Nero zavraždil manželku a pak si vzal otroka, který jí byl podobný. Aby byl plnohodnotnou náhradou, vykastroval ho

Poppaea Sabina zemřela roku 65 po kopanci od vlastního muže. Nero si pak vyhlédl mladíka s jejími rysy, nechal ho vykastrovat a oženil se s ním.

Zdroj fotografie: Picryl

Kdesi v Řecku, během císařova uměleckého turné v letech 66 až 67, proběhla svatba se vším, co k římskému sňatku patřilo. Nevěsta dostala svatební závoj a smluvené věno, za ní kráčel početný průvod a obřad vyvrcholil uvedením do císařského domu. Tou nevěstou byl mladík jménem Sporus. Ještě před obřadem ho Nero nechal vykastrovat, protože se podle historika Cassia Diona podobal zesnulé Poppaee Sabině. Z otroka se stal živý portrét mrtvé císařovny. Jeho tělo pak posloužilo jako jeviště, na kterém panovník předváděl žal, moc i zvůli.

Smrtící kopanec: jak zemřela těhotná Poppaea Sabina

Poppaea byla druhou Neronovou chotí. První manželku Octavii dal císař podle Suetonia odstranit po vykonstruovaném obvinění z nevěry. Cestu k Poppaee měl ostatně klikatou: podle téhož autora ji kdysi odloudil manželovi a dočasně svěřil svému příteli Othonovi, který měl sňatek jen předstírat. Otho se však do ženy zamiloval natolik, že v Neronovi začal vidět soka, a skončil odklizený do vzdálené Lusitánie. Jeho jméno se v příběhu ještě objeví.

Konec Poppaey popisují dva nejvýznamnější římští dějepisci téměř shodně. Tacitovy Letopisy uvádějí, že zemřela po náhlém výbuchu manželova hněvu, když ji Nero v pokročilém těhotenství nakopl. Tacitus přitom výslovně odmítá kolující verzi s jedem a připisuje ji nenávisti. Dodává také, že Nero po potomcích prahl a ženu miloval. Suetonius nabízí i spouštěč hádky: Poppaea mu vyčetla, že se pozdě vrací ze závodů, a císař ji v záchvatu vzteku nakopl, ač byla těhotná a nemocná.

Nero tak nepřišel jen o manželku, ale i o dědice, v němž viděl budoucnost dynastie. Obě ztráty způsobil vlastní nohou. A právě v tomto bodě začíná Sporův příběh.

Kastrace, závoj a věno: jak Nero stvořil novou Poppaeu

Cassius Dio líčí Neronovo hledání s mrazivou systematičností. Císař si nejprve opatřil ženu, která se Poppaee podobala. Pak narazil na Spora, mladíka z prostředí otroků a propuštěnců, jehož tvář mu zemřelou připomínala. Rozhodnutí padlo rychle: chlapce dal vykastrovat.

Suetonius v Životě Neronově (kap. 28) zaznamenal, že se Nero pokoušel „udělat ze Spora ženu“. Uspořádal sňatek se všemi obvyklými náležitostmi včetně věna a závoje, přivedl ho do svého domu za doprovodu obrovského zástupu a zacházel s ním jako s manželkou. Sporus pak vystupoval na veřejnosti v ozdobách císařoven a cestoval v nosítkách. Dio podle všeho přidává veřejnou oslavu a sepsanou smlouvu o věnu.

Irský historik David Woods ve své studii Nero and Sporus upozorňuje, že motiv podobnosti s Poppaeou nevymyslel pozdní kronikář pro efekt. Nejspíš pochází už ze staršího pramene, z něhož čerpali i další autoři. Woods navíc přichází s politickým výkladem: kastrace mohla sloužit k ponížení a zároveň k tomu, aby údajný dynastický konkurent nikdy nezplodil potomky.

Své tajemství skrývá i samotné jméno. Řecké slovo „sporos“ znamená semeno, takže po kastraci mohlo fungovat jako krutá slovní hříčka. Woods zvažuje i narážku na latinské „spurius“, tedy dítě nejasného či nelegitimního původu. Zda jméno vybral Nero a s jakým úmyslem, zůstává otevřené.

Podle nás tkví síla celé epizody v jednom mechanismu. Císař dokázal proměnit člověka bez reálné možnosti odporu v pohyblivou sochu mrtvé ženy. Nebyl to smutek ani vášeň, spíš demonstrace toho, že i tělo poddaného patří vladaři.

Prsten s únosem Proserpiny: zlé znamení před Neronovým pádem

Sporův hlas se nedochoval. Neexistuje jediná věta, v níž by popsal, co prožíval. Přesto po sobě zanechal stopu, která dodnes provokuje badatele.

Na Nový rok 68, v den slavnostního věštění, daroval Neronovi prsten. V kameni byla vyryta scéna, jak bůh podsvětí Hádés unáší Proserpinu. Suetonius ji řadí mezi zlá znamení, jež předcházela císařovu konci, význam daru však nevysvětluje. Woods v něm vidí možný úmyslný pokus Nerona zneklidnit. Biblista Crispin Fletcher-Louis jde ještě dál: mýtus o dívce násilím odvlečené do cizí říše prý zrcadlil Sporův vlastní osud. Jde o moderní dedukce, ale svou logiku mají.

Události pak nabraly spád:

Rok	Co se stalo
65	Poppaea Sabina umírá po Neronově kopanci v těhotenství
66 až 67	Neronova cesta po Řecku, kastrace a svatba se Sporem
1. ledna 68	Sporus věnuje císaři prsten s únosem Proserpiny
červen 68	Nero prchá z Říma a umírá, Sporus je u něj
68	Nymphidius Sabinus si Spora přivlastňuje
69	Sporus se ocitá u Othona, za Vitellia volí smrt

Když se Neronova moc zhroutila, císař utekl z Říma jen s hrstkou věrných. Suetonius uvádí čtyři průvodce a Sporus mezi nimi nechyběl. Muž, který z něj udělal manželku, tak strávil poslední hodiny života v jeho přítomnosti.

Nymphidius, Otho, Vitellius: jak si Spora předávali noví vládci

Neronova smrt Spora neosvobodila. Plutarchos v Životě Galbově popisuje, že pretoriánský prefekt Nymphidius Sabinus, muž s ambicemi na trůn, si ho dal přivést ještě ve chvíli, kdy Neronovo tělo hořelo na hranici. Zacházel s ním jako s družkou a oslovoval ho Poppaeo. Role mrtvé císařovny tedy přešla na dalšího pána jako dědictví.

Nymphidius brzy padl a Sporus se podle Diona, jak jeho zprávu shrnuje moderní literatura, dostal k Othonovi. Ironie je téměř nesnesitelná. Otho kdysi miloval skutečnou Poppaeu, kvůli ní přišel o místo v Římě, a nyní měl v blízkosti mladíka, kterého Nero přetvořil k jejímu obrazu.

Poslední kapitolu napsal Vitellius. Nový císař chtěl Spora při gladiátorských hrách vystavit v roli dívky, kterou unášejí a znásilňují. Nabízí se zmíněná scéna s Proserpinou, tedy tentýž mýtus, jaký kdysi zdobil darovaný prsten. Sporus takové ponížení nesnesl a před představením si vzal život. Bylo to kolem roku 69 a o okolnostech jeho skonu prameny dál nemluví.