Nehoda na vrtu Byford Dolphin: Jak život pod silným tlakem vedl k jedné z nejděsivějších nehod v historii

Těžba ropy a plynu v hlubinách vyžaduje neustálou údržbu. Vznikla tak nejrizikovější, ač nejlépe placená profese, kterou vykonává jen několik stovek lidí na celém světě.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Moderní těžba ropy a plynu vyžaduje konstrukci a údržbu vybavení v extrémních hloubkách. V mnoha případech až 50 metrů směrem k mořskému dnu. Aby mohli potápěči dosáhnout těchto tmavě modrých hlubin, musí sestupovat i vystupovat extrémně opatrně. To znamená hlavně dodržovat čas potřebný k dekompresi, aby se vyhnuli dekompresní nemoci. Ta je jedním z nejhorších rizik, která hrozí osobám vystaveným vysokému tlaku.

Nutnost postupného uvykání

Jak se potápěč noří hlouběji a hlouběji, okolní tlak na jeho tělo postupně narůstá, jak se zvyšuje masa vody kolem něj. Vdechuje proto směs plynů včetně dusíku, což probíhá do té doby, než je tkáň saturována. Tedy do doby, kdy je obsah plynů ve svalech a krvi totožný s tím ve vdechované směsi. Tohle se ovšem mění dle hloubky, proto se potápěči musí neustále adaptovat na novou hloubku. Pokud dojde k narušení procesu, následky bývají děsivé.

Dekompresní (kesonová) nemoc se objevuje tehdy, když ke změně tlaku dojde příliš rychle a dusík vytvoří ve svalech a krvi bublinky. Jde o potenciálně život ohrožující stav způsobující obrovskou bolest, zmatení, paralýzu, a dokonce smrt. Jakmile je diagnostikována, vyžaduje dlouhé pobyty v dekompresní komoře. Doba nutná pro opětovné přizpůsobení normálním podmínkám záleží na závažnosti narušení organismu.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Radikální řešení amerického námořnictva

Jak se tedy ropné společnosti vyrovnávají s tímto problémem v momentě, kdy je podvodní práce na jejich vrtech potřeba téměř neustále? Jak se vyhýbají dlouhým dobám, které tělo potřebuje na adaptaci? V roce 1957 přišlo americké námořnictvo s radikálním řešením. Jednoduše nechají potápěče v extrémním tlaku neustále. Tedy 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Z myšlenky se zrodil projekt Genesis a vzniklo tzv. saturační potápění.

Jde o jednu z nejrizikovějších, ale zároveň nejlépe placených prací, jaké dnes vůbec existují. Saturační potápění je technika, která zahrnuje tak dlouhý pobyt v hlubině, že se celé tělo vyrovná s inertními plyny v dýchací směsi (dusík nebo helium). A pak jednoduše zůstane pod tímto tlakem dlouhodobě. Tito potápěči opouští bezpečí suché pevniny a přesouvají se do natlakovaných ubikací poté, co jsou dolů dopraveni tzv. potápěčským zvonem.

Extrémní tlak po celé týdny

Život je to vyčerpávající, klaustrofobický a velmi intenzivní. Dýchací směs způsobuje omrzliny a další zdravotní problémy včetně rizika smrti. Jde o jednu z nejspecializovanějších profesí na světě, v roce 2015 zahrnovala v USA celkově pouze 336 lidí. Jeden špatný pohyb může vždy znamenat smrt a byfordská nehoda je toho důkazem. Tehdy šlo o rutinní proceduru na ropném vrtu, která se odehrála 5. listopadu roku 1983 během návratu čtveřice potápěčů.

Zdroj fotografie: Se souhlasem Jack Dunhill

Ta procházela zvonem a přesouvala se do ubikací, kde dva odpočívali (místnost 2) a dva zrovna vstupovali (místnost 1). Tato komora byla spojena se zvonem a spojení obsluhovali William Crammond a Martin Saunders. Kvůli přesnému balancování tlaku jsou nutné postupné kroky. Navzdory nepochybné zkušenosti udělal Crammond fatální chybu a nečekaně otevřel poklop, čímž mezistupeň vystavil obrovskému rozdílu v tlaku.

Jedna z nejhorších smrtí vůbec

Přechodová komora se tak stala místem bleskové dekomprese a všichni čtyři potápěči byli vystaveni tlakovému gradientu daleko za hranicemi možností lidského těla. Jejich smrt byla okamžitá a velmi násilná. Jde nejspíš o nejhrozivější lidské smrti v dějinách, vzhledem k rychlosti nehody však byly pravděpodobně bezbolestné. Následky byly ovšem otřesné. Rozdíl v tlaku způsobil bleskový var krve, což pracovníky prakticky okamžitě zabilo.

Čtvrtý, nacházející se nejblíže vzniklému otvoru, zažil ještě horší proces a jeho orgány byly vytrženy z těla do vzdálenosti 10 metrů. Nehoda se stala tvrdou připomínkou rizikovosti této práce a vyústila ve formaci spolku z příbuzných těchto obětí. Následovaly roky právních bitev, kdy se rozhodovalo mezi lidským zaviněním a nedostatečnou bezpečností. Po 26 letech shledala zpráva přítomné vybavení rizikovým a Crammond byl zbaven odpovědnosti. Rodiny tak konečně obdržely odškodnění.

Do jaké největší hloubky jste kdy potopili a kde to bylo?

Zdroj: IFLScience