Garota funguje pomalým utahováním kruhu kolem krku. Největší fanoušek Holmese ji vyrobil z tkaničky a lžíce, policie věří v sebevraždu

Richard Lancelyn Green znal Holmese jako málokdo. V březnu 2004 ho našli mrtvého s tkaničkou kolem krku a dřevěnou lžící ve smyčce. Koroner nechal verdikt otevřený.

Zdroj fotografie: Unsplash

Sobota 27. března 2004, londýnský Kensington. Sestra vstoupila do bytu, kde padesátiletý Green žil obklopený tisíci svazky o Sherlocku Holmesovi a jeho autorovi. Ležel na posteli tváří dolů. Na stole stála láhev ginu. Kolem krku měl tkaničku do bot a v ní zaklesnutou dřevěnou kuchyňskou lžíci, kterou byla smyčka dotažena. Forenzní lékaři takový nástroj nazývají garotou. Muž, který celý život rozplétal Doylovy hádanky, tak po sobě zanechal hádanku vlastní. Čím víc indicií se kolem ní nakupilo, tím méně jasné bylo, kam vlastně ukazují.

Holmesův nejoddanější badatel měl doma vlastní Baker Street

Green byl o hodně víc než nadšený čtenář detektivek. Podle profilu, který zveřejňuje Conan Doyle Collection, patřil k celosvětově nejuznávanějším znalcům Holmese i Arthura Conana Doyla. Napsal nebo editoval přes dvě stě prací, v letech 1996 až 1999 předsedal londýnské Sherlock Holmes Society a nashromáždil jednu z nejrozsáhlejších doylovských sbírek na světě. Doma si dokonce zrekonstruoval pracovnu z Baker Street 221B, s houslemi, perským pantoflem i lahvičkami chemikálií.

Jeho sbírka čítala zhruba dvacet tisíc položek a odhadovala se na víc než 78 milionů korun. Zahrnovala první vydání, dopisy, filmové a televizní materiály i drobné memorabilie. Green pátral roky, kontaktoval dědice, procházel archivy. Doylův literární svět pro něj znamenal celoživotní poslání.

A pak přišlo jaro 2004 a s ním aukce, která ho připravila o spánek.

Ztracené Doylovy papíry, aukce u Christie’s a muž, který se bál

Aukční síň Christie’s ohlásila prodej archivu, o němž se desítky let tradovalo, že je ztracený. Podle tiskové zprávy Christie’s šlo o více než tři tisíce položek: osobní korespondenci, rukopisy, literární zápisníky, předměty z Doylova psacího stolu, materiály ke spiritismu i dopisy od Winstona Churchilla, Oscara Wildea, Bernarda Shawa či Theodora Roosevelta. Aukční dům hodnotu odhadoval zhruba na 58 milionů korun.

Green byl přesvědčený, že se děje křivda. Domníval se, že část dokumentů měla podle vůle Doylovy dcery Jean Conan Doylové připadnout Britské knihovně a že je dražba rozmetá po soukromých trezorech. Psal novinářům, shromažďoval důkazy, nespal. Sestra později vypověděla, že byl „velmi vystresovaný“ a mluvil o kafkovském světě. Přítel Nicholas Utechin popsal, že v posledních dnech působil paranoidně.

Green opakovaně zmiňoval jakéhosi Američana, který mu chce ublížit. Tvrdil, že je sledován a odposloucháván. Na jeho záznamníku se po smrti ozýval cizí hlas s americkým přízvukem a tahle stopa v prvních dnech vyšetřování mrazila víc než cokoli jiného. List The Observer spojil Greenovy obavy se jménem Jona Lellenberga, amerického doylovského autora a předního člena společnosti Baker Street Irregulars, tehdy zaměstnaného v kanceláři ministra obrany Donalda Rumsfelda. Lellenberg jakoukoli souvislost odmítl. Greena prý naposledy potkal v Chicagu, zhruba rok před jeho smrtí.

Záhadný hlas se později vysvětlil prozaicky. Podle reportéra Davida Granna z časopisu The New Yorker šlo o tovární nahrávku přístroje vyrobeného v USA, která naskočila poté, co Green smazal vlastní vzkaz. Jedna temná stopa vyhasla, ostatní zůstaly.

