Historie elixíru mládí: Alchymisté ho dělali ze zlata i ze šťávy z bradavic

V historii po takzvaném elixíru mládí prahnul téměř každý. Málokdo si ho však mohl dovolit a co je hlavní, nikdy nefungoval.

i Zdroj fotografie: Patafisik / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Bohužel, stárnutí nelze jednoduše zastavit a už vůbec nemůžeme zastavit to, co čeká každého z nás – smrt. Avšak kdysi existovali jedinci, označovaní za alchymisty, kteří se snažili najít prostředky na odvrácení tohoto nevyhnutelného procesu. Ovšem takový „elixír mládí“ samozřejmě nebyl zadarmo. A co víc, nikdy nefungoval.

Boj proti stáří

Historie nás seznamuje s řadou receptů na nejrůznější lektvary, které měly za cíl zastavit stárnutí nebo alespoň ho o něco oddálit. Některé z těchto receptur byly spíše nechutné, jako například využití bradavic a vředů. Tato kožní výrůstky považoval Plinius Starší v 1. století.  za základ života a snažil se z nich extrahovat esenci. I další historické postavy, jako čínský císař Čchin Š‘-chuang-ti, si oblíbil podivné směsi. V jeho případě to byl výluh s kapkou rtuti, který považoval za „živý kov“ poskytující nesmrtelnou sílu. Skončilo to ale nakonec otravou.

Elixír mládí v Egyptě

I ve starověkém Egyptě se zkoušely podobné experimenty, když se snažili rozpustit olověný prach v kobřím jedu. Věda možná postupně pokročila, ale touha po věčném životě zůstává nezměněná. V období raného i pozdního středověku zažívala tato touha nový rozmach, zejména ve spojení s léčivými vlastnostmi zlata. Myšlenka spojitosti zlata s nesmrtelností pramenila z jeho neschopnosti k oxidaci a stárnutí. Bohatí a privilegovaní jedinci, kteří si mohli dovolit hojnost potravin, zdá se, žili déle a stárli pomaleji než ostatní. To vedlo k rozvoji různých mastí a lektvarů obsahujících zlato, které byly masově vyráběny. 

Pokud nebyl k dispozici zlatý lektvar, co všechno bylo schopno přinést za efekty zlato ve formě masti s příměsí zlatého prachu? 

iZdroj fotografie: Stevebidmead / Creative Commons / CC BY-SA

Staré dobré zlato

Výrobci zlatých mastí tvrdili, že zabraňují stárnutí pokožky a mají omlazující účinky, zejména při přidání do koupele. Zlato bylo považováno za všelék. Ne všichni si však mohli dovolit luxus zlatých lázní, a proto vzniklo „Aurum potabile“ neboli pitné zlato. Tato tekutina, obsahující silný líh a několik zlatých zrníček, slibovala zázraky. Naštěstí byla toxicita zlata relativně nízká, takže měli konzumenti bohatou stolici. Někteří však zlato nahrazovali rtuťovým amalgámem, což bylo pro mnohé z nich smrtelné. Ve snaze najít elixír nesmrtelnosti vznikly různé varianty pitného zlata. Výrobci lektvarů jako Jean Beguin a Christophe Glaser zanechali originální recept na „oživující zlatý tonik“. 

Tento lék vyžadoval nejen zlato, ale i stříbro, měď, železo, ocel a olověné piliny vylouhované v první moči novorozence. Směs se poté kombinovala s bílým vínem, listy fenyklu, lidskou krví, vaječným bílkem a mateřským mlékem. Po šesti dnech odležení byla směs scezena a připravena k pití. Zdá se, že historické elixíry mládí rozhodně nebyly žádnou pochoutkou.

Diskuze Vstoupit do diskuze
141 lidí právě čte
Autor článku

Marek Motyčák

Redaktorem jsem již 6. rokem. Specializuji se na optické a vizuální testy, hádanky a rébusy, ale i zpravodajství a informace o nových technologiích, přičemž zábavnou formou podporuji vědeckou gramotnost čtenářů.

Zobrazit další články