V období středověku byla nejvyužívanějším materiálem vlna. Dala se totiž získávat ve velké kvantitě a byla teplá. Mohla být silná i slabá a barvila se snadněji než jiné materiály.
Len – získávaný z rostliny lnu setého – se používal na košile a spodní prádlo. Bavlna, kterou v 9. století přinesli poprvé Maurové, byla významným exportem Španělska. Z východu získávali hedvábí a brokát, gáz a damašek, který se po křížových výpravách stal velmi populární mezi šlechtou a bohatými. Dalšími obvyklými prvky, které byly využívány, byly kůže a kožešiny nejrůznějších zvířat.
Od vlákna po látku
Nejdříve byla z vláken utkána příze. Ta byla později použita při pletení, nejpoužívanějším postupem však bylo tkaní na stavu. Svislý stav se používal už od starověku, od té doby se v mnoha zemích celého světa jeho podoba vůbec nezměnila. Během 11. století se zařízení rozšířilo o kladky, čímž byl celý proces velice urychlen. Tkaní bylo nicméně stále čistě domácí záležitostí. Vlna se také dala slisovat do plstě.
Udržení barev na látce bylo velmi obtížné, jasné odstíny byly tudíž vyhrazeny pouze zámožným. Mělo je však rádo celé širé obyvatelstvo. Většina barvicích procesů zahrnovala zahřívání a namáčení látky a její míchání s fermentovanou barvou. Dalšími prvky lázně byly přírodní lepidlo, víno, ocet, kůra a různé soli. Barvivo se získávalo z rostlin, například lišejníku, borytu barvířského, mořeny barvířské a také šafránu.
Další suroviny a postupy
Krom zmíněných rostlin se dal využít také hmyz. Sem patřil například červec nopálový, ze kterého i dnes získáváme karmínové barvivo do potravin. A také různé minerály a další nerosty. Prvním krokem bylo získání základní suroviny, nejčastěji lnu nebo vlny. Len roste na poli, vlna na ovcích. Druhým získání vlákna. V případě vlny ji bylo třeba vyprat a česat (mykat), což oddělilo jednotlivá vlákna. Ta šla následně navinout.
Když bylo připraveno dost vláken, dalo se začít tkát, bylo však nejdříve nutné udělat osnovu. To je mnoho vláken zachycených ve stavu. Jeho pedály dovolovaly osnovu zvedat a pokládat a protahovat mezerou brdo. Dvě vrstvy vertikálních vláken byly tímto způsobem propojeny v horizontální. Celý postup se opakoval, čímž vznikala dlouhá role tkaniny. Pak se dalo provést ještě valchování, tedy zhuštění a očištění tkaniny, čímž získala na síle.
Když jsou věci na jedno brdo
Pro získání barevné vlny ji bylo nutné obarvit buď po dotkání, nebo obarvit už samotná prvotní vlákna. To v případě, že někdo chtěl barevný vzor. Na to je potřeba barvivo, opravdu velká vařečka, velký hrnec a vroucí voda. Některá barviva se získávala hůře než jiná. Například purpurová byla velmi náročná a hodně páchla. To je taky důvod, proč byla nošena hlavně šlechtou a bohatými obyvateli ve městech.
Od výše zmíněného brda, tedy součásti tkalcovského stavu, pochází také fráze, že je to „na jedno brdo“. Na stavu šlo tkát stále stejným způsobem a vytvářet tak jen jeden vzor, obvykle velmi jednoduchý. To se ujalo i pro jakékoli jednotvárné výsledky, práci nebo prožitky či mediální obsah. Pokud je zkrátka něco „na jedno brdo“, znamená to velmi předvídatelný vývoj, a tudíž absenci jakéhokoli překvapení pro diváka či konzumenta.
Jaké středověké oděvy a doplňky se vám líbí nejvíc?