Malované mísy z konce 16. století přežily 400 let v odpadní jímce. Konzervační chemie hnojiště je uchovala neporušené

Třináct malovaných mís, skleněné poháry i knižní vazba, to vše leželo staletí v odpadní jímce opavského domu. Teď je poprvé vidí veřejnost.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

V létě 1993 kopali archeologové ve dvoře někdejší městské spořitelny v Opavě. Pod dlažbou zachytili osm objektů, z toho tři odpadní jímky plné nálezů. Jedna z nich ukrývala soubor, který od té doby čekal přes tři dekády v depozitáři, než ho NPÚ Ostrava 15. června 2026 poprvé vystavil. Kolekce renesanční keramiky, skla a organických předmětů z přelomu 16. a 17. století patřila domácnosti Macáků z Ottenburgu, zámožné opavské rodiny, která se z měšťanského stavu vyšvihla mezi slezskou šlechtu. Výjimečné ovšem nejsou jen samy artefakty. Zarážející je místo, kde skončily.

Co všechno leželo v jámě pod opavským dvorem

Soupis exponátů připomíná inventář bohatě vybavené kuchyně a jídelny. Třináct mělkých talířovitých mís zdobených barevnými hlinkami, hrnce, hluboké mísy, trojnohé pánve, pokličky. K nim hrncovitý cedník, takzvaná syrnice, plochý pekáč na drobnou zvěřinu či ryby a tři neobvyklé mísovité pekáče s uchy. Vedle keramiky se z jímky vynořily skleněné číšky, poháry, lahve i křivule sloužící k destilaci. A pak věci, které do hnojiště patří ještě méně: vícebarevná vitráž, knižní vazba s útržky latinského tisku, keramická pokladnička, herní žeton, štětky, textilie, useň, plsť a torzo dřevěného trakaře.

Odborná studie o opavském renesančním skle navíc konstatuje, že zdejší produkce vykazuje v rámci českých zemí mírně odlišný vývoj oproti moravským a českým městům, což celému souboru dodává další regionální rozměr.

Proč je skladba nálezu tak podezřelá

V městských odpadních jímkách z téhož období se běžně nacházejí kosti, pecky, semena, zbytky pokrmů a střepy rozbitého nádobí. Tak vypadá normální archeologický obraz středověké a raně novověké domácnosti, potvrzují to třeba nálezy z městských jímek v Salisbury i pražská renesanční jímka z Malé Strany, kde se objevily mísy, džbány a laboratorní sklo, vesměs ale poškozené.

Opavský soubor se vymyká právě tím, že značná část keramiky zůstala neporušená. Reprezentativní malované mísy, jaké zdobily stůl zámožné rodiny, se za normálních okolností nevyhazují celé. Přesto skončily pohromadě v jedné jímce spolu s vitráží, knižní vazbou a dalšími předměty, které mají v domácnosti hodnotu dalece přesahující běžný kuchyňský odpad.

Podle mluvčí NPÚ Ostrava Petry Batkové, citované serverem Novinky.cz, právě tato skladba dělá z opavského souboru záhadu. Oficiální vysvětlení dosud neexistuje.

Jednorázové vyklizení domácnosti, jediná obhajitelná stopa

Když do jedné jámy spadne naráz luxusní stolní sada, kuchyňské náčiní, sklo, textil i knižní vazba, nabízí se dedukce o jednorázovém vyklizení celého hospodářského zázemí nebo části domu. Požár, útěk, konfiskace majetku po Bílé hoře, to vše jsou scénáře, které se vtírají, ale žádný z nich archivní prameny k tomuto konkrétnímu domu nedokládají.

O rodině Macáků z Ottenburgu přitom víme dost. Daniel Macák, bohatý opavský obchodník, koupil roku 1579 Velké Hoštice. Rod později získal i kravařské panství a v předbělohorském období patřil k oporám protestantismu ve Slezsku. Právě konfesijní příslušnost mohla sehrát roli v turbulentních letech po roce 1620, jenže přímá vazba mezi pobělohorskými represemi a obsahem jímky u domu čp. 178 zůstává pouhou hypotézou. Bez archivního dokladu ji nelze prohlásit za fakt.

Jak hnojiště uchovalo textil a kůži přes čtyři staletí

Keramika a sklo jsou ze své podstaty odolné materiály. Překvapivější je přežití organických složek, usně, plsti, textilu, papíru. Vysvětlení nabízí geochemie: plná odpadní jímka nasycená vodou vytváří anoxické prostředí s minimálním přístupem kyslíku. Podle odborné zprávy Historic England právě takové podmínky, nízký redoxní potenciál, stabilní pH, absence aerobních bakterií, dramaticky zpomalují biologický rozklad. Masa organického obsahu jímky funguje jako přírodní konzervační vrstva. V Opavě to potvrzuje samotná existence dochovaných textilních vláken a kožených fragmentů po více než čtyřech stech letech.