Stovky dětí v jednom sirotčinci a ani jedno nikdy nepláče. Až zjistíte proč, ztuhne vám krev v žilách

Teorie citové vazby (teorie attachmentu) psychologů Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth zkoumá důležitost dětského přilnutí k dospělé osobě, nejčastěji rodiči. Dětské emoční projevy vyvolávají odpověď pečovatele, hlazení, krmení, mluvení, a tím vzniká v dětech pocit jistoty a bezpečí. Rané zážitky celoživotně ovlivní psychiku a schopnost navazování vztahů. Pokud je dítě citově deprivované, ponese si s sebou následky po celý život.

Pro většinu rodičů neuvěřitelná představa

Muž se zrovna vrátil ze zahraniční konference a jeho první kroky vedly do dětského pokoje. Když potichu otevřel oči, spatřil, jak jeho žena leží vedle dcerky, která měla slzy v očích, v posteli, objímá ji a snaží se ji uklidnit. Muž byl pohledem dojat a okamžik, kdy viděl velmi silné pouto mezi manželkou a dcerou, mu připomněl hrůzy, které zažil na zahraniční cestě. Během své mise v Ugandě navštívil sirotčinec, kde viděl v postýlkách ležet stovky miminek. 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Mike Abrahams (@abrahamsmike)

Co muže v sirotčinci nejvíce překvapilo, bylo ticho. Navzdory nuzným podmínkám ani jedno dítě neplakalo. Slyšet byl jen jejich dech. Když se zeptal zdravotní sestry, jak je možné, že jsou tak potichu, dostalo se mu děsivé odpovědi. „Jakmile se sem děti dostanou, pořád pláčou, ale ten stav trvá jen týden. Za týden všichni utichnou, protože ví, že je nikdo nikdy neutěší.“ Při pohledu na svou dceru a vzpomínce na opuštěné děti dal svému dítěti v duchu slib: “Když budeš potřebovat utěšit nebo budeš ve složité situaci, vždy tu budu pro tebe.”

Pro mnoho dětí děsivá skutečnost 

Nemusíme však chodit do Ugandy. V druhé polovině minulého století se nacházely podobně děsivé sirotčince i v Rumunsku. V té době v zemi vládl Nicolae Ceaușescu, který chtěl dosáhnout vyšší porodnosti a jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, byl zákaz potratů. Ženy tak byly nuceny porodit i děti vážně nemocné či postižené a ty potom skončily v budovách pro stovky dětí, kde se jim nikdo nevěnoval. Postaráno bylo pouze o jejich základní životní potřeby. O jakékoliv láskyplné péči nemohla být v drtivé většině případů řeč.

iZdroj fotografie: Dirk Tussing / Creative Commons / CC BY-SA

Studie Mary Carlson, provedená v Rumunsku, porovnávala hladinu kortizolu („stresového“ hormonu) ve třech skupinách dětí. Dvě skupiny byly ústavní, jedna měla stále stejnou pečovatelku, u druhé se pečovatelky měnily. Třetí skupinu tvořily děti vyrůstající v rodině. Děti z ústavu měly abnormální hladinu kortizolu, nízkou ráno a nejvyšší v poledne, zároveň mentálně i fyzicky zaostávaly. U skupiny se stálou pečovatelkou se však po 6 až 9 měsících začala hladina kortizolu optimalizovat. Normálně by kortizol měl dosahovat vrcholu ráno.

V jakém prostředí jste vyrůstali vy?

Zdroj: APNews, TheAtlantic