Tycho Brahe přišel o nos kvůli matematické hádce a jeho los zemřel opilý na schodech. Na kníru mu ale našli něco horšího

Přišel o nos v souboji a jeho ochočený los se opil pivem a zřítil ze schodů. Ve vousech Tychona Braheho ale vědci po čtyřech staletích objevili rtuť.

Zdroj fotografie: Picryl

Rostock, 29. prosince 1566, kolem sedmé večer. Dva mladí dánští šlechtici tasí zbraně v takové tmě, že sotva rozeznají protivníka. Jedním je dvacetiletý Tycho Brahe, pozdější hvězda pražského dvora Rudolfa II. Z rvačky odchází zohavený, bez kusu nosu, a s tímhle šrámem prožije zbylých pětatřicet let. K jeho životopisu patří i zvíře, které skončilo jako opilec pod schody, a pohřeb v Týnském chrámu. Nejzáhadnější kapitola ovšem začala až po smrti: v jeho vousech se našel kov, kvůli kterému historici, chemici i autoři detektivních teorií po generace řešili otázku, zda slavného astronoma někdo neotrávil.

Souboj v Rostocku: nos za jednu prosincovou noc

Spor začal nevinně. 10. prosince 1566 se Brahe ocitl na zásnubní slavnosti u rostockého profesora Lucase Bachmeistera a pohádal se tam s Manderupem Parsbergem, krajanem a spolužákem z univerzity. Podle tradice, kterou zaznamenal Braheho životopisec John Dreyer, se oba přeli o to, kdo z nich vládne matematikou lépe. Hádka se rozhořela znovu 27. prosince a o dva dny později už mluvily čepele.

Do souboje s protivníkem, kterého nebylo pořádně vidět, se pouštěl muž, jenž se později proslavil nejostřejším zrakem své epochy. Takový paradox by si nevymyslel ani romanopisec.

V raně novověkých univerzitních městech přitom podobné střety nebyly ničím výjimečným. Studenti ze šlechtických rodin běžně chodili s rapírem u pasu, šerm patřil k výchově elit a uražená čest se v 16. století napříč Evropou řešila ocelí. Braheho výpad tedy zapadá do koloritu doby, i když jeho následky byly mimořádně viditelné.

Chybějící část nosu si astronom zakrýval kovovou náhradou. Pozdější vyprávění mu přisoudila protézu ze zlata a stříbra a krabičku s lepkavou mastí, kterou nosil v kapse a kterou si kryt připevňoval. Chemická stopa z exhumace v roce 2010 ukázala skromnější materiál. Podle tiskové zprávy Univerzity v Aarhusu nasvědčuje zelené zbarvení i složení kosti v okolí nosu spíše mosazi, tedy slitině mědi a zinku. Pro každodenní nošení praktičtější volba, pro legendu méně lesklá.

Opilý los na Landskroně: historka s dopisovou stopou

Kdyby šlo jen o internetovou kuriozitu, dala by se odbýt mávnutím ruky. Jenže příhoda s losem má oporu v dobové korespondenci, kterou Dreyer ve své biografii podrobně rozebírá.

Brahe choval ochočeného losa na svém panství ve Skåne a chtěl ho převézt na ostrov Hven, kde vybudoval observatoř Uraniborg. Zvíře na cestě dočasně ubytovali na zámku Landskrona. Tam los vystoupal po schodech do jedné z místností a vypil velké množství silného piva. Při sestupu ztratil rovnováhu, zřítil se, zlomil si nohu a brzy nato uhynul.

Podle nás je ta epizoda dokonalou zkratkou Braheho světa. Exotické zvíře jako symbol prestiže, zámek plný zásob alkoholu a výsledek, který působí jako fraška. Na Hvenu ostatně u astronomova stolu sedával i Jeppe, muž malého vzrůstu v roli šaška, jemuž okolí přisuzovalo dar předvídat budoucnost a jehož výroky prý brali vážně. Uraniborg tak spojoval nejpřesnější přístroje Evropy s dvorskými rituály, pověrami a v suterénu i alchymistickou laboratoří.

Rtuť ve vousech: forenzní záhada po čtyřech staletích

A právě ta laboratoř vede k nejtemnější vrstvě celého příběhu. Při prvním otevření hrobu v roce 1901 odebral antropolog Jindřich Matiegka z ostatků vlasy a vousy. O desítky let později v nich analýzy odhalily rtuť a z kuriózního životopisu se stal potenciální kriminální spis.

Podezřelé nebylo těžké najít. Johannes Kepler, Braheho asistent, měl údajně motiv získat cenná pozorovací data, ke kterým ho mistr pouštěl jen opatrně. Jiná teorie, kterou rozvinul Peter Andersen, ukazovala na dánského krále Kristiána IV.: ten měl Braheho nenávidět kvůli domnělému poměru s královnou Sofií, jeho matkou, a vraždu měl údajně vykonat vzdálený příbuzný Erik Brahe. Vztahy s mladým panovníkem se po smrti Frederika II. skutečně zhoršily a astronom kvůli sporům o Hven nakonec Dánsko opustil.

Studie z roku 2012 se na 411 let staré vousy podívala elektronovým mikroskopem. Drobné granule s obsahem rtuti seděly v zevních šupinách vlasu, nikoli v kořeni či uvnitř vlasového dříku. Takové rozložení podle autorů hypotézu o vraždě nepodporuje a dá se vysvětlit spíše dlouholetým alchymistickým provozem, kdy se rtuťový prach usazoval ze vzduchu. Do hry vstupují i léky s obsahem rtuti a balzamovací rumělková mast, kterou ve svém archivním textu připomněla Česká televize. Hladina rtuti v posledních týdnech života navíc klesala od horní hranice normálu k nižším hodnotám.

Praha, hostina u Petra Voka a dvě exhumace v Týnském chrámu

Do Prahy dorazil Brahe na přelomu let 1598 a 1599 jako císařský matematik Rudolfa II. Bydlel v domě Jakuba Kurze na Pohořelci, jehož zbytky leží pod dnešním Keplerovým gymnáziem v Parléřově ulici, od června 1600 pak v domě na Novém Světě. Pozoroval z Belvederu a nějaký čas pobýval v Benátkách nad Jizerou, kde podle tamní radnice rozmístil přístroje do třinácti místností. Tam se poprvé setkal s Keplerem.

13. října 1601 přijal pozvání na večeři k Petru Vokovi z Rožmberka do paláce na Hradčanském náměstí. Podle Keplerova záznamu z ohledu na etiketu nevstal od stolu a zadržoval močení. Doma pak přišly bolesti, nespavost, horečka a blouznění. Zemřel 24. října 1601 po jedenácti dnech trápení. Odtud pramení slavná historka o prasklém měchýři.

Kosti promluvily až při druhém otevření hrobu ve dnech 15. až 19. listopadu 2010. Dánsko-český tým v Týnském chrámu zkoumal kosti, vousy, zuby i textilie. Podle odborného článku v časopise Národního muzea antropologové potvrdili pravost ostatků a fyzikálně-chemické analýzy neprokázaly smrtelné ani téměř smrtelné dávky rtuti.

Bohatý stůl, krátký život: co prozradila Braheho kostra

Tím vyšetřování neskončilo. V roce 2018 publikoval tým Sachy Kackiho v časopise PLOS ONE paleopatologickou studii s výmluvným názvem Rich table but short life (Bohatý stůl, ale krátký život). Kosterní změny, izotopy a odhad tělesné stavby vykreslily šlechtice s obezitou, bohatou masitou stravou a difuzní idiopatickou skeletální hyperostózou, onemocněním, při němž kostnatí vazy podél páteře a které se pojí s metabolickým syndromem.

Za závěrečnými příznaky mohla podle autorů stát cukrovka s hyperosmolárním stavem, alkoholická ketoacidóza nebo zbytnělá prostata s následnou retencí moči. Definitivní diagnózu nevyslovili, ale obraz zapadá do posledních dní překvapivě přesně: banket, alkohol, zadržovaná moč a organismus, který už neunesl další zátěž.