Garota, jakou forenzní experti téměř nepotkávají

Forenzní lékaři u garoty popisují zvláštní mechaniku. Na rozdíl od oběšení, kde působí náhlá váha těla, se tlak na krk stupňuje postupně, otáčením předmětu zachyceného ve smyčce. Stlačení žil, tepen a dýchacích cest vede k bezvědomí a bez uvolnění i ke smrti. Člověk, který by takový prostředek použil sám na sebe, by musel vydržet pomalou a bolestivou kompresi.

Právě proto znalci u koronerova řízení zpozorněli. Patolog vypověděl, že za třicet let praxe narazil jen na jediný podobný případ. Sir Colin Berry, prezident Britské akademie forenzních věd, podle deníku The Independent za jednatřicet let viděl jedinou sebevraždu garotou.

K tomu se přidaly drobnosti, nad nimiž by se pozastavil i Holmes:

• Chyběl dopis na rozloučenou. Sestře Green poslal jen lístek se třemi telefonními čísly, která podle New Yorkeru patřila dvěma novinářům a člověku z Christie’s.
• Tkanička. Green prý běžně nosil nazouvací boty.
• Gin. Po večeři, u níž pil víno, sáhl po lihovině, kterou obvykle nevyhledával.
• Dveře. Byt se dal zamknout i zvenčí.
• Vyšetřování. Greenův přítel John Gibson tvrdil, že policie neprovedla forenzní testy ani nesnímala otisky prstů. Jde o jeho výpověď, policejní protokol ji nepotvrzuje.

Koroner Paul Knapman v dubnu 2004 označil sebevraždu za nejpravděpodobnější vysvětlení. Opíral se o Greenovo podivné chování, o absenci jasných známek cizího zavinění i o byt bez stop násilného vniknutí. Vraždu ani nešťastnou náhodu ale vyloučit nedokázal, a proto vynesl otevřený verdikt. Scotland Yard dal najevo, že případ obnoví jen při nových důkazech. K tomu podle dostupných pramenů nedošlo.

Stopa vedoucí k Thorskému mostu

Koroner se holmesovských znalců vyptával, zda Green nemohl napodobovat něco z kánonu. Nalezli jen okrajovou zmínku o škrtiči ve službách profesora Moriartyho. Mnohem výmluvnější paralelu nabízí povídka „Záhada na Thorském mostě“. V ní se Maria Gibsonová zastřelí a smrt zaranžuje tak, aby vypadala jako vražda spáchaná její sokyní. Revolver na provázku se zátěží spadne přes zábradlí do vody a na kamenném parapetu zůstane jen nenápadný vryp.

Greenův přítel John Gibson přišel s teorií, kterou Grann v New Yorkeru podrobně rozvinul. Green mohl vlastní konec zinscenovat jako vraždu, aby podezření padlo na lidi, které vinil ze svého trápení. Muž, který znal každou větu kánonu, by tak sáhl po nejrafinovanějším triku, jaký Doyle vymyslel. Podle nás jde o nejpůsobivější výklad celého případu, zároveň však zůstává interpretací bez důkazu.

V Greenově počítači se našly poznámky k aukci a v nich věta napsaná velkými písmeny: „DRŽ SE FAKTŮ“. Vzkaz pozůstalým to nebyl, spíš pracovní pokyn sobě samému. Zpětně ale zní jako ironický epitaf.

Bulvár mezitím oprášil „kletbu Conana Doyla“, do níž zahrnoval i spory a neštěstí Doylových synů Adriana a Denise. Greenovi přátelé ji odbyli jako novinářský výmysl. Na rozdíl od staleté divadelní pověry kolem Macbetha šlo o jednorázovou nálepku, která se k jedné tragické jarní sezoně přilepila a zase odpadla.

Aukce proběhla 19. května 2004 a vynesla zhruba 37 milionů korun. Britská knihovna získala deset významných položek s více než 1 200 dokumenty, mimo jiné Doylův nevydaný první román „The Narrative of John Smith“ (Vyprávění Johna Smithe) a dopisy matce. Velká část papírů tak skončila právě tam, kde je Green chtěl mít. Jen se toho nedožil. Jeho vlastní sbírka dnes patří městu Portsmouth, které ji podle Greenova přání zpřístupňuje veřejnosti, badatelům i fanouškům. Česky lze „Záhadu na Thorském mostě“ přečíst ve vydání Mladé fronty z roku 1975 v překladu Evy Kondrysové, poslechnout si ji jako audioknihu nebo v rozhlasové dramatizaci „Z pamětí dr. Watsona“.