé osadníky prakticky nic. Žádné domy, žádné nářadí, ani jídlo. Teď abychom byli i přesní, každý z nich dostal asi 200 gramů mouky, kterou mohli jíst buď syrovou, nebo ji míchat s vodou z řeky. Ani jedno nebyl dobrý nápad. A dál? Dál nic. Avizovaný materiál a zásoby se prostě někde zasekly.

Zdroj fotografie: Dmitry Borko / Creative Commons / CC-BY-SA 4.0

Hlad rychle vyústil v násilí a rozpad společnosti

Nebylo odtud úniku. Stráže hlídaly břehy a kdo se pokusil přeplavat ledovou řeku, riskoval kulku. V noci padaly teploty hluboko pod bod mrazu a lidé se tlačili k ohňům. Bohužel přitom někteří uhořeli nebo utrpěli těžké popáleniny. Brzy také vypukly různé nebezpečné nemoci, hlavně úplavice.

A pak přišlo to nejhorší. Hlad. A když není co jíst, lidská důstojnost jde stranou. Nejprve se jedly části těl mrtvých, později docházelo i k vraždám. Ti, kteří měli to štěstí, že přežili, později mluvili o tom, že lidem byly vyřezávány kusy masa ještě zaživa. Není divu, že si celá kolonie rychle vysloužila přezdívku „ostrov kanibalů“.

Podle zprávy z 20. srpna 1933 přežilo z asi 6 700 deportovaných jen 2 200 lidí. A práce schopných byste z nich našli jen asi 300. Experiment tedy skončil hodně neslavně. Ale tehdejší režim samozřejmě všechno zametl pod koberec. Detaily o všech těch hrůzách tak vypluly na světlo teprve nedávno.