Ponorka narazila uprostřed Atlantiku na žulovou desku, která tam nemá co dělat. K záhadě ztraceného kontinentu máme zase o krok blíž

Japonská ponorka Shinkai 6500 natočila na dně Atlantiku u Brazílie žulový výchoz o ploše asi 100 m². Tahle hornina přitom patří na pevninu.

Zdroj fotografie: BAE Systems / Creative Commons / OGL

Je 2. května 2013 a výzkumná loď Yokosuka kotví nad podmořskou plošinou Rio Grande Rise, více než tisíc kilometrů jihovýchodně od Ria de Janeira. Posádka má před sebou poslední den ponorů. Bílá ponorka Shinkai 6500 klesá do tmy k místu, kterému japonští vědci v deníku expedice říkají prostě „žulová lokalita“. Drapák odtud už dřív vytáhl kus žuly. Teď ji chtějí vidět na vlastní oči, přímo ve skalním podloží, v hloubce kolem jednoho kilometru. A světlomety ji skutečně zachytí: světlou, zrnitou horninu, jakou geolog čeká spíš v lomu na Vysočině než na dně oceánu. Právě tenhle snímek dnes patří k nejpádnějším důkazům, že pod hladinou Atlantiku mohou ležet trosky dávné pevniny.

Žula v hloubce kilometru: co Shinkai 6500 na dně skutečně našla

Expedici vedla japonská agentura JAMSTEC ve spolupráci s Brazilskou geologickou službou CPRM. Průběh ponorů zachycuje dobová zpráva agentury JAMSTEC. Posádka podle ní zaznamenala žulu, rulu, metamorfované horniny bohaté na křemík a rozsáhlá pole křemenného písku. Dobové zprávy popisovaly také skalní útes vysoký i široký zhruba deset metrů v hloubce 910 metrů, který vědci podle videozáznamu určili jako žulu.

Pozdější výprava německé lodi Maria S. Merian se na místo vrátila s přesnějšími přístroji. Její závěrečná zpráva z expedice MSM82 uvádí žulový výchoz o rozloze přibližně 100 m² v hloubce okolo 1 000 metrů. Autoři se zabývali i nejprozaičtějším vysvětlením, totiž že jde o lodní zátěž svrženou z některé dávné plachetnice. Takovou možnost ale považují za nepravděpodobnou. Mluví proti ní velikost výchozu, zvětralá kůra na povrchu kamene a hlavně křemenný písek všude kolem. Ten se z balastu nevysype. Vzniká rozpadem žuly na místě, a to po velmi dlouhou dobu.

Proč žula na oceánském dně geology znepokojuje

Zemská kůra má dvě podoby, které se od sebe výrazně liší. Oceánské dno tvoří převážně čedič, tmavá, těžká vulkanická hornina, která neustále vzniká na středooceánských hřbetech. Pevniny jsou naopak složením blízké žule, lehčí hornině plné živců a křemene. Tento rozdíl popisuje i vzdělávací materiál britské Geologické společnosti (Geological Society) a potvrzují ho oceánografové z institutu ve Woods Hole.

Proto žula na dně jižního Atlantiku působí jako cizí těleso. Oceánská kůra ji sama nevytváří. Pokud ji tam vědci najdou ve velkém, zakořeněnou ve skalním podloží a obklopenou produkty jejího rozpadu, nabízí se odvážná otázka: neskrývá se pod plošinou kus kontinentu, který při rozpadu pevnin zůstal opuštěný uprostřed moře?

Pro podezření svědčí i geofyzika. Měření gravitace a seismické profily naznačují, že pod částí Rio Grande Rise je kůra silnější a lehčí, než by odpovídalo běžnému oceánskému dnu. Kámen, měření i písek tak ukazují stejným směrem.

Gondwana se rozpadla a na dně zůstal její úlomek

Rozhodující krok přišel v roce 2019. Tým brazilského geologa Roberta Ventury Santose publikoval v odborném časopise Terra Nova studii o datování kontinentální kůry Rio Grande Rise. Výsledky překvapily i zkušené badatele. Žulové a příbuzné horniny vznikly před 1,43 miliardy až 480 miliony let. Jeden vzorek gabra je dokonce starý asi 2,2 miliardy let.

Pro srovnání: samotný jižní Atlantik se začal otevírat teprve před zhruba 130 miliony let, když se od sebe oddělily Jižní Amerika a Afrika. Kameny z plošiny jsou tedy mnohonásobně starší než oceán, v němž dnes leží. Studie je označuje za fragmenty kontinentální kůry Gondwany, prastarého superkontinentu, z něhož se postupně oddělily dnešní kontinenty jižní polokoule.

Jak se takový úlomek dostane na oceánské dno? Autoři zmiňují rozpínání kůry při riftingu, silně ztenčené okraje kontinentů a působení plášťového chocholu Tristan-Gough, který tlačil zespodu žhavý materiál. Část pevniny se podle tohoto scénáře „utrhla“ a zůstala zachycená v mladé oceánské litosféře.

A plošina nebyla vždy pod vodou. Zpráva MSM82 uvádí, že podle fosilií z okolí trčela oblast nad hladinou ještě zhruba před 50 miliony let. Pak se během několika milionů let ponořila. Ostrov, který zmizel v moři, tedy na tomto místě patrně skutečně existoval.

Santos sám v roce 2013 sáhl po přirovnání, které od té doby koluje médii: „brazilská Atlantida“. Šlo o metaforu, kterou vědec zpopularizoval nález. Geologie přitom zná podobný případ s pevnými daty. Časopis GSA Today v roce 2017 popsal Zélandii, oblast kontinentální kůry o rozloze 4,9 milionu km² v jihozápadním Pacifiku, která je dnes z 94 % zatopená. Potopené kontinenty tedy do pohádek nepatří. Mají své souřadnice, mapy i recenzované studie.

Platón, azorský vrt a podcasty: tři vrstvy jedné posedlosti

Kdo hledá Atlantidu, nevyhne se Platónovi. V dialozích Timaios a Kritias athénský filozof líčí mocný ostrov za Héraklovými sloupy, tedy za Gibraltarem, rozlehlejší než Libye a Asie dohromady. Ostrov podle něj zanikl během jediného dne a noci pod údery zemětřesení a záplav. Český časopis Vesmír připomíná, že do Platónova vyprávění se mohly promítnout vzpomínky na minojskou Krétu a ničivou sopečnou erupci. Spor o to, zda jde o alegorii, nebo o tradované jádro skutečné události, trvá dodnes.

Druhá vrstva vede na Azory. V roce 1974 otiskl časopis Nature výsledky hlubokého vrtu na ostrově São Miguel. Vrtaři narazili na vulkanické horniny, které kdysi vznikly na souši, a to až 786 metrů pod dnešní hladinou. Souostroví tedy v průběhu stovek tisíc let postupně klesalo.

Třetí vrstvu přidal rok 2026. Americký popularizátor katastrofické geologie Randall Carlson se vrátil z azorské výpravy a v podcastech i na Substacku předložil novou argumentaci pro Atlantidu. Opírá se o starý vrt, Platónův text a vlastní terénní pozorování. Současná akademická geologie však Azory popisuje jako sopečné ostrovy na styku tří litosférických desek a řeší hlavně tamní vulkanismus a rizika erupcí.

Rok	Událost	Povaha
asi 360 př. n. l.	Platón sepisuje Timaia a Kritia	literární a filozofický text
1974	vrt na São Miguel, Nature	recenzovaná geologie
2013	Shinkai 6500 natáčí žulu na Rio Grande Rise	terénní výzkum
2019	datování hornin v Terra Nova	recenzovaná geologie
2026	Carlsonova azorská hypotéza	popularizace, podcasty

Odlišit tyto vrstvy se vyplatí. Americký úřad NOAA opakovaně vysvětluje, že pravidelné „ulice“, které nadšenci objevují na podmořských mapách, bývají jen artefakty sonarového měření. Rio Grande Rise patří do jiné kategorie: vědci odtud mají vzorky v laboratořích, změřená stáří a gravimetrická data.

Co čeká Rio Grande Rise dál: vrty, seismika i nerostné bohatství

Výzkum ještě zdaleka nekončí. Zpráva MSM82 načrtává další postup: podrobnější gravimetrii, seismická měření, geochemické a geochronologické rozbory a výběr míst pro hluboké vrty v rámci mezinárodního programu IODP. Ústřední otázka zní, zda je plošina mikrokontinentem, stopou horké skvrny v plášti, nebo jejich kombinací. Vrtné jádro odebrané až ze skalního podloží by podle nás mohlo dát nejpřesvědčivější odpověď, jakou kdy podobný nález dostal.

Brazílie má na výsledku i velmi pozemský zájem. Tamní zdroje upozorňovaly na strategický význam oblasti a možná ložiska železa, manganu a kobaltu. Pátrání po zmizelé pevnině tak může jednou rozhodovat o nárocích na mořské dno.

Českou stopu přímo na expedicích jsme nedohledali. Metody, na nichž celý příběh stojí, tedy petrologie, geochemie a datování hornin při výzkumu vývoje zemské kůry, ale patří ke každodenní práci České geologické služby. A kdo chce sáhnout k prameni legendy, najde Platónovy dialogy Timaios a Kritias v českém překladu nakladatelství Oikoymenh.