Čeští mykologové našli v západních Čechách houbu, která patří do moře. Její DNA ukazuje, že o výskytu nerozhoduje prostředí, ale koncentrace soli
V půdě rezervace Soos u Františkových Lázní žije mikroskopická houba z řádu, který vědci znali hlavně z mořských pobřeží. Klíčem k jejímu výskytu je sůl.
Obsah článku
Vzorek slabě zasolené půdy z Chebské pánve ležel ve sbírce od roku 2005. Teprve o dvě dekády později z něj mykologové Botanického ústavu AV ČR vyčetli příběh, jaký by u Chebu čekal málokdo. Houbu nazvali Halomyrma pluriseptata a zařadili ji do řádu Lulworthiales, jehož zástupci obývají naplavené dřevo, mořské řasy či kořeny mořských trav. Studie publikovaná v srpnu 2025 v časopise IMA Fungus z toho vyvozuje závěr, který přepisuje učebnicové dělení. Pro tyto houby jsou podstatnější slanost a osmotický stres než to, zda žijí na pobřeží, nebo kilometry ve vnitrozemí. Soos tak pro ně funguje jako ostrůvek moře uprostřed pevniny.
Mořský řád Lulworthiales a jeho překvapivý příbuzný z Chebska
Řád Lulworthiales byl původně vymezen pro dva mořské rody, Lulworthia a Lindra. Dlouhá léta se s ním pojila jasná ekologická nálepka: tyto vřeckovýtrusné houby rozkládají a osidlují materiál, který moře vyvrhne nebo v sobě nese. Botanický ústav ve své zprávě vyjmenovává mořskou pěnu, korály, exoskelety živočichů a celou řadu dalších přímořských substrátů. Do této společnosti teď geneticky zapadá i nález ze západních Čech.
Za objevem stojí čtveřice autorů. Martina Réblová a Martin Vohník působí v Botanickém ústavu AV ČR, Vohník konkrétně v Oddělení mykorhizních symbióz, kde se dlouhodobě věnuje kořenovým endofytům a symbiózám mořských trav. Tým doplnili Jana Nekvindová z Fakultní nemocnice Hradec Králové a Ondřej Hynar z Brna.
Výsledek je taxonomicky výraznější než běžná zpráva o novém druhu. Vědci popsali rovnou dva nové rody a dva nové druhy, což potvrzuje i databáze Plazi se čtyřmi samostatnými taxonomickými záznamy. Jméno Halomyrma odkazuje na sůl a na drobného, houževnatého tvora. Přívlastek pluriseptata zase popisuje charakteristický znak pod mikroskopem: tmavě hnědé konidie rozdělené mnoha přepážkami.
Podle nás je právě tohle nejsilnější argument, proč houba „patří do moře“. Spojuje ji s ním evoluční příbuzenství a ekologický vzorec celého řádu. Soos jí pak nabízí pevninskou náhražku mořského prostředí.
Proč je půda u Františkových Lázní slaná
Národní přírodní rezervace Soos leží zhruba 12 kilometrů severně od Chebu a 7 kilometrů severovýchodně od Františkových Lázní, přímo ve středu Chebské pánve. Chráněná je od 7. listopadu 1964 a zabírá necelých 270 hektarů. Evropsky významná lokalita soustavy Natura 2000 stejného jména sahá dál, na plochu přes 458 hektarů.
Sůl se sem nedostala z dávného moře, jak by mohl laik hádat. Přivádí ji podzemí. Soos se rozkládá v téměř bezodtoké Hájecké pánvičce, kterou provrtává přes dvě stě vývěrů minerálních vod a oxidu uhličitého. Podle Plánu péče o NPR Soos právě stálý přítok mineralizované vody zvýšil salinitu prostředí. V jižní části rezervace mají tyto vody celkovou mineralizaci od 1,2 do 6,3 gramu na litr a chemicky se podobají známým františkolázeňským pramenům. Zasolení dál podporují křemelinové ložisko a místní vodní režim, při němž voda odtéká jen obtížně a soli se hromadí.
Barvitým příkladem je Císařský pramen. AOPK ho popisuje jako studenou železitou kyselku se zvýšeným obsahem berylia a arsenu, jejíž voda má 14 až 18 °C. I tak jde o nejteplejší přírodní vývěr celé Chebské pánve.
Pro mikroskopický organismus pak hraje hlavní roli chemie. Vzdálenost od nejbližšího pobřeží pro houbu v půdním póru nic neznamená. Rozhoduje, kolik rozpuštěných solí ji obklopuje a jak tvrdě musí bojovat o vodu proti osmotickému tlaku.
DNA, kultivace a mikroskop: jak vědci vystopovali vliv soli
Zařazení houby stojí na fylogenetické analýze tří úseků ribozomální DNA, označovaných ITS, LSU a SSU. Analýza ukázala, že Halomyrma tvoří v rámci Lulworthiales samostatnou vývojovou linii, dostatečně odlišnou na nový rod.
Druhý krok přinesl širší obraz. Autoři hledali shodné sekvence ITS v globální databázi environmentální DNA GlobalFungi a narazili na 71 vzorků z různých koutů světa. Metadata u nich prozradila převahu vodních stanovišť, především mořských prostředí a brakických ústí řek. Část záznamů ovšem pocházela i ze suchozemských půd. Houba se tedy pohybuje mezi oběma světy a společným jmenovatelem jejích lokalit je zátěž solí.
Třetí pilíř tvořily laboratorní pokusy. Ex-typový kmen s označením CCF 3788 vědci pěstovali na běžném bramborovo-dextrózovém agaru a na stejném médiu obohaceném o chlorid sodný. Na čistém agaru kolonie za dva týdny dorostly do průměru 40 až 52 milimetrů. Na médiu se solí dosáhly jen 6 až 9 milimetrů. Houba tedy v zasolené půdě přežívá a roste, jen pomaleji. Tolerance k soli je u ní zjevně vrozená, nikoli získaná náhodou.
Teprve složení těchto střípků dohromady umožnilo autorům formulovat hlavní tezi. Podle studie v databázi PubMed je pro výskyt lulworthialeánních hub zásadní salinita, zatímco tradiční hranice mezi mořskými a suchozemskými biotopy ustupuje do pozadí.
Mauricijská sestra v kořenech mořské trávy
Stejná práce popsala ještě druhou novinku. Thalassodendromyces purpureus vědci izolovali z povrchově sterilizovaných kořenů mořské trávy Thalassodendron ciliatum u severovýchodního pobřeží Mauricia, z hloubky půl metru až metr a půl. V kultuře vytváří tmavě pigmentované řetízkovité hyfy a svým jménem odkazuje na purpurový pigment, kterým barví živnou půdu.
| Halomyrma pluriseptata | Thalassodendromyces purpureus | |
|---|---|---|
| Původ | slabě slaná půda, NPR Soos | kořeny mořské trávy, Mauricius |
| Prostředí | vnitrozemský mokřad | mělké tropické moře |
| Znak v kultuře | tmavě hnědé mnohobuněčné konidie | řetízkovité hyfy, purpurový pigment |
Mauricijská houba žije s mořskou trávou v kořenové symbióze, která podle Botanického ústavu dosud unikala pozornosti badatelů. Jak přesně si oba partneři vypomáhají, zatím není jasné.
Dvojice nálezů ilustruje rozpětí jediného řádu. Jedna houba sídlí v kořenech rostliny v Indickém oceánu, druhá v zasolené půdě uprostřed Evropy. Spojuje je příbuznost a schopnost snášet sůl. Odtud i název studie, volně přeložitelný jako „Od kořenů mořských trav ke slaným půdám“.
Vnitrozemský ostrov slanosti a další česká slaniska
Soos tak z pohledu mikroorganismů připomíná vzdálený kus pobřeží. Nasvědčuje tomu i jeho vegetace. AOPK tu eviduje druhy přímořských mokřadů a vnitrozemských slanisek, například sivěnku přímořskou nebo kamyšník přímořský. Rostliny i houby tu odpovídají na tentýž signál: slanou půdu, která prosívá organismy schopné zvládat nedostatek dostupné vody a toxicitu sodíku.
Kudy a kdy se Halomyrma do Soosu dostala, studie neurčuje. Rozsáhlý výskyt shodných sekvencí po světě ukazuje, že mikroskopické zárodky hub cestují mezi vhodnými stanovišti snadněji, než by se zdálo. Konkrétní trasa však zůstává otevřenou otázkou, kterou autoři sami zmiňují.
Logicky se nabízí podobné pátrání i jinde v Česku. Největším tuzemským slaniskem je Slanisko u Nesytu na Pálavě, kde se v půdě hromadí sírany a chloridy a výpar sůl dále koncentruje. Dá se čekat, že právě takové lokality by při molekulárním průzkumu mohly vydat další „mořské“ mikroorganismy. Přímý doklad zatím chybí, protože mikrobiální život slanisek se systematicky nesleduje.
Návštěvník Soosu houbu na naučné stezce neuvidí. Jde o mikroskopický organismus, který odhalí jen izolace, kultivace a analýza DNA. Jedlá makrohouba to rozhodně není a žádné zdravotní riziko pro výletníky zdroje neuvádějí. Kdo se ale projde kolem bublajících mofet a bělavého křemelinového štítu, stojí přímo nad jejím domovem.
O praktickém využití zatím mluvit nelze, ačkoli příbuzní z Lulworthiales mají zajímavé vlastnosti. Z jedné mořské houby z čeledi Lulworthiaceae vědci izolovali látku lulworthinon s antibakteriálním účinkem. Halomyrma by naopak mohla posloužit k pochopení, jak houby snášejí osmotický stres v zasolených půdách, což je téma s přesahem do budoucího výzkumu.