VIDEO: Největší jaderná bomba v historii lidstva způsobila takové škody, že zůstala pouze děsivou kuriozitou nukleárního věku

Car-bomba je označení, které používaly západní zdroje, ujalo se však i v dnešním Rusku. Maketa je vystavena v sarovském muzeu jaderných zbraní.

Zdroj fotografie: Dreamstime

Odpálení Car-bomby proběhlo 30. října roku 1961 v půl dvanácté moskevského času, a to nad jadernou střelnicí Nová země. Bombu shodil Tupolev Tu-95V z výšky 10,5 kilometru. Bombu brzdil systém padáků, takže letadlo se mohlo do momentu výbuchu dostat do bezpečné vzdálenosti. Detonace nastala 4 kilometry nad zemí pomocí senzoru tlaku vzduchu. Následující ohnivá koule exploze měla průměr 8 km.

Detonace krále všech světových bomb

Výbuch měl takovou sílu, že zcela zničil naprosto všechno v okolí 35 kilometrů od epicentra. Následný houbovitý oblak dosáhl na výšku skoro 60 kilometrů. Dřevěné budovy v sovětských městech vzdálených 160 kilometrů od výbuchu byly zničeny a ty cihlové utrpěly vážné škody. Na Ivana se poté na dlouho zapomnělo, připomnělo ho staré video, které na YouTube umístila elektrárenská společnost Rosatom. K explozi se vyjádřil jeden z tehdejších kameramanů.

Zdroj fotografie: Se souhlasem uživatele Tass

„Bomba na horizontu vytvořila silný bílý záblesk a po dlouhé době byla slyšet vzdálená, těžká a nejasná exploze, jako kdyby zemřela Země.“ Tlaková vlna způsobila, že transportující Tupolev okamžitě ve vzduchu poklesl o 1 kilometr. Pilot záhy získal zpět kontrolu nad strojem a odletěl s ním do bezpečí na původní základnu. Jenže co vlastně vedlo sovětskou armádu k vytvoření tak ohromného pekelného stroje?

Symbolický test v rostoucím napětí

Zkouška Car-bomby symbolizovala rostoucí napětí mezi Sovětským svazem a USA. Vzájemné vztahy ochladly ještě víc po vídeňském summitu v červnu 1961. Tehdy se sešli vůdce Nikita Chruščov a prezident John F. Kennedy a toto setkání dopadlo velmi špatně. Chruščov pak zřejmě ventiloval svou frustraci ze situace právě touto jadernou demonstrací. Kromě shození bomby také ukončil memorandum o jaderném testování, které obě země držely od konce 50. let.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Obnovení testování dalo sovětským badatelům šanci vyzkoušet stav gigantické H-bomby, mnohem větší než běžně dopravované nálože. A také mnohem silnější, než byla jakákoli bomba existující v arzenálu USA. Tato děsivá logika celé jaderné války dávala teoreticky smysl. Rakety schopné zasáhnout vzdálené země byly ještě v plenkách a Sovětský svaz navíc neměl na rozdíl od USA příliš mnoho strojů, které by takovou zbraň mohly přepravovat.

Radši méně a silnějších

Sověti proto došli k závěru, že pokud mají dopravit jen několik bomb, ať jsou pořádné. Bohužel místní konstruktéři dovedli tuto taktiku do extrémů. Původně si totiž představili zbraň o síle 100 megatun s vysokou úrovní radiace. Vedení SSSR však vyjádřilo obavy z jaderného znečištění a usadilo inženýry asi na polovině původního záměru. Jaderný odpad byl podle armády ve výsledku velmi omezený, dokonce ještě menší, než se původně čekalo.

Zdroj fotografie: Depositphotos

I tak ale Japonci zachytili následně v dešťové vodě nejvíc radiace, kolik kdy naměřili. Mrak nukleárního prachu se pak posunul přes Tichý oceán a přešel Kanadu včetně Velkých jezer až do USA. Američtí vědci ovšem uklidnili veřejnost, že většina pozůstatků Car-bomby zůstane ve stratosféře a než dopadne na zem, přijde o značnou část původní radioaktivity. Bomby byly plné noviny, vláda ovšem takovou představou nebyla vůbec nadšena.

Příliš velká na reálné použití

Podle leteckého novináře Toma Demerlyho byla ovšem bomba takové velikosti a účinnosti těžce riziková i pro skutečný útok. Posádka bombardéru, který by ji převážel, by měla šanci 50/50, že takovou akci vůbec přežije. Amerika proporce bomby posoudila, přičemž limity pro velikost vodíkové bomby prakticky neexistují. Při pohledu na tento sovětský extrém američtí konstruktéři upravili parametry vlastních bomb a Sověti je následovali.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Všichni tak pochopili, že je Car-bomba moc velká na to, aby byla prakticky použitelná v boji. Zůstala tak děsivou kuriozitou jaderného věku, dále už nebyla postavena žádná další zařízení s těmito proporcemi. SSSR se tak vydal jinudy a o několik let později se mu povedl průlom ohledně raket a tekutého paliva. To otevřelo cestu k výrobě strategických raket, které mohou být dlouhodobě připraveny k odpalu a nevadí jim skladování v chráněných silech.

Napadají vás další kuriozity zbrojního průmyslu, které se ukázaly být slepou uličkou?

https://www.youtube.com/watch?v=nbC7BxXtOlo

Zdroj: HowStuffWorks