První krematorium v Česku stojí v Pardubicích a vypadá jako zámek. Rondokubistické obliny vytvářejí atmosféru, kterou si vybral Herz

Kdo poprvé spatří budovu na okraji centrálního hřbitova, zastaví se. Mohutný trojúhelný štít s rozetou, sochy světlonošů po stranách schodiště, ochoz lemovaný ornamentální balustrádou, vlysy střídající kruhy a obdélníky.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Stavba vypadá jako obřadní palác vyrostlý z české lidové fantazie. Jenže uvnitř se dodnes konají pohřební rozloučení. A právě toto napětí, slavnostní dekorativnost proti tichu posledního sbohem, dělá z Janákova díla místo, které přitahuje i znepokojuje zároveň.

Proč pardubické krematorium vypadá jako pohádkový palác

Architekt Pavel Janák patřil k zakladatelům rondokubismu, specificky české architektonické vlny, jež po roce 1918 opustila ostré kubistické hrany a nahradila je kruhy, oblouky a folklorním ornamentem. Hledal se „národní styl“ pro mladou republiku a krematorium v Pardubicích se stalo jedním z jeho nejčistších projevů.

Na fasádě se vrství motivy připomínající zubořez, kulatá okénka, stylizované balustrády a dekorativní dveře. Barevnost osciluje mezi cihlovou červení a bílou omítkou. Celková silueta evokuje starokřesťanskou baziliku, ovšem přefiltrovanou slovanskou ornamentální představivostí. Uvnitř obřadní síně dominuje modrý podklad posetý žlutými slunci a hvězdami, jako by se pozůstalí loučili pod malovanou oblohou.

Dobové kremační hnutí chtělo vybudovat „Dům světla“ , prostor, kde smrt ztrácí ponurost a nabývá důstojnosti. Janák tomu podřídil každý detail. Výsledek ovšem působí paradoxně: čím zdobnější a slavnostnější stavba je, tím silněji na návštěvníka doléhá vědomí jejího skutečného účelu.

Jak Pardubice předběhly Prahu i Brno v boji za kremaci

Příběh pardubického krematoria sahá hlouběji než k položení základního kamene. Už v roce 1903 místní zastupitelstvo usilovalo o povolení žehu, v době, kdy katolická církev kremaci ostře odmítala a zákon ji zakazoval. Za první světové války se téma vrátilo z ryze praktických důvodů: ve městě fungoval vojenský lazaret a hygienické argumenty nabyly na naléhavosti.

Po vzniku Československa se legislativa změnila a Pardubice jednaly bleskově. V roce 1918 vypsaly veřejnou architektonickou soutěž, do níž se přihlásilo 81 autorů s 95 projekty. Porota první cenu neudělila. Janák skončil druhý, ale jeho přepracovaný návrh z roku 1921 nakonec městskou radu přesvědčil. Stavba byla dokončena a slavnostně otevřena roku 1923 jako jedno z prvních krematorií v republice a vůbec první mimo velká města.

Proměna českého vztahu ke kremaci od té doby proběhla dramaticky. Od meziválečného průkopnictví přes poválečný vzestup, který urychlila sekularizace a komunistický režim, až po současnost, kdy žeh představuje běžnou součást pohřebního rituálu. Sociologický ústav AV ČR sleduje tento vývoj ve čtyřech vlnách a upozorňuje i na rostoucí podíl kremací bez jakéhokoli obřadu, trend, který by Janákovu vizi „Domu světla“ patrně zarmoutil.

Spalovač mrtvol a tíha filmové asociace

Když režisér Juraj Herz natáčel v roce 1968 Spalovače mrtvol, vybral si pardubické krematorium jako jedno z klíčových míst. Groteskní příběh konformního správce krematoria, který se postupně propadá do nacistické ideologie, získal v interiérech Janákovy budovy zneklidňující vizuální rámec. Premiéra proběhla v březnu 1969, ale v atmosféře po srpnové invazi film vyzněl jako příliš ostrá alegorie. Během několika týdnů skončil v trezoru a do kin se vrátil až po sametové revoluci.

Pro herečku Vlastu Chramostovou znamenal snímek jednu z posledních velkých filmových rolí. Podle Národního filmového archivu následovalo její zařazení na seznam zakázaných osob; od roku 1973 nesměla veřejně vystupovat. Spolu s kameramanem Stanislavem Milotou dokumentovala okupaci, oba se zapojili do disentu a bytového divadla.

Jak se dostat dovnitř a co dalšího v Pardubicích stojí za zastávku

Exteriér krematoria a okolní hřbitovní areál jsou volně přístupné. Interiér se otevírá při speciálních prohlídkách a vybraných akcích, doložené jsou komentované procházky o Dušičkách, Dny otevřených dveří či příležitosti typu Den kostelů. Stálý návštěvnický okruh zatím chybí, takže kdo chce vidět malovanou oblohu obřadní síně, musí si dobře načasovat cestu.