Na haldě suti z pražského metra D ležel neznámý druh členovce. Jeho nejbližší příbuzný žije v Jižní Africe
Drobný otisk z rubaniny pražského metra D se ukázal jako dosud neznámý druh členovce. Vědci ho pojmenovali Soomaspis labutai.
Obsah článku
Pankrác, šachta nové linky metra. Z hloubky kolem pětatřiceti metrů se při ražbě vyvážejí tuny tmavé břidlice a ukládají se na haldu. Radek Labuťa, sběratel zkamenělin a provozovatel Triloparku, má povolení materiál poblíž šachty probírat. V jednom úlomku zahlédne nenápadný oválný útvar, sotva delší než nehet palce. Z této drobnosti se vyklubal Soomaspis labutai, nový druh měkkotělého mořského členovce z konce ordoviku, starý zhruba 448 milionů let. Jeho nejbližším známým příbuzným je tvor z jihoafrických hornin. Obě místa dnes dělí přes osm tisíc kilometrů, kdysi je spojoval jediný pravěký kontinent. Že se tahle souvislost vynořila z obyčejné stavební suti, považujeme za jeden z nejpůvabnějších vědeckých příběhů letošního roku.
Soomaspis labutai: slepý bratranec trilobitů s měkkým krunýřem
Nový druh patří mezi takzvané naraoiidy, skupinu členovců, kteří měli k trilobitům blízko, ale postrádali jejich tvrdou vápenitou zbroj. Tělo kryl měkký, nezpevněný exoskelet. Právě proto se z nich v kameni zachová jen výjimečně málo. Pražský exemplář měří asi 2,2 centimetru.
Paleontolog Lukáš Laibl z Geologického ústavu AV ČR, hlavní autor popisu, v rozhovoru pro Český rozhlas zmínil několik nápadných rysů. Živočich měl pouhé tři trupové články a podle všeho neviděl, oči mu chyběly. Zadní část těla tvořil plochý oválný štít, který připomíná pavoučí zadeček. Povrch krunýře zdobily drobné jamky. Média proto tvora přirovnávají ke kříženci trilobita s pavoukem.
Kdo si při té představě vybaví hororovou příšeru, může být klidný. Šlo o malého obyvatele mořského dna, který dávno vyhynul. Podle tvaru těla a prostředí, v němž se fosilie uložila, se dá usuzovat, že se pohyboval u dna chladného hlubšího moře. K čemu sloužily jamky na krunýři, vědci zatím nevysvětlují. Pro systematiky představují především rozlišovací znak, díky němuž lze druh spolehlivě oddělit od příbuzných.
Jak se z rubaniny metra D stal holotyp nového druhu
Fosilie byla na pohled tak nenápadná, že ji zprvu nedokázali zařadit nálezce ani odborníci, které oslovil. Laibl zdůrazňuje, že rozhodla kombinace štěstí a zkušenosti. Mnoho lidí by podle něj kámen vzalo do ruky a vůbec si nevšimlo, že drží něco výjimečného.
Úlomek ležel na haldě, vytržený ze svého původního místa, což by běžně znamenalo problém. Vědci potřebují znát vrstvu, ze které nález pochází, protože právě podle ní určují stáří. Pomohla pečlivost Jany Bruthansové z Národního muzea, která během ražby metra D průběžně zaznamenávala horniny v jednotlivých úsecích tunelu. Díky jejím záznamům šlo materiál přiřadit ke spodním vrstvám králodvorského souvrství, usazeného na konci ordoviku. Podle obrazových příloh v časopise Živa pochází jílovitá břidlice z tunelu nedaleko Krčského hřbitova.
Bruthansová upozorňuje, že společenstvo živočichů v těchto vrstvách je chudé, a nález proto řadí mezi výjimečné. Exemplář se stal holotypem, tedy referenčním kusem, k němuž se budou vztahovat všechna budoucí srovnání. Odborný popis vyšel v časopise Bulletin of Geosciences pod názvem A new species of Soomaspis (Naraoiidae) from the Upper Ordovician of Bohemia. Vedle Laibla a Bruthansové jsou pod ním podepsáni také Petr Kraft a Russell Bicknell. Druhové jméno labutai je poctou nálezci. Česká média o objevu informovala 5. května 2026.
Praha a Jižní Afrika na jednom břehu Gondwany
Před 448 miliony let ležela budoucí Praha pod hladinou moře na okraji Gondwany, obřího superkontinentu na jižní polokouli. Laibl popisuje, že dnešní české území a jižní Afrika tehdy lemovaly tentýž pevninský masiv a omývala je chladná moře poblíž pólu. Vzdálenost, která nám dnes připadá propastná, byla v ordoviku mnohem skromnější.
Nejbližší známý příbuzný pražského tvora se jmenuje Soomaspis splendida. Popsali ho paleontologové z vrstev Soom Shale, jež spadají do souvrství Cedarberg v Jižní Africe. Tato lokalita proslula mimořádně zachovalými měkkými tkáněmi. Vznikla v prostředí ovlivněném ledovci a vodou chudou na kyslík, kde se těla odumřelých živočichů rozkládala pomaleji.
Oba druhy od sebe odlišuje především kratší zadní štít pražského exempláře a odlišná struktura povrchu krunýře. Svou roli hraje i čas. Soomaspis labutai obýval moře v katu, ještě před velkým ochlazením na konci ordoviku. Jihoafrický druh pochází z hirnantu, tedy z období kolem zalednění a po něm, zhruba o pět milionů let později.
V tomto časovém posunu spočívá jádro objevu. Konec ordoviku přinesl první velké vymírání v dějinách Země, které proběhlo ve dvou vlnách a vymazalo podstatnou část mořského života. Pražský nález z doby před katastrofou a jihoafrický z doby po ní dokládají, že rod Soomaspis oba otřesy přestál. Laibl to vysvětluje tím, že tito členovci žili v hlubší vodě a snášeli nízký obsah kyslíku. Klimatické výkyvy, které zdecimovaly faunu mělčin, je proto zasáhly méně. V rozhovoru pro Radio Prague International o nich mluví s nadsázkou jako o drsňácích, kteří přežili.
Podle nás tkví největší síla nálezu ve změně měřítka. Dokud jsme znali jen jihoafrický exemplář, působil rod Soomaspis jako místní kuriozita jedné výjimečné lokality. Dvoucentimetrový kousek břidlice z Pankráce ukazuje, že tito živočichové osídlovali okraje Gondwany v mnohem širším pásu. Naraoiidi byli v ordoviku podle všeho rozšířenější a ekologicky přizpůsobivější, než naznačoval dosavadní fosilní záznam. Mezery v něm přitom vznikají hlavně proto, že měkká těla jen zřídka zkamení.
Proč pražské podzemí vydává zkameněliny a co dělat s vlastním nálezem
Pod pražskými ulicemi se skrývají prvohorní horniny ordovického a silurského stáří, vzniklé zhruba před 450 až 425 miliony let. Časopis Stavebnictví vyjmenovává v trase metra D bohdalecké, králodvorské, kosovské, liteňské a kopaninské vrstvy. V ordovických břidlicích a prachovcích se při ražbě objevují trilobiti, mlži, hlavonožci, mechovky i žahavci. Dopravní podnik hl. m. Prahy uvádí, že na lokalitách OL1 a VO-OL souběžně s geologickým průzkumem probíhal paleontologický výzkum Národního muzea. Vzorky se průběžně odvážely k odbornému zpracování a k dosavadním úlovkům patří vedle trilobitů také graptoliti, plži či lilijice. Část z nich si lze prohlédnout v expozici muzea.
Labuťa holotyp věnoval Národnímu muzeu, které spravuje největší paleontologickou sbírku v Česku s více než pěti miliony exemplářů. Fosilie je uložena v jeho sbírkách a má se stát součástí stálé expozice. Přesný termín, odkdy ji budou návštěvníci moci obdivovat, se zatím veřejně neuvádí.
Kdo by se chtěl vydat po stopách nálezce, měl by dodržet několik zásad:
- Na staveniště bez svolení nevstupujte. Labuťa sbíral s povolením a na místě, kde to bylo bezpečné.
- V chráněných územích respektujte pravidla. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR upozorňuje, že sběr a výzkum podléhají podmínkám podle kategorie ochrany konkrétní lokality.
- Zajímavý kus nechte posoudit odborníky. Paleontologická sekce Společnosti Národního muzea nabízí určování fosilií a výslovně podporuje spolupráci profesionálů se soukromými sběrateli. Kontaktní osobou je právě Jana Bruthansová.
- S dětmi se vyplatí začít popularizačně. Trilopark pořádá výstavu zkamenělin, které lze vzít do ruky, a k tomu dílny a programy pro veřejnost.
Labuťa sám odhaduje, že pražské podzemí ještě podobné překvapení vydá. Vzhledem k tomu, kolik materiálu výstavba metra D vynáší na povrch a jak důkladně ho muzejníci sledují, se tomu dá věřit.