Buddhističtí mniši mumifikovali svá těla zaživa. Znamenalo to nejméně 2 000 dní dobrovolného utrpení

Konkrétně kombinuje prvky buddhismu, starého šintoismu, taoismu a dalších náboženství. Stojí také za vyvinutím děsivé praktiky sebemumifikace živého těla. Cílem tohoto procesu je ukázat maximální náboženskou oddanost a také disciplínu. Šingonský buddhismus je jednou z hlavních škol buddhismu v celém Japonsku. Stejně tak jednou z mála přeživších větví Vajrayana ve východní Asii. Původně se šířil z Indie do Číny přes potulné mnichy.

Nejsilnější oddanost víře

Praktiku známou jako šokusinbucu představil poprvé japonský mnich Kukai. Zahrnuje postupné vysušování těla trvající několik let. Namáhavý proces vede nevyhnutelně ke smrti a mumifikaci lidského těla. Veškeré kroky jsou extrémně přísné a také bolestivé. Během prvních 1 000 dní přestal mnich konzumovat jakékoli jídlo kromě ořechů, semen, ovoce a bobulí. Krom toho ho čekala náročná fyzická aktivita, aby se zbavil veškerého tuku.

iZdroj fotografie: Pixabay

Po dalších 1 000 dní byla jeho strava omezena výlučně na kůru a kořínky. Ke konci tohoto období pili mniši jedovatý čaj připravený z mízy škumpy lakodárné. Tento nápoj způsoboval výrazné zvracení a rapidně zbavoval tělo veškerých tekutin. Současně měl konzervační efekt, zabíjel larvy i bakterie, které by jinak po smrti způsobily rozklad tkání. Poslední krok rituálu přišel po více jak šesti letech této extrémně náročné a bolestivé přípravy.

Konečná fáze v osamění

Mnich sám sebe uzavřel v kamenné hrobce jen o něco málo větší než jeho vlastní tělo. Tam se ponořil do stavu extrémně hluboké meditace. Seděl při ní v lotosové pozici (chodidla položená na kolenou), kterou až do své smrti neopustil. Přívod kyslíku dovnitř hrobky zajišťovala jen malinká škvírka s trubičkou. Každý den pak „obyvatel“ zazvonil na zvonek, aby okolí informoval, že je stále ještě naživu. Jednoho dne pak i toto zvonění ustalo.

iZdroj fotografie: Pixabay

Následně byla trubička odstraněna, hrobka zapečetěna. Začala konečná fáze rituálu trvající 1 000 dní. Jakmile celý proces skončil, byl hrob otevřen. Cílem bylo zjištění, jestli se ze snaživého mnicha opravdu stala jeho vlastním úsilím mumie. Pokud tomu tak bylo, byl povýšen na status Buddhy (neboli Probuzeného). Jeho tělo bylo vyjmuto a umístěno v klášteře. Tam už ho uctívali a velebili ostatní mniši, z nichž mnozí plánovali totéž.

I na nedokonalé mumie se dostalo

Jestliže ovšem mnichovo tělo vykazovalo po otevření hrobu známky rozkladu, nebylo vhodné k uctívání. Na řadu se tedy dostalo vymítání démonů. Bylo-li vše v pořádku, byl na ošetření kůže a zajištění dlouhověkosti použit kouř z kadidla. Pak už byl i takto nedokonalý mnich vystaven v chrámu a považován za vtělení Buddhy. Praktika sebemumifikace pokračovala až do 19. století, poté ji ovšem zakázala japonská vláda (rok 1877).

A kolik lidí jí vlastně prošlo? Obecně se věří, že mnoho stovek mnichů se pokusilo o zopakování tohoto náročného a dlouhého rituálu. Jen 28 z nich ovšem dosáhlo konečného bodu, tedy samotné mumifikace. Některé z nich je možné spatřit v různých chrámech po celém Japonsku. Existuje minimálně jedna mumie stará 550 let. Mnich se jmenoval Sangha Tenzin a nachází se v himálajské oblasti Indie, konkrétně v chrámu vesnice Gue